Článek
Listopadový vítr na Letné spolehlivě profoukne každý kabát, který drží pohromadě jen ze zvyku, a sráží k zemi vlhkou páru z kelímků s horkým svařákem, zatímco z pódia praská do ztuhlého ticha plechová ozvěna megafonů. Skandují se tam hesla o záchraně České televize a rozhlasu, protože vláda přepisuje pravidla a ulice se brání. Celý tenhle rámus kolem koncesionářských poplatků a složení rad ale míří úplně vedle.
Hádáme se o barvu fasády na domě, kterému dávno praskly základy.
Lidská hlava totiž nefunguje jako kamera, která by pasivně nahrávala okolní svět. Běží v ní nepřetržitý prediktivní model – mozek si pořád tipuje, co se stane v příští vteřině, a smysly mu ten vnitřní obraz jen zpětně korigují (vlastně jde o takovou řízenou halucinaci). Aby se deset milionů individuálních halucinací nepobilo na první křižovatce, potřebuje společnost společný takt, který všem nastaví stejný čas a stejnou mapu území. Po celé dvacáté století tuhle špinavou práci oddřela masová a veřejnoprávní média. Fungovala jako jediné velké náměstí, kde se lidi sice hádali do krve, ale aspoň stáli na stejné dlažbě a dívali se na stejné hodiny.
Digitální sítě tu dlažbu rozebraly.
Algoritmy dnes každému z nás vykopaly vlastní informační tunel – odhlučněný a bez jakéhokoli tření. Zbavily nás nepohodlí z cizích názorů, jenže nás tím odnaučily sdílet jeden prostor. Když se takhle celá informační krajina rozpadla na miliony izolovaných ostrovů, zůstaly Kavčí hory a Vinohradská trčet uprostřed pláně jako poslední kotevní kůl. A přesně proto do nich teď buší kladiva z obou stran – od rozhořčených diskusí u nedělního oběda až po nekonečné smyčky zlostných komentářů, které večer co večer svítí na displejích v panelácích. Jedna část země v nich vidí hráz proti chaosu. Druhá v nich čte cizí mocenský aparát, který jí za její vlastní peníze vnucuje obraz světa, jenž vůbec nesedí s tím, co denně vidí ve svém vlastním tunelu. Tahle debata nemá řešení, protože obě strany mluví o stejném baráku, ale dívají se na něj ze dvou neslučitelných vesmírů.
Žádná poslanecká novela ani demonstrace na náměstích už nevrátí svět do doby, kdy republice stačily dva televizní programy a jedny večerní zprávy v sedm. Stará instituce z éry elektronek a rotaček zkrátka nemůže uřídit informační provoz, který teče tisíci kanály najednou. Snaha vynutit si společnou realitu shora dnes jen dráždí ty, kteří už dávno bydlí jinde, a obrana rozpočtů či redakčních budov nás před rozpadem na izolované ostrovy nezachrání. V zemi, kde se neumíme dohodnout ani na sto padesáti korunách za televizi, zatím žádný nový základ stavět nezačneme. Zmrzlý dav na Letné tak možná na chvíli ubrání starou pevnost, jenže bitva o to, v jakém světě budeme zítra žít, už dávno zuří v úplně jiném terénu.
Daniel Frajman, venkovan a zahrádkář



