Článek
Premiér Petr Fiala se na klimatickém summitu, jehož iniciátorem bylo 21 zemí včetně Velké Británie, nechal slyšet, že klimatická změna je jedním z největších globálních témat současné doby. Událost byla koncipována mimo jiné jako debatní prostor pro řešení alternativních cest energetické soběstačnosti a uhlíkové neutrality.
Rozhovory byly vedeny v rámci klimatické Pařížské dohody z roku 2015, která má za cíl zmírňování dopadů změny klimatu, podporu uhlíkově neutrální ekonomiky a přizpůsobení financování projektů a ekonomiky v návaznosti na klimatickou problematiku.
Jak se ale vlastně může stát, že konzervativní politik, jehož ideologickou premisou je primárně fundamentální zeštíhlení státu jak ekonomicky, tak v jeho pravomocích? Kde se bere ta náhlá starost konzervativců o životní prostředí, ekologii a proč volí metody jako nadměrné investování finančních prostředků, implementaci vyhlášek a zákonů, které vedou k zvyšování nákladů na výrobu a provoz?
Nic jiného se zákonitě stát nemohlo. Ochrana životního prostředí, zodpovědnost vůči fauně a flóře která nás obklopuje a přejímaní odpovědnosti za přírodní bohatství nám svěřené je konzervativcům vlastní odnepaměti. Britská aristokracie, kterou by se nikdo neodvážil obvinit ze „zeleného šílenství“, nebo „socialistického blouznění“ si byla již staletí nazpět vědoma toho, že nejsou svrchovanými majiteli ale správci majetku s nímž ale mají právo neomezeně disponovat a využívat jeho výhody. Nikdy však nezapomínali na to, že jsou smrtelní a že mají odpovědnost vůči budoucím generacím, které jejich majetky převezmou a zároveň vůči poddaným, kteří na pronajaté půdě a pozemcích hospodařili.
Byť je mnohem pohodlnější přijmout tezi, že se současná vláda chce pouze zalíbit hlavním představitelům „bruselské totality“, jedná se o přirozený běh věcí a jeden z mála momentů, kdy současná vládnoucí garnitura přijímá odpovědnost v plním rozsahu.
Můžeme vést diskuzi o jednotlivých krocích, které jsou v této oblasti činěny. O čem ale diskuze nemá a nesmí být je fakt, že jsme odpovědní za to, co po nás zůstane a v jakém stavu odevzdáme zemi dalším generacím. Samozřejmě si můžeme zastrčit hlavu do míst kam slunce nesvítí, snažit se „poručit větru dešti“ a žít v domnění, že je vše v pořádku, nemusíme nic řešit, ale povšimněme si zásadního rozdílu mezi dvěma instituty - pohodlností a odpovědností.
Máme výsostné právo donekonečna kritizovat námi volené zástupce za jejich přístup, ale nemáme nejmenší právo se chovat jako kůň s klapkami na očích, který vidí pouze jedním směrem. Nemáme sebemenší nárok na nekontrolovatelnou demolici nám svěřeného majetku (životní prostředí). Máme totiž primárně povinnost s ním nakládat v souladu s přirozeným během věcí a odevzdat ho budoucím generacím v lepším stavu, než v jakém jsme ho dostali. Za to nám přirozeně náleží právo s ním disponovat v plném rozsahu, těžit z něj a využívat jeho výhody.
Dědictví socialismu zakořeněné v srdcích mnoha našich spoluobčanů nás dostalo do bodu, kdy pokřivujeme kvalitní ideje konzervativní politiky, která nám velí zachovat životní prostřední minimálně v kvalitě, ve které jsme jej dostali a žijeme ve světe, kde naše každodenní jednání nemá dalekosáhlý vliv na budoucí generace, a to v globálním měřítku.
Možná že po nás skutečně přijde potopa, ale naši následovníci ji v zájmu přežití budou muset vypít.
