Článek
Čekání na Draghiho zprávu bylo tak trochu jako čekání na Godota. Stálo to za to? Problémy, na které bývalý italský premiér a bývalý prezident ECB upozorňuje, známe všichni a dlouhodobě. Fakta jsou v tomto směru neúprosná:
- Pouze čtyři z padesáti největších světových technologických firem jsou evropské.
- Produktivita práce v Evropě klesá pod 80 % úrovně USA.
- Zatímco v roce 2002 byl rozdíl mezi HDP USA a EU 1,7 %, dnes je to 30 %.
- Rozdíl v ceně energií mezi EU a USA je u domácností 58 %, u firem dokonce 345 %.
- Mezi lety 2008 a 2021 se 40 z 147 evropských unicornů přesunulo, hlavně do USA.
- Do roku 2040 se v EU očekává úbytek pracovní síly o 2 miliony lidí ročně.
- Americké AI startupy získávají 61 % světového financování, zatímco ty evropské jen 6 %.
Ve srovnání s USA nám chybí dostatečné investice do obrany, a to i když máme válku za humny. Cena energií se pro evropské firmy vyšplhala do závratných výšin, chybí nám surovinová soběstačnost a trápí nás extrémně přebujelá byrokracie. No není to vůbec hezké a optimistické čtení, jak si posledních dvacet let vedeme.
Potřebujeme probudit! Dosáhli jsme bodu, kdy naše „neakčnost“ přímo ohrožuje náš blahobyt a svobodu. A mezi řádky reportu jasně člověk čte – k zachování současného blahobytu, posílení bezpečnosti a dekarbonizaci – je třeba „více Evropy“.
Draghi navrhuje nekompromisní opatření: drtivé navýšení společných investic, společnou průmyslovou politiku, koordinaci zahraničně obchodních politik, méně regulací a zvýšení kapacity přenosové soustavy vedoucí k výraznému snížení nákladů na energie. Konkrétně hovoří například o dokončení kapitálové unie, nebo vytvoření jednotného trhu „bez bariér“, což se nám, bohužel, ani za třicet let jeho existence nepodařilo.
Nejde o žádný federalistický sen, ale o racionální a pragmatický přístup, který povede k tomu, že si nebudeme muset volit mezi blahobytem, bezpečností nebo svobodou. Naši konkurenti ve světě na nás totiž nepočkají. Evropa musí vbíce spolupracovat a najít odvahu k potřebným reformám. Jinak neuspějeme. Rusko číhá na jakýkoliv projev naší slabosti.
Rozpočtově vzato che „Super Mario“, jak se mu přezdívá, nový Marshallův plán ale s dvojnásobnými prostředky na investice (5 procent HDP EU). Tento nový plán ovšem chce financovat opět společnými půjčkami. Podobně jako při pandemii. Můžeme ale tyto nové půjčky podpořit, když ještě stále nemáme jasný plán, jak splatíme ty minulé, pandemické? Podpoří je skutečně všechny státy? Při pandemii totiž vznikla tzv. skupina frugálních států, které nové půjčky nechtěla a podpořila je pouze za velké ústupky.
Hlavní otázkou ale pořád zůstává, jak bychom tyto nové společné půjčky spláceli? Už teď máme problém s tím, že EU není schopna se dohodnout na nových vlastních příjmech EU, abychom splatili ty pandemické půjčky. V tomto musíme přijít s konkrétním řešením, a vyřešit příjmy spolu s výdaji. Ne naopak.
Nejdříve bychom se měli zaměřit na strukturu dlouhodobého rozpočtu EU tak, abychom alokovali maximum prostředků na posílení konkurenceschopnosti. Ruku v ruce se musíme shodnout na zdrojích rozpočtu, aby veřejné finance EU byly udržitelné. Na půjčky můžeme myslet, pokud bude existovat dostatečná podpora, ale dopředu musíme vědět, na co je použijeme a jak je nejlépe splácet.
A to především v situaci, kdy máme dnes velký problém s využitím již schválených evropských peněz. Nestihli jsme například využít peníze na obnovu po pandemii, tak pro ně vymýšlíme nové účely a „jen“ je jinak nazýváme - „peníze na energetické posílení“ (RE-power EU). Než si tedy brát další půjčky, je třeba zajistit, že ty, které jsou již schválené, budou využity tam, kde mají a dostanou se ke koncovému příjemci. A to se bohužel ne vždy v každém státě děje.
Snaha vrátit se zpět na „globální“ výsluní nás bude něco stát. „Vyžádá si oběti dnes, abychom se mohli zítra těšit z prosperity a míru.“ Generace našich občanů už pocítily, jak bolestivé bylo odmítnout velký (Marshallův) plán pro Evropu. Nedovolme to v zájmu našich dětí znovu.
