Článek
Čekal jsem to roky a připravoval se na to špatně. Představoval jsem si, jak přijde ta zpráva a něco se stane. Něco velkého. Že to konečně bude znamenat, že to má smysl.
Pak přišla. Přečetl jsem ji dvakrát, abych se ujistil, že tam nikde není ale.
A pak nic.
Ne úleva, ne radost, aspoň ne ta, kterou jsem čekal. Spíš takové divné prázdno, jako když se opřeš do dveří, které nejsou zamčené. Celou dobu jsi počítal s odporem a on tam není, tak se vevalíš dovnitř a stojíš v místnosti, o které jsi nepřemýšlel, protože jsi řešil ty dveře.
Došlo mi, že ne mi nikdy tak nevadilo. Ne je jednoduché. Ne znamená piš dál. Ne tě nechá v pozici člověka, který to má pořád ještě před sebou, a v té pozici se dá žít docela pohodlně. Můžeš být nepochopený a to je role, kterou umí zahrát každý.
Ano tu roli sebere.
Protože od té chvíle už to není o tom, jestli jsi dost dobrý. Někdo řekl, že jsi. Zbývá jenom to udělat znovu. A to je horší, protože první text byl náhoda, aspoň tak si to člověk vyloží. Druhý už bude důkaz.
Zjistil jsem taky, že jsem to neměl komu říct. Ne že bych neměl komu, ale nebylo to sdělitelné. Vyšel mi text není zpráva, kterou by někdo mimo pochopil v té velikosti, kterou to má uvnitř. Řekneš to a druhý řekne to je hezké. A on má pravdu, je to hezké. Jenom to nesedí. Tak to radši neřekneš skoro nikomu a zůstane to v tobě jako něco, co se nepovedlo předat.
A ještě jedna věc, o které se nemluví. Že jakmile ti někdo řekne ano, začneš přemýšlet, co udělat, aby to řekl znovu. A to je přesně ten okamžik, kdy se psaní může začít kazit. Do té doby jsi psal, protože jsi musel. Od téhle chvíle můžeš začít psát tak, aby to prošlo. Ten rozdíl je zvenku neviditelný a zevnitř zásadní.
Nevím, jestli se tomu dá vyhnout. Vím jen, že to ticho po tom ano nebylo prázdné. Bylo plné otázky, kterou jsem si předtím nikdy nemusel položit. Co budeš dělat teď, když ti to dovolili.
© DarkMirax | Dark Studio Art
