Článek
Po první noci pod stanem nás čekal den, kvůli kterému jsme do Julských Alp vlastně přijeli. Budík sice nezvonil za svítání, ale na naše poměry bylo vstávání před devátou ranní téměř heroickým výkonem. Před námi byla více než pětihodinová túra a první pořádné převýšení, takže žádné dlouhé povalování nepřipadalo v úvahu.
Ke snídani jsme si namazali krekry tuňákovou pomazánkou, naposledy zkontrolovali batohy a vyrazili. Z Kranjské Gory, ležící přibližně v 800 metrech nad mořem, nás čekal výstup na vrchol Vršič ve výšce 1 737 metrů. Na mapě trasa vypadala vlastně docela nevinně. Ve skutečnosti jsme ale měli před sebou den plný prudkého stoupání a kamenitých stezek. Kromě toho ale také krásných výhledů, kvůli kterým jsme do Slovinska přijeli.
První zastávku jsme udělali jen pár minut za městem u jezera Jasna. To tvoří dvě uměle upravená jezírka napájená horskými říčkami Malá a Velká Pišnica, jejichž voda přitéká přímo z Julských Alp. Díky tomu je neuvěřitelně průzračná, ale také pořádně ledová. Na břehu stojí bronzový kozoroh připomínající legendu o bájném Zlatorogovi, strážci zdejších hor, který se stal jedním ze symbolů Kranjské Gory.
Jezero Jasna poblíž Kranjskej Gory
My jsme ale romantiku rychle vystřídali za realitu. Ledová voda posloužila jako skvělé osvěžení pro nohy, které měly před sebou pořádnou porci kilometrů. Už od jezera se před námi otevřel první pohled na vrcholky Triglavského národního parku. Tehdy jsme ještě netušili, že se na ně budeme během dne dívat z mnoha dalších úhlů.
U vody jsme se dlouho nezdrželi. Cesta teprve začínala. Po několika dalších minutách jsme prošli branou Triglavského národního parku a nechali civilizaci definitivně za zády.
Začátek Triglavského národního parku
První kilometry ubíhaly příjemně. Šli jsme po červené turistické značce, která se zde potkává se známou dálkovou trasou Alpe Adria Trail. Slunce pomalu stoupalo výš, les voněl po jehličí a jedinými zvuky kolem nás bylo zurčení horských potoků, zpěv ptáků a občasné zapraskání větví pod pohorkami. Každá další zatáčka nabízela nový pohled na okolní štíty a my jsme se stále častěji zastavovali jen proto, abychom se mohli na chvíli rozhlédnout. I přesně kvůli takovým okamžikům stojí za to nosit na zádech několik kilogramů výbavy.
Slovinské krávy
Pod úpatím opravdového stoupání jsme narazily na naše oblíbené společníky cest, tedy krávy. Polehávaly v trávě s naprostým klidem, jako by se jich okolní dvoutisícové vrcholy vůbec netýkaly. Za nimi se zvedaly šedé skalní stěny hor, kam jsme měli namířeno i my. Naše tempo ale bylo přece jen o něco svižnější než to jejich.
Důvtipná cedule koz, ty jsme viděli jen za plotem
Od tohoto místa začala ta část túry, která už dala nohám pořádně zabrat. Stezka se změnila v souvislé stoupání a každá další zatáčka slibovala, že ta nejprudší část už určitě bude za námi. Nebyla.
Příjemným zpestřením se stala Ruská kaplička pod Vršičem. Nenápadná dřevěná stavba ukrytá mezi stromy připomíná smutnou kapitolu první světové války. Postavili ji ruští váleční zajatci, kteří zde budovali silnici přes průsmyk, a dodnes slouží jako památník těm, kteří při její stavbě zahynuli.
Ruská kaple
Po několika dalších kilometrech se začal ozývat hlad. Našli jsme několik pařezů, které se na chvíli proměnily v naši horskou jídelnu. Z batohů putovaly pytlíky s jídlem, které po hodinách chůze chutnaly skoro jako jídlo z restaurace. Seděli jsme uprostřed lesa, nikam nespěchali a užívali si ten zvláštní klid, který člověk najde jen vysoko v horách.
Lesní obědová pauza
O pár set nastoupených metrů dál nás znovu přivítaly krávy. Tentokrát byly mnohem společenštější. Jedna z nich se rozhodla, že naše krekry vypadají podstatně zajímavěji než okolní tráva, a zamířila rovnou k našemu stolu. Následovalo několik vteřin vzájemného přeměřování pohledy. Nakonec usoudila, že naše svačina nestojí za další vyjednávání, a vydala se zkoušet štěstí k ostatním turistům. My jsme si jen oddechli a rychle spořádali zbytek jídla.
Kráva, co by ráda ochutnala naši svačinu
Krávy s výhledem na vrcholky triglavských hor
Poslední úsek už vedl po značně zpevněnějších serpentinách. Stoupání sice nepolevovalo, ale vědomí, že cíl je na dosah, dodávalo nohám novou energii. Krátce před sedmou hodinou večer jsme konečně stanuli na vrcholu.
Chata na Vršiči
Únava se během několika vteřin rozplynula. Před námi se otevřelo panorama Julských Alp, které v podvečerním světle působilo ještě majestátněji než ráno z údolí. Po celém dni na cestě jsme věděli jediné – ten výhled stál za každý krok do kopce.
Výhled z vrcholu
První část našeho putování:
