Donald Trump po volebním debaklu: zhrzený narcis a hrozba destrukce

Donald Trump utrpěl v kongresových volbách zdrcující porážku. Demokraté získali obě komory Kongresu a pro řadu lidí je tento výsledek důvodem k úlevě i naději, že prezidentova moc konečně narazí na účinné meze. K předčasné radosti však podle mého názoru není důvod: to nejhorší, co nás s Donaldem Trumpem čeká, může teprve přijít.  Již v lednu 2026 jsem v článku 4D šachy se nekonají upozornil na jeho maligně narcistickou osobnostní strukturu a varovné známky frontotemporální demence. Vycházel jsem přitom z přístupu, který považuji za odborně i eticky obhajitelný a jehož východiska podrobně vysvětluji v pozdějším článku o Goldwaterově pravidle: z hodnocení dlouhodobě zdokumentovaného chování, s vědomím mezí dostupných informací a odpovědnosti upozornit na možné ohrožení zdaleka nejen americké, ale s ohledem na moc, kterou Trump disponuje doslova globální společnosti.  Právě nynější porážka dává těmto úvahám novou naléhavost. U člověka s takovou osobnostní strukturou totiž ponížení a ztráta kontroly rozhodně nepovedou k sebereflexi či ochotě ke kompromisu. Naopak. Velmi pravděpodobně vystupňují vztek, potřebu odvety a odhodlání dokázat vlastní moc i za cenu ničení. Volební vítězství demokratů proto samo o sobě neznamená, že nebezpečí pominulo. Otevírá také otázku, jak se zachová duševně velmi vážně nemocný prezident, který utrpěl veřejné pokoření, ale nadále disponuje obrovskou mocí.

Připomeňme si nejprve, co v případě Donalda Trumpa znamená maligně narcistická osobnostní struktura. Pojem zavedl Erich Fromm a později jej klinicky rozpracoval Otto Kernberg jako spojení čtyř složek: patologické grandiozity a potřeby obdivu, antisociálního chování, sadismu a paranoidního vztahu ke světu. dnb-22_3-51.doc V Trumpově veřejném vystupování nacházíme projevy odpovídající tomuto obrazu: přesvědčení o vlastní výjimečnosti a nároku na zvláštní zacházení, soustavné lhaní a pohrdání pravidly, sadismus, ponižování druhých i paranoidní hledání nepřátel a spiknutí všude tam, kde se setkává s odporem. Právě proto nelze v žádném případě očekávat, že ho volební porážka přivede k umírněnosti.

Právě zde je namístě připomenout historickou paralelu. Z psychologického hlediska nacházíme u Trumpa stejný destruktivní osobnostní vzorec, jaký bývá popisován u Adolfa Hitlera: maligní narcismus, v němž se vlastní národ stává pouze nástrojem k potvrzení vlastní velikosti. Hitler v březnu 1945, kdy bylo již každému jasné, že válku prohrál, vydal takzvaný Neronův rozkaz. Ten nařídil zničení veškeré německé průmyslové, dopravní a zásobovací infrastruktury a de-facto, byl-li by bezezbytku splněn, odsoudil by Němce prakticky k zániku tím, že by jim vzal prostředky k poválečnému přežití. German History in Documents and Images Lidé mají pro maligně narcistního vůdce hodnotu pouze potud, pokud potvrzují jeho výjimečnost. Jakmile mu nedokážou zajistit vítězství, mohou se v jeho očích proměnit ve viníky jeho pádu. Blížící se porážka pak představuje nesnesitelné narcistní zranění a hněv se obrací proti těm, které měl údajně chránit. Národ, jenž nedokázal zajistit jeho velikost, má být potrestán.

Obdobný mechanismus již nepochybně v tuto chvíli probíhá i u Donalda Trumpa. Ostatně již ve čtvrtek 5. listopadu 2026, tedy dva dny po amerických midterms,  reagoval Trump na propad akciových trhů tím, že voličům vzkázal: „Můžete si za to jen sami.“ mlive.com Tento výrok sám o sobě nedokazuje nenávist vůči všem Američanům, lze v něm však rozpoznat přesun od oslavování vlastního národa k obviňování za to, že odmítli jeho politiku.

A aby toho nebylo málo, situaci dále zhoršuje podezření na přidružené organické onemocnění mozku, konkrétně na frontotemporální demenci, která může postupně oslabovat úsudek, sebekontrolu a schopnost regulovat vlastní chování. U Trumpa sledujeme progresi tohoto neurodegenerativní onemocnění, které ještě více oslabuje jeho úsudek a schopnost ovládat vlastní emoční impulzy. Tento druh demence postihuje čelní a spánkové oblasti mozku. Zejména čelní laloky se podílejí na plánování, vyhodnocování následků a regulaci chování. Jejich poškození může vést ke společensky nepřijatelnému chování, ztrátě empatie, impulzivitě a stereotypnímu opakování.  Zjednodušeně představují jakousi brzdu, díky níž neřekneme a neuděláme všechno, co nás právě napadne. Na rozdíl od Alzheimerovy demence, která postihuje především paměť, tento typ demence vede k významnému zhoršení intelektu a odbrzdění agresivních impulzů www.nia.nih.gov.

