Článek
Jeden ze článků na Seznamu se věnoval tomu, jak mnoho lidí, kteří se nacházejí v oblasti příjmové chudoby, sedí ve svých domech či bytech a za žádnou cenu se jich nehodlají vzdát. Pod článkem se rozpoutala diskuze, kde nejodsuzovanějšími byly názory, že takoví lidé by se neměli upínat na vlastnictví, ale svou finanční situaci vylepšit prodejem nemovitosti a přechodem na nájemní způsob bydlení. Bohužel převažující názory v té diskuzi ukazují na stále velmi chabou finanční gramotnost velké části české populace a také na neschopnost posuzovat vhodnost odlišných řešení pro různé socio-ekonomické skupiny obyvatel. Je to smutný pozůstatek výchovy v duchu finanční rovnosti všech lidí a také pozůstatek výchovy k unifikaci řešení potřeb, jak byl až do roku 1989 vtloukán nám všem pod komunistickými hesly: Každý podle svých možností, každému podle jeho potřeb.
A že se podobného myšlení drží i lidé, kteří už socialistickým školstvím dotčeni nebyli? Nic nenormálního. Tyhle myšlenky převzali prostě a jednoduše od svých rodičů. A bude trvat ještě nejméně dvě generace, než lidé zjistí, že svět opravdu takto nefunguje a ani fungovat nemůže.
Současně se internetu objevil další článek, který ukazoval, ve kterých hlavních městech je nejdražší pořízení vlastního bydlení v releaci s průměrným příjmem. A prostým porovnáním se dostáváme k závěru, že ve většině případů jsou pro místní průměrně vydělávající lidi méně dostupné byty v hlavních městech států, kde je poměr vlastního a nájemního bydlení 3 - 5 násobný ve prospěch toho vlastnického. Naopak ve většině zemí, které v rámci Evropy patří mezi ty nejbohatší a lidé tam dosahují nejvyšších příjmů, je poměr vlastnického a nájemního bydlení v intervalu 1 - 2 násobku.
Jak to spolu souvisí? Velmi. Lidé v bohatých zemích mají většinově daleko vyšší úroveň finanční gramotnosti a umějí přemýšlet v delších horizontech a také v širších souvislostech. A těmi širšími souvislostmi a delšími horizonty ve vztahu k vlastnictví nemovitosti je především míněno vnímání odpovědnosti spojené s tímto vlastnictvím a doba v desítkách a nikoliv pouze jednotkách let.
Pojďme si to tedy shrnout.
Mnoho (nejen) Čechů, protože Slováci, Poláci, Maďaři, Rumuni, Chorvati, Slovinci apod. jsou na tom velmi podobně, při porovnání, zda si vzít hypotéku na vlastní bydlení, nebo raději platit nájemné, porovnává pouze výši splátky hypotéky a aktuální výši nájmu, který by museli platit. Zapomínají ovšem na další výdaje, které jsou ve spojení s vlastnictvím nemovitosti nezbytné, jestliže se nechtějí dostat do situace, že se jednou probudí v bytě nebo domě, který nutně potřebuje rekonstrukci, ale jejich úspory na to nestačí. Nebo zjistí, že se nedostatečně pojistili a nějaká katastrofa je připravila o jejich majetek. Tohle v nájmu opravdu řešit nemusíte, protože za to má odpovědnost majitel.
Takže například u domu či bytu za 4 miliony (což ovšem vylučuje Prahu, ale tam bydlí jen desetina obyvatel ČR ), kdy majitel dal milion ze svého, bude v současnosti splátka hypotéky cca 17 000 Kč. Roční pojištění někde mezi 3 - 5 tisíci Kč.
Oproti tomu nájem v podobně velkém bytě se může dle lokality pohybovat až někde kolem 20 000 Kč měsíčně. Přičemž ovšem výše zmíněný milion zůstává rodině k dispozici pro krytí možných problémů s příjmy, generování dalších doplňkových příjmů nebo prostě pro krytí mimořádných výdajů.
Nutno dodat, že u nájemného se dá předpokládat jeho postupný růst, kdežto splátka hypotéky se bude oproti současti s vysokou úrovní úroků spíše o něco snižovat a současně se bude většinou snižovat poměr splátky k příjmům majitele.
Jenže to, co se snižovat ani pro majitele domu či bytu nebude, to budou ceny materiálu a práce, které souvisejí s nutnou údržbou nemovitosti a s budoucí rekonstrukcí, až domek nebo byt technicky i morálně zastará a přestane splňovat standardy bydlení. Pro jednoduchost se dá odhadnout, že buď postupně nebo jednorázově, ale rozhodně i u novostavby nejdéle za 10 - 15 let je nutné do každé nemovitosti investovat cca 20 - 25 % jeho aktuální hodnoty. Takže i při velmi umírněném odhadu růstu cen nemovitostí se zde bavíme o tom, že v té době by majitel takového domu, ale i bytu měl mít k dispozici 1 - 1,5 milionu Kč. A to znamená měsíčně si na tyto účely odkládat nebo postupně vydávat kolem 6 - 8 tisíc Kč! A to samozřejmě mimo dalších výdajů, jako jsou úhrady za energie, vodu apod., které jsou ale logicky spojené s bydlením v jakékoliv podobě. Takže 17 + 6 se rovná …
Neplnění těchto povinností spojených s vlastnictvím samozřejmě nikdo nepocítí negativně dnes, zítra nebo pozítří, ale velmi negativně to pocítí za oněch deset, patnáct, dvacet let. A velmi negativně to pocítí při srovnání s lidmi, kteří si mohli dovolit nejen platit hypotéku, ale vedle toho také šetřit na opravy a rekonstrukce a tím udrželi hodnotu své nemovitosti na daleko vyšší úrovni. Prostě a jednoduše podle starého známého pravidla, že peníze dělají peníze.
Takže když budete posuzovat, zda je pro vás vhodnější vlastní nebo nájemní bydlení, počítejte i s tím, co vám bude čekat během dalších let a teprve potom si zodpovědně odpovězte, na co opravdu máte.
