Článek
Zeď a jehla
Narodil jsem se do světa, který měl barvu betonu. Šeď, co se nedala setřít. Všechno bylo někde rozhodnuté za tebe, dávno předtím, než ses narodil, a tvoje jediná práce byla nepřekážet. Zapadnout. Být tiše.
Byl jsem kluk a nevěděl jsem, že se dá žít jinak. Když neznáš nic jiného, klec ti nepřijde jako klec. Přijde ti jako svět. Zdi nevidíš, dokud jich nezačneš narážet.
A pak se to zlomilo.
Nepamatuju si to jako dějepis. Pamatuju si to jako zvuk. Najednou se odněkud ozvalo něco, co jsem nikdy neslyšel. Kytary, co neprosily o dovolení. Hlasy, co neřvaly ze strachu, ale ze vzteku a z radosti zároveň. Ta muzika sem netekla léta, zadržená za zdí jako voda za hrází. A když hráz praskla, přišla naráz, celá, hlučná, barevná. Kazeta ohraná do sazí, přehrávaná dokola, dokud jsem neznal každý tón.
Nebyla to jenom hudba. Byla to svoboda, co konečně dorazila. Zvuk světa, který nám celý život tvrdili, že neexistuje, nebo že za něj nestojí toužit.
My, co jsme stáli přesně na té hraně, máme v sobě obojí. Pamatujeme šeď i tu explozi barev, co po ní přišla. Ticho i ten první řev. Jsme generace předělu, děti dvou světů, co si nikdy nebyly podobné. Zažili jsme konec jednoho a začátek druhého v tom věku, kdy se člověk teprve tvaruje. A to se do tebe otiskne napořád.
Proto nesnáším pózu. Vyrostl jsem na době, kdy vzdor nebyl móda. Kdy nesouhlas něco stál. Kdy zvednout hlas nebyl kostým na jeden večer, ale riziko. A teď se dívám, jak si lidi kupujou rebelii na eshopu a myslí si, že to je totéž.
Není. Já pamatuju cenu.
Dneska máš svobody, co hrdlo ráčí. Tisíc písní na dotek, tisíc názorů, tisíc bran otevřených dokořán. A kupodivu se za těmi otevřenými dveřmi krčí míň lidí ochotných něčím projít, než se krčilo tenkrát, když byly zavřené. Svoboda, kterou dostaneš zadarmo, ti nepřijde vzácná. Vzácné je jen to, za co se platí.
My jsme platili. Ne penězi. Časem, který jsme prožili v šedi, než přišla barva. A možná právě proto ji ještě umíme vidět.
© DarkMirax CZ
