Když se masový vrah stane „jeho excelencí“ vítanou za potlesku prezidenta USA

Politika je především o symbolech. Fotografie, gesta či protokol často vypovídají více než hodiny diplomatických rozhovorů. Když Vladimir Putin dorazil v pátek na Aljašku a dočkal se potlesku a červeného koberce, nešlo o neutrální gesto, ale o obraz, který obletěl svět: masový vrah a válečný zločinec, jehož armáda na jeho rozkaz vraždí tisíce civilistů, přináší stovky tisíc obětí a páchá brutální válečné zločiny, byl přijat tak, jako by šlo o respektovaného státníka. Tento okamžik je nebezpečný právě proto, že Putin slabost vycítí a obrátí ji ve svou sílu.

Je nepochybné, že většina válek v historii končila u vyjednávacího stolu. To však neznamená, že je vhodné každé gesto vůči agresorovi. Putin opakovaně dokazuje, že jedná pouze tehdy, když cítí sílu. Od Čečenska (1999–2000) přes Gruzii (2008) až po Krym (2014) – všude tam testoval odhodlání Západu a vždy, když narazil na váhavost, posunul své hranice ještě dál. Červený koberec či potlesk proto nečte jako signál k míru, ale jako pozvánku k dalšímu útoku.

Historie nabízí jasný kontrast. Když se v polovině 80. let setkali Ronald Reagan a Michail Gorbačov, bylo to sice v atmosféře napětí, ale zároveň s neústupností. Ženevský summit v roce 1985 otevřel cestu k dialogu, rok poté v Reykjavíku se jednalo o omezení jaderného arzenálu a v roce 1987 došlo k podpisu smlouvy INF, která odstranila rakety středního doletu. Reaganova slavná výzva „Mr. Gorbachev, tear down this wall!“ nebyla výrazem servility, ale důkazem, že jednání lze vést z pozice síly a zároveň přinést výsledky. To je lekce, kterou dnešní Bílý dům jako by zapomněl.

Trumpův přístup je pravým opakem. Obrazy potlesku a pompézních gest, za nimiž nestojí žádná nutnost, posilují pouze jednu stranu – Kreml. Navíc se ukázalo, že i v interních diplomatických dokumentech byl Putin uváděn jako „jeho excelence“. Zdánlivá drobnost, omylem ponechaná na tiskárně na Aljašce, působí banálně, ale symbolicky je devastující. Svědčí o mentalitě, která je připravena normalizovat neobhajitelné. A samotný fakt, že dokumenty unikly tak trapným způsobem, jen podtrhuje amatérismus současné americké vlády.

Pokud by Evropa dokázala jednat jednotně a důsledně, Putin by byl postaven před skutečnou volbu – a nikoli před červený koberec, který mu potvrzuje, že jeho strategie zastrašování funguje. Jenže Evropa není dostatečně silná a navíc má v americkém prezidentu Donaldu Trumpovi špatného partnera.

Doteď nevíme, jaké jsou přesné podmínky, které ruský prezident klade na stůl. Ty, které naznačil, jsou však pro svět a Ukrajinu dosti nevýhodné: ponechávají Rusku nejen některá okupovaná území, ale i ta, která ještě nezískali, legitimizují porušování mezinárodního práva a staví budoucí dohody na jeho slibu, kterému nelze věřit. A právě to je problém. Putin nikdy žádné závazky nedodržel – od minských dohod po respektování hranic suverénních států. Spoléhat na jeho „čest“ znamená nechat se znovu podvést.

Jednat je nutné, ale nikoliv na kolenou. Mír se nerodí z potlesku a servility, nýbrž z pevnosti a odhodlání. V okamžiku, kdy svět přestane Putina nazývat tím, čím je – válečným zločincem – a začne ho titulovat jako „excelenci“, ztrácí nejen vlastní důstojnost, ale i šanci na skutečný mír. Poučení z minulosti je jasné: k míru vede síla, nikoliv červený nebo rudý koberec.

Daniel Kůs – lídr kandidátky Pirátů v Plzeňském kraji a radní Plzně