Na konci září poskytl Trump interview pro časopis Time.  Samotný rozhovor je zajímavý tím, že jeho doslovný přepis dosti zvyšuje podezření na poruchu myšlení. Doprovodná fotografie pak na první pohled působí téměř obdivně. Když se však podíváme pozorněji, uvidíme prázdný, zmatený výraz. Připomíná pohled srny oslněné světlomety.

Pozorujeme také přibývající příznaky dezorientace, zejména bloudění. Stačí si pustit záběry z  Ankary z července 2026 nebo naposledy, kdy jej kamery zachytily na letištní ploše projít zcela nepřítomně kolem vlastní limuzíny, kdy mine otevřené dveře, které má přímo před sebou a zamíří do otevřeného prostranství, kde se bezcílně a zmateně potuluje než je odchytí ochranka.

Vedle těchto epizod je doložen také nárůst vulgarity: analýza deníku The Washington Post zaznamenala výrazné zhrubnutí jeho veřejného vyjadřování. Vidíme to v jeho chování k novinářům. Jeho odpovědi tvoří de-facto jen urážky, proud sprostot a osobních útoků.  Očividné zhoršení úsudku, slovního projevu a dalších kognitivních schopností pak bylo patrné zejména během právě proběhlé předvolební kampaně.  Nejenže jeho projevy byly vesměs nesouvislé, proložené divnými zvuky, které Trump vydával, plné zkomolených slov a složené pouze z útržkovitých informací tu glorifikující jeho úspěchy, tu hanící jeho oponenty bez vztahu k aktuálním problémům Spojených států. Pozornost vzbudil též Trumpův až nutkavě oplzlý zájmem o mužské hýždě.  Na říjnovém mítinku v Youngstownu Trump veřejně popisoval, jak si prohlížel tělo senátora Jona Husteda včetně jeho zadku. K témuž tématu se vrátil 28. října v Chillicothe, kde znovu rozebíral Hustedovo pozadí a tělesnou stavbu. Podobně lze doložit rozpady řeči a nedokončené myšlenky. Při říjnovém vystoupení v Iowě přerušil větu nesrozumitelným zvukem a následně přeskočil k útoku na demokratického kandidáta z Michiganu. Takové pasáže působí jako slovní salát typický mj. u pacientů s organickým poškozením mozku. Žádný z těchto projevů, kdyby existoval sám o sobě, neurčuje diagnózu, avšak dohromady potvrzují podezření na frontotemporální demenci, a to znamená mimořádně zvýšené riziko u již takto patologicky strukturovaného jedince. Ostatně kdokoli, kdo se kdy staral o člověka trpícího frontotemporální demencí, nebude při pozorném sledování Donalda Trumpu na pochybách, že pokud by se nejednalo o prezidenta Spojených států, pak byl takovýto jedinec již nejspíš v pečovatelském zařízení, zamedikovaný aby se zklidnili, a nenapadal personál či ostatní pacienty.  Pokud totiž spojíme Trumpovu destruktivně agresivní, sadistickou a zcela nemorální osobnost s ubývající schopností předvídat následky a brzdit vlastní agresivní impulzy máme zde doslova a do písmene všeho schopného zločince, kterému je už všechno jedno.

Vítězství demokratů ve volbách do Kongresu není zároveň porážkou Trumpa. Trump totiž nikomu nedovolí, aby jej porazil. Trump je predátor. A nyní je zahnaný do kouta. Otočí se snad na záda a nabídne břicho jako signál, že porážku uznává? Pro Trumpa znamená volební debakl osobní pokoření, ale proto, že je neschopen jakékoli sebereflexe, nikdy si nepřipustí, že by udělal on v něčem chybu. Bude externalizovat odpovědnost za tento neúspěch na všechny, vyjma sebe. Právě proto považuji za vážné riziko, že se jeho další jednání obrátí destruktivně i proti vlastní zemi. Trump není vlastenec na jeho národě mu záleží asi stejně jako na vysavači. Dokud plní svou funkci, je užitečný. V okamžiku, kdy se přestane dělat to, co se od něj očekává, tak jej zahodí, respektive jej s klením rozdupe na kousky. Pokud je nejvyšší hodnotou potvrzování vlastní velikosti, zájem Ameriky může ustoupit potřebě odvety. Prezident pak může začít trestat právě ty občany, jejichž blahobyt a bezpečí má hájit, protože mu svým rozhodnutím odepřeli obdiv a moc, na něž se cítí mít nárok. Narcistní zranění vyvolává u těchto jedinců jediné – zuřivost ústící v násilí a touhu po destrukci. Psycholog John Gartner přirovnává současnou situaci amerických občanů k týrané ženě, která konečně vyhodila násilného partnera z domu, získala soudní zákaz přiblížení a uvěřila, že je v bezpečí. Jenže právě její osamostatnění může násilník vnímat jako nepřijatelné ponížení a rozhodnout se k tomu, že jí zabije.

