Článek
Vážně. Poznaly jsme se na střední, seděly spolu ve třetí lavici, společně tahaly taháky z biologie a plakaly u stejného filmu, když jsme si v osmnácti myslely, že už nás nikdo nikdy nebude milovat.
Byla to ona, kdo mě vytáhl z prvního rozchodu. Ona, kdo mě postrčil, ať jdu na pohovor do firmy, kde jsem teď už roky. A právě ona byla svědkyní na mé svatbě.
Andrea. Vtipná, pohotová, lehce cynická, ale vždycky loajální. Nebo jsem si to aspoň myslela.
Můj manžel Tomáš byl jiný typ než ona – klidný, trochu analytický, někdy až moc vážný. Ale právě to mi vyhovovalo. Já jsem víc mluvila, on víc naslouchal. Já plánovala, on prováděl. Andrea se mu vždycky tak trochu smála, že je „ten typ, co by si na dovolenou vzal Excel“. Ale říkala to s úsměvem. Jako kamarádka.
A já jsem si toho nikdy nevšimla. Nebo spíš – nechtěla jsem si všimnout.
Začalo to úplně nevinně.
Jednou večer jsem šla pro Tomášův mobil, protože jsme si hráli na „domácí kvíz“, a on ho nechal v kuchyni. Chtěla jsem mu ho jen podat.
Ale obrazovka svítila. A na ní zpráva:
„Nezapomeň, co jsi mi slíbil. Ona si nic nevšimne.“
Odesílatel: Andrea.
Moje Andrea.
V tu chvíli se mi zkrátil dech.
Zamrzla jsem. A v hlavě se mi roztáčely kolečka:
Co mi nemá Tomáš říct?
Co si nemám všimnout?
A proč mu to píše moje nejlepší kamarádka?
Neměla jsem v plánu číst dál. Nejsem špeh. Ale existuje hranice mezi důvěrou a slepotou.
A já už ji přehlédla až příliš mnohokrát.
Když Tomáš usnul, sedla jsem si do kuchyně. Mobil měl bez kódu. Otevřela jsem zprávy. Našla jsem jejich konverzaci. A pak už to bylo jako rozmotávat klubko, o kterém si celou dobu myslíš, že je pevně svázané.
Nepodváděl mě. Ne fyzicky. Ale to, co jsem četla, bylo něco mnohem rafinovanějšího.
Flirt, sdílení emocí, dvojsmysly, které zní neškodně – ale nejsou.
Andrea mu psala o věcech, které by měly být mezi námi dvěma.
„Vidělas ji dnes? Zase ta nová halenka. Chudák holka, pořád se snaží zaujmout…“
„Když jsi mluvil na té oslavě, vypadalo to, že tě poslouchá celý svět. Kromě ní.“
„Měli bychom jít někdy jen my dva. Probrat věci, co s ní nejdou.“
Nevím, co mě ranilo víc. Že to ona psala. Nebo že on odpovídal.
Ne s odporem. Ne s odmítnutím.
Ale s úsměvy v textu. S lehkým „no jo, to znáš Lucku…“.
Já. Lucka.
Najednou jsem měla pocit, že mě znají jako nějaký charakter. Jako by si psali o hrdince z filmu, co ani neví, že se hraje jiný scénář za jejími zády.
V noci jsem nemohla spát. Nechala jsem si otevřený ten chat. A četla. Týdny zpátky. Měsíce.
Zprávy chodily často pozdě večer. Někdy i v době, kdy jsme spolu s Andreou seděly na víně. A když šla „na záchod“, evidentně psala mému muži.
A to nejhorší?
Občas tam byly věci, které jsem jí řekla já. V důvěře. V přátelství.
A ona to poslala jemu. Se zcela jiným komentářem. Otočila moje slova do posměchu, do podtextu.
Zradila mě dvakrát.
Druhý den ráno jsem nebyla hysterická. Ani zlomená.
Jen prázdná.
Uvařila jsem kávu, sedla si do obýváku a zavolala je oba.
Ne odděleně.
Dohromady.
Tomáš přišel první. Nechápal, co se děje.
Andrea dorazila za deset minut – ve své oblíbené kožené bundě, s tím stejným sebevědomým úsměvem jako vždycky.
„Tak co se děje? Žhavé drby?“ řekla vtipně.
A pak uviděla telefon na stole.
A ticho, které po něm následovalo, bylo hlučnější než výbuch.
Neptala jsem se na nic. Jen jsem jim podala ten mobil. A ukázala jednu zprávu.
Tu o tom, že si nic nevšimnu.
Andrea zbledla. Tomáš se snažil něco říct. Omluvit to.
„Byla to jen… blbost, Lucko. Nikdy jsme nic…“
Zvedla jsem ruku.
„Nemusíte nic říkat. Už jste všechno řekli. Jeden druhému. O mně.“
Nebyla to hádka.
Byl to rozchod se dvěma lidmi najednou.
Tomáš se odstěhoval týden nato.
Andrea mi poslala dopis – ručně psaný, patetický, plný frází o tom, že „nevěděla, co dělá“ a že „mě miluje jako sestru“.
Ten dopis jsem nespálila. Ani nevyhodila.
Zarámovala jsem si ho.
A schovala do šuplíku vedle fotky nás tří – z mé svatby.
Ne proto, že bych chtěla vzpomínat. Ale protože některé lekce mají zůstat na očích.
Dnes už mám jiné přátele. Opatrnější srdce. A otevřenější oči.
Ale jednu věc jsem si zapamatovala napořád:
Zrada nebolí nejvíc od nepřítele.
Bolí od toho, koho jste nazývali sestrou.
