Z Brna pod Julské Alpy: Objevování Soči

Ve středu ráno jsme se probudili na sdíleném pokoji v chatce na vrcholu Vršiče. Celá chata se začínala probouzet nezvykle brzy, a tak jsme už v osm hodin byli na nohou i my. Otevřít oči a místo bílého stropu brněnského bytu vidět přímo před sebou Julské Alpy nebyl vůbec špatný způsob, jak začít den. Kdyby to šlo, podobný výhled bychom si klidně nechali líbit každé ráno.

S tímto výhledem jsme posnídali naše osvědčené horské menu – konzervy a krekry. Ještě jsme se naposledy pokochali okolními horami, sbalili věci a vyrazili. Tentokrát nás čekala cesta především dolů. Cílem bylo údolí řeky Soči a kemp, ve kterém jsme měli strávit další noc.

Po předchozím dni plném stoupání působila cesta dolů zpočátku jako příjemná změna. Stezka se vinula mezi stromy a kolem nás panoval téměř dokonalý klid. Až k prvnímu většímu cíli dne, prameni Soči, jsme téměř nikoho nepotkali. Jen les šuměl, pod nohama praskaly větvičky a občas jsme mezi stromy zahlédli další kousek hor.

Po několika desítkách minut ale začala mít tahle „příjemná změna“ i svou druhou stránku. Každý, kdo někdy absolvoval pořádný horský výšlap, ví, že cesta dolů nemusí být pro nohy vůbec příjemnější než cesta nahoru. Po zhruba dvou hodinách sestupu se začala ozývat kolena a my jsme pomalu začínali vyhlížet místo, kde bychom si mohli odpočinout. Naštěstí jsme už byli blízko pramene Soči, kde nás kromě zasloužené pauzy čekal také oběd.

Soča má svůj pramen v údolí Trenta, hluboko v Julských Alpách. Zpočátku se řeka ukrývá v jeskyni s malým podzemním jezírkem, odkud se vydává úzkou soutěskou na svou cestu údolím. Právě tady začíná její přibližně 137 kilometrů dlouhá cesta, během které se z nenápadného horského pramene postupně stává řeka známá svou výraznou smaragdově zelenou barvou. Samotný pramen je přístupný po krátké, ale v horní části poměrně náročné stezce jištěné ocelovými lany.

U místní hospůdky jsme si dali vychlazenou limonádu, na chvíli odložili batohy a doplnili síly. Po několika hodinách chůze chutnala snad ještě lépe než ráno snídaně s výhledem na hory.

Po obědě už byla cesta podstatně přívětivější. Stezka se postupně přiblížila k Soči a další kilometry jsme pokračovali podél jejího toku. Prudká stoupání a klesání byla konečně za námi a místo soustředění na každý další výškový metr jsme si mohli začít víc všímat samotné řeky. Soča se mezi skalami vinula údolím a její barva se postupně stávala tím výraznějším prvkem celé krajiny.

Odpoledne jsme sešli z vyšlapané lesní cestičky mezi kameny dolů k Soči. Stezka se ztrácela v lese a my jsme stáli u světle modré řeky. Nikde nikdo, jen my a průzračná, ledově studená voda. Po chvíli váhání jsme do ní vlezli a nechali se unášet tím okamžikem, kdy všechno ostatní přestane existovat a zůstane jen ticho hor a řeka. Osvěžení bylo tak intenzivní, že jsme na chvíli zapomněli i na únavu z celého dne.

Potom jsme pokračovali dál podél toku a dorazili do Kampu Triglav, který leží přímo u řeky Soči. Rozložili jsme stan, uložili batohy a konečně mohli na chvíli jen tak být. K večeru se začalo měnit počasí. Nad údolím se začaly stahovat mraky a postupně klesaly mezi horské svahy. Hory, které jsme ještě před chvílí viděli ostře a zřetelně, se začaly ztrácet v mlze. Ta pomalu stékala dolů do údolí a zahalovala okolní kopce jeden po druhém. Soča dál tekla pod námi a celé místo najednou působilo úplně jinak než během slunečného odpoledne.

Nakonec začalo pršet. Tentokrát jsme ale měli štěstí a díky brzkému příchodu do kempu jsme stihli postavit stan ještě za sucha. Déšť pak bubnoval na jeho střechu po celý večer a pokračoval i během noci. Po celém dni na nohou nám jeho pravidelný zvuk vlastně vůbec nevadil. Naopak. Déšť nás příjemně kolébal ke spánku a my jsme usínali s vědomím, že jsme další den naší cesty zvládli.

Předchozí putování Slovinskem:

Zdroje: Řeka Soča