Jaké možnosti tedy mají instituce, které by měly prezidentovu moc omezovat? Demokratická většina v Kongresu může předkládat zákony, kontrolovat administrativu a svolávat vyšetřovací slyšení. Účinnost těchto nástrojů však závisí na prezidentově ochotě respektovat pravidla a dodržovat dohody. A zde je první úskalí. Trump vyjednávat neumí, nikdy nic oboustranně výhodného nedojednal. Své sliby opakovaně porušoval a snažil se pouze dominovat. Trump může ochotu k vyjednávání například předstírat tím, že vznese tak absurdní požadavek, že bude mimo veškerou diskusi. Představme si například podmínku: podepíšu váš zákon, pokud přejmenujete Washington, D. C., na Trump, D. C. Jde o hypotetický příklad, který vystihuje způsob Trumpovy představy o umění vyjednávat. Věcný problém se mění ve zkoušku podřízenosti a ochoty oslavovat jeho velikost. Podobným předmětem obchodu by se mohly stát jeho monumentální stavební ambice: Velkolepý taneční sál nebo zamýšlený vítězný oblouk. Tyto projekty lze vnímat také jako výraz potřeby vtisknout vlastní jméno a podobu do veřejného prostoru a zajistit si trvalé připomínání. A propos vítězný oblouk. Císař Titus nechal postavit vítězný oblouk v Římě jako připomínku dobytí a zničení Jerusalema. Napoleon nechal vztyčit ten svůj v Paříži jako věčný pomník svých vojenských imperiálních úspěchů a ze stejného důvodu byl plánován Hitlerův gigantický triumfální oblouk v přestavěném poválečném Berlíně. Všichni tři byli narcistní a všichni svým obloukem chtěli demonstrovat svou vojenskou moc a schopnost podrobit si druhé. Každý oblouk představuje propojení monumentální sebeoslavy s představou vlastní výjimečnosti a nadvlády, každý další oblouk byl nebo měl být větší než ty předchozí a Trump sní o úplně největším ze všech. Podtrženo sečteno, ať už půjde o monstrózní stavby, podporu antiimigračního tažení, či peníze na nesmyslné vojenské operace budou kongresmani a senátoři tlačeni k tomu, aby něco z toho dali Trumpovi výměnou za jimi navržený zákon. Ani jejich ústupek by však nezaručoval výsledek: Trump může podmínky znovu změnit, požadovat další ústupky nebo dohodu nakonec odmítnout. Opozice pak ponese politickou cenu svého souhlasu, zatímco slíbeného zákona se nedočká a před veřejností bude působit jako skupina hlupáků, kteří se nechali ponížit a podvést. Kongresová kontrola může mezitím narážet na odmítání součinnosti, soudní průtahy a neochotu exekutivy vyvozovat důsledky z odhalených skutečností. Vzniká tím nebezpečná situace: volebně oslabený prezident si zachovává rozsáhlé pravomoci a může mít stále silnější potřebu dokázat, že jej nikdo neporazil a nikdo mu nebude určovat meze. Pokud by se k této osobnostní dynamice přidávalo postupující organické poškození úsudku a sebekontroly, rostlo by riziko impulzivních rozhodnutí s obtížně napravitelnými následky. Uvnitř země by se destruktivita mohla projevit podněcováním konfliktů, odvetnými zásahy proti odpůrcům či nepřiměřeným použitím státní síly, které by domácí nepokoje dále vystupňovalo. V zahraničí může potřeba demonstrovat převahu vyústit v další vojenskou eskalaci; krajním scénářem je i použití jaderné zbraně proti Íránu. Takový krok nelze sice předpovědět, ale lze si jej bohužel zcela reálně představit. Takovéto riziko totiž nelze odbýt tam, kde se mohou propojit nesnesitelný pocit ponížení, slábnoucí zábrany a přístup k prostředkům hromadného ničení.

Skutečný boj s Trumpem a trumpismem těmito volbami teprve začíná. Volební porážka sice omezila jeho politické možnosti, nevzala mu však prezidentské pravomoci ani prostředky, jimiž může škodit. Bylo by nebezpečnou chybou spoléhat na to, že nyní přijme vůli voličů, začne respektovat své odpůrce a podřídí vlastní ambice zájmům země, na jejíchž zájmech mu nikdy doopravdy nezáleželo. Obrana americké demokracie nemůže stát na očekávání, že její psaná pravidla a nepsané zvyklosti dodrží člověk, který je soustavně zpochybňuje a porušuje, kdykoli mu překážejí. Musí počítat s obstrukcemi, vydíráním, odvetou i pokusy proměnit politickou porážku ve společenskou krizi. Americká a v jistém smyslu i světová veřejnost se musí, je-li to vůbec možné, připravit se na nejhorší myslitelné scénáře. Úleva demokraticky smýšlející veřejnosti po volbách je pochopitelná. Pocit bezpečí by však byl přinejmenším předčasný, spíše však naivní. Trump prohrál volby, ale stále může rozhodovat o životech milionů lidí. A právě ve chvíli, kdy mu voliči řekli, že jeho moc má hranice, může pocítit nejsilnější potřebu dokázat, že pro něj žádné neplatí.

Požité zdroje: