Článek
Někdy přijde ta věta přesně ve chvíli kdy si myslíš že snad tentokrát.
Díky, jsi kámoš.
Pět slov. Řečených s úsměvem. Možná s dotekem ruky na rameni. A ty víš — ona ví — že to není jen konstatování. Je to připomenutí. Jemné, ale přesné. Jako skalpel.
A přitom ví. Samozřejmě že ví.
Ženy ve friendzone většinou vědí přesně co dělají. Nejsou zlé. Jen se naučily jak udržet člověka blízko aniž by mu něco slíbily. A ty jim to umožňuješ. Každým dalším kávovikem. Každou vyslechnutou historkou. Každým *jsem tu pro tebe.*
Nejhorší na té větě není to co říká. Je to to co neříká.
Neříká — jdi. Neříká — nechci tě. Nechává dveře pootevřené. Dost aby sis říkal že možná. Dost aby sis nemohl říct nikdy.
A tak zůstáváš. Ne z lásky. Ze závislosti na té pootevřené mezeře.
Kámoš. Slovo které zní bezpečně. A přitom je to ta nejpřesnější klec jaká existuje.
© DarkMirax
