Článek
Dáme Česko dohromady, slibovali koaliční politici před volbami. Výsledek? Bezprecedentní pokles životní úrovně, protesty učitelů, lékařů, zemědělců a dalších. Modernizace ekonomiky zůstala jen sloganem, místo ní vláda přichází s návrhy, které dál ničí střední třídu.
Poslední jistoty pracujících padají jako kostičky domina. Kabinet předepisuje jako ekonomický lék vyhazovy, které by zaměstnavatel nemusel nijak zdůvodňovat.
Pokud by prošel návrh ministra fi nancí Zbyňka Stanjury (ODS), mohli by každý rok desítky tisíc lidí přjít o práci jen proto, že se stanou pro zaměstnavatele nepohodlnými. Budou často nemocní, budou se angažovat v odborech nebo budou chtít založit rodinu… Nechcete pobírat část výplaty na ruku, abyste nepodporovali švarc systém? Najdeme si jiného! Chcete vyšší plat? Zapomeňte! Jste těsně před důchodem? Jste mladá a s partnerem plánujete dítě? Končíte…
ODS chce omezit práva zaměstnanců. Když uspěje, hrozí lidem nejistota. Bude docházet k porušování zákoníku práce, protože zaměstnavatelé si to budou moci dovolit. Dostanou do ruky bič. Komu tento systém vyhovuje? Už dnes řada velkých fi rem najímá na nekvalifi kované pozice zahraniční dělníky: vyplácí jim minimální mzdu a nemusí s nimi řešit dodržování předpisů… Zamýšlené opatření by to vše ještě zhoršilo.
Češi, jeden z nejvíc pracujících národů na kontinentu, dostávají mzdy, které nedosahují ani celoevropského průměru, a musí se spokojit také s jednou z nejnižších minimálních mezd. A vláda teď chce zaměstnance nutit k dalším ústupkům? Stále častějšími jevy by se pak stala práce za minimální mzdu, neplacené přesčasy a obecně špatné pracovní podmínky.
Už jsme si skoro zvykli, že kabinet jde na ruku oligarchům a korporacím, jejichž zisky bobtnají z práce zaměstnanců. Shodne se na tom dokonce i s opozicí. Strana vedená agrobaronem se totiž nikdy nebude prát za práva pracujících. Vždyť majitel nejsilnější opoziční strany zaměstnává řadu dělníků ze zahraničí za minimální mzdu. Agrofert je pátým největším zaměstnavatelem u nás a ze soukromých fi rem tím vůbec největším.
Článek také vyšel 21. března v deníku Právo.
