Z Brna pod Julské Alpy: Přes rozbitý autobus až k úpatí hor

Budík zazvonil ještě hluboko v noci. O půl druhé v noci jsme s batohy na zádech dorazili na autobusové nádraží u hotelu Grand v Brně, odkud nás čekala přibližně osmihodinová cesta do slovinské metropole.

První část cesty ubíhala překvapivě klidně. Po nočním odjezdu z Brna jsme se pomalu probouzeli do měnící se krajiny za okny autobusu a nic nenasvědčovalo tomu, že by nás měl na cestě potkat nějaký problém. Až necelou hodinu před Lublaní se začal provoz na dálnici postupně zahušťovat. Auta kolem nás zpomalovala, kolona se prodlužovala a s ní se zpomaloval i náš autobus, až jsme se nakonec téměř přestali posouvat.

Zpočátku jsme tomu nevěnovali přílišnou pozornost, přece jen letní provoz a hustší doprava před hlavním městem nejsou nic neobvyklého. Brzy ale bylo jasné, že tentokrát za naším zpožděním nestojí jen ranní kolona. Autobus se začal chovat podivně, několikrát zakuckal a chcípl. Při dalším pokusu o nastartování už motor odmítl spolupracovat, jen dál kuckal a na víc se nezmohl. Řidiči se nakonec rozhodli odstavit nás do pravého jízdního pruhu, přímo vedle stavebních strojů, které v tu chvíli pracovaly na opravách dálnice.

Tak jsme se ocitli uprostřed slovinské dálnice, obklopené bagry, projíždějícími auty a zvědavými pohledy ostatních řidičů. Z plánované klidné cesty do Lublaně se na chvíli stalo malé autobusové dobrodružství, které jsme tehdy ještě netušili, že bude jedním z prvních zážitků naší slovinské cesty. Netrvalo dlouho a zastavil u nás policejní vůz. Slovinský policista si s řidiči krátce promluvil, společně několikrát kopli do přední části autobusu a ať už to byla náhoda, nebo osvědčená balkánská metoda oprav, motor znovu naskočil. Mohly jsme pokračovat dál.

Do Lublaně jsme dorazili kolem půl jedenácté dopoledne. Přivítalo nás typické letní počasí. Slunce rozpálilo městský beton a po nočním přesunu jsme jeho teplo vnímaly o to intenzivněji. Hlavní město ale pro nás bylo jen přestupní stanicí. Čekal nás ještě autobus do Kranjské Gory na severozápadě Slovinska.

Na nádraží, které na nás působilo poněkud socialistickou atmosférou, jsme chvíli hledaly správné nástupiště. Protože do odjezdu ještě zbýval čas, využily jsme Lidl jen pár kroků od autobusového nádraží a doplnili zásoby sladkostí, které měly v následujících dnech posloužit jako rychlý zdroj energie na horských stezkách. Pak už jsme se konečně zorientovali, našli správné nástupiště a nastoupili do autobusu směřujícího do Kranjské Gory, cíle první etapy našeho putování.

Kranjska Gora leží na úpatí Julských Alp nedaleko hranic s Rakouskem a Itálií. V zimě je známá především jako lyžařské středisko, v létě se ale mění ve výchozí bod pro pěší turistiku i další horské aktivity. A jinak to nebylo ani pro nás. Okolní krajina je tvořena hustými lesy, horskými loukami a štíty Triglavského národního parku, který začíná jen kousek od města, kde mělo začít také naše putování.

Městečko nás přivítalo pohledem, kvůli kterému jsme sem přijeli. Majestátní štíty Julských Alp se tyčily nad městem a připomínaly, co nás v následujících dnech čeká. Stačilo se rozhlédnout kolem sebe a bylo jasné, že kulisy našeho putování budou tvořit jedny z nejkrásnějších slovinských hor.

Naším domovem se na první noc stal malý přírodní kemp na okraji města. Z autobusové zastávky to bylo jen příjemných 15 minut pěšky a už jsme stavěli stan. Po připravení přístřešku jsme odložili velké batohy a vydali se na krátkou procházku po okolí. Zastavili jsme se také pod svahem místního lyžařského areálu, kde v letní sezoně fungovala bobová dráha. Místo sjezdovek tu panoval klid a pomalé tempo prázdninového odpoledne.

Před večerem jsme ještě nakoupili v malém místním obchodě zeleninu a několik drobností k večeři. Pak už jsme zalezli do stanu a nechali odpočívat nohy před prvním opravdovým horským dnem. Následující ráno nás totiž čekala třináctikilometrová túra s převýšením přibližně 1 300 metrů.