Článek
Varování z minulosti je jak Déjà vu
1968: Sice jsme nevěřili, že Sověti jsou přátelé, ale že by nás fakt vojensky napadli? To přece neudělají. No, udělali. V noci z 20. na 21. srpna 1968 nás přepadla vojska Varšavské smlouvy.
Na těch příjezdových cestách ještě smrděly kombajny, a už po nich drncala sovětská obrněná technika.
2022: Věřili jsme ještě do poslední chvíle, že Putina jde usmlouvat. Že Ukrajina je daleko. Že chce jenom kousek. Že si vystačí s Krymem. Že to je nějaký regionální konflikt. Takový ten „cizí“. Jenže Putin to spustil a nezastaví se jen u Ukrajiny.
Dělat, že to nevidíme, míň bolí
A teď? Místo toho, abychom byli ve střehu, raději uvěříme sladkým řečičkám: „To se nás netýká“.
Lidská psychika ráda volí pohodlnější cestu. Přiznat si hrozbu je nepříjemné a budí strach. Mnohem jednodušší je uvěřit uklidňujícím hlasům, které tvrdí, že se nic neděje.
Jenže ono se děje a nás se to zatraceně týká. Nejen kvůli Ukrajině, ale hlavně kvůli nám. Protože když padne Ukrajina, nebude to konec, ale začátek. Putin si něco vezme, nadechne se a půjde dál. Možná na Moldavsko. Možná na Pobaltí. Možná bude zkoušet nás. Zatím umírají Ukrajinci, ale pokud nebudeme naslouchat varovným signálům všude kolem, tak dojde i na nás. A je to otázka roků ne dekád.
Neměli bychom se utěšovat tím, že „nás se to netýká“ – právě teď je chvíle brát varování vážně. Podle odhadů zpravodajců a bezpečnostních expertů by Rusko mohlo být schopné napadnout i jiné evropské země v horizontu několika málo let. Navíc Rusko je nyní již plně závislé na Číně, která jej může využít při svých vojenských ambicích proti Taiwanu třeba v koordinované paralelní akci na otestování jednoty Západu.
Politiky, co nabízí jednoduché řešení a pseudomír a jiné báchorky bych rozdělil do 3 kategorií:
a) Popírají hrozbu, aby nestrašili a byli ti, co chtějí mír. Ale moc dobře vědí, o co tu jde.
b) Popírají hrozbu, otevřeně fandí Rusku a jsou to kolaboranti a zrádci.
Sami si doplňte strany a jména, není to vůbec těžké.
Žádné strašení. Realita.
Tohle není o strašení. Tohle je o realitě. O tom, že Rusko v současnosti není někde za Uralem, ale na hranicí Evropy. A že z historie už víme, že když říkají „tohle nám bude stačit“, tak nikdy nemluví pravdu.
Je v pořádku se bát. Ale není v pořádku před tím strachem utíkat. Letos jdeme k volbám v okamžiku, který je něčím jiný. Tentokrát nejde jen o daně, silnice nebo zdravotnictví. Tentokrát jde i o to, jestli se dokážeme bránit. Jestli budeme součástí silného Západu, nebo rozklíženým kouskem čehosi, co se dá pozdě a pomalu spolknout. Letošní volby jsou rozhodnutí, kam se budeme dívat. Zda do Berlína a Paříže, nebo do Minsku a Moskvy. Je zásadní zachovat naše zakotvení v Evropě a v obranných strukturách, jako je NATO. Piráti dlouhodobě prosazují jasnou orientaci na Západ, do EU a NATO. Kromě programu pro zlepšení života občanů nabízíme také garanci, že Českou republiku neotočíme na Východ, ale udržíme ji bezpečně v evropském společenství.
A za sebe říkám jasně: nechci další 21. srpen. A taky vím, kdo mi to garantuje. A kdo by mi to vzal.
