Článek
Jako by kousek mé identity visel někde ve vzduchu a nešel uchopit. Rodiče byli laskaví, domov jsem měla stabilní. A přesto – v dětství jsem se často ptala, proč si ze svých nejranějších let nic nepamatuji. Proč mám ve čtyřech letech náhlý „start“ vzpomínek a předtím jen mlhu.
Když mi bylo pět, naši mi řekli, že jsem adoptovaná. Byla to jednoduchá verze pravdy. Údajně mě dali k adopci mladí rodiče, kteří se o mě nemohli postarat. Tehdy jsem tomu nepřikládala význam – měla jsem domov, hračky, školku. A později, práci a sny.
Jedním z těch snů byla práce ve výzkumném centru v Utrechtu. Vědecké místo, kam se hlásilo přes tři sta lidí z celého světa. Prošla jsem dvěma koly výběrového řízení a byla pozvaná do finálního kola – osobní pohovor s vedením. Věděla jsem, že šance jsou malé. Ale byla jsem mezi posledními dvěma.
Druhý uchazeč dorazil pár minut po mně. Seděla jsem v čekárně, nervózně listovala poznámkami a koutkem oka si všimla, že si sedá naproti. Mladá žena. Přibližně stejně stará. Krátké tmavé vlasy, ostře řezané rysy.
A pak jsem se podívala pořádně.
Zírala jsem. Nešlo to jinak. Byla mi… povědomá. Ne jako někdo, koho znáte z univerzity nebo z večírku. Byla mi povědomá jinak. Instinktivně. Jako bych se dívala do verze sebe samé.
I ona se na mě dívala. A pak se usmála, trochu nervózně.
„Promiň, ale… nemáš pocit, že se známe?“ zeptala se anglicky.
Přikývla jsem. A cítila, jak se mi třesou prsty.
Začaly jsme mluvit. Jmenovala se Lianne. Byla z Belgie. A když jsem jí řekla své celé jméno, ztuhla.
„To… to je zvláštní,“ řekla. „Moje biologická sestra se jmenovala Anna. Dala jsem ji nakreslit, když mi bylo pět. Pak ji adoptovala nějaká rodina z Česka.“
Zamrazilo mě. Doslova.
Vytáhla jsem telefon. Ukázala jí fotku sebe z dětství, jedinou, kterou mám z doby kolem pěti let. Lianne vytáhla kresbu z dětství, kterou měla – říkala – schovanou v peněžence jako talisman.
A pak jsme obě mlčely.
Ten rozhovor změnil celý můj život.
Ukázalo se, že jsme byly sestry. Ona starší o rok a půl. Vyrůstaly jsme spolu první čtyři roky mého života. Pak nás rozvedli do různých rodin – mě adoptoval pár v Česku, ona zůstala v pěstounské péči v Belgii a později byla adoptována v osmi letech.
Nikdo nám neřekl pravdu. Až náhoda – nebo osud? – nás svedla zpět dohromady. Obě jsme studovaly podobné obory, obě se dostaly až do finálního výběrového kola na místo, o kterém jsme obě dlouho snily.
To místo nakonec získala ona. A víš co? Nevadilo mi to. Protože já si z toho pohovoru odnesla něco víc než práci.
Odnesla jsem si sestru.
Dnes jsme neustále v kontaktu. Navštěvujeme se, objevujeme společnou minulost, pátráme po detailech, které nám byly utajeny. A já se každý den probouzím s vědomím, že ten zvláštní prázdný pocit – ten, co mě provázel celý život – už tam není.
Protože jsem konečně našla tu, která mi celý život chyběla.
