Článek
Víš přesně co se děje. Celou dobu víš.
Víš to když řekne jsi kámoš s tím úsměvem. Tím konkrétním. Který není přátelský — je bezpečný. Pro ni.
Víš to když se podívá určitým způsobem. Ten pohled který trvá o vteřinu déle než by měl. Který by mohl znamenat cokoliv. A ty z toho cokoliv stavíš celý příběh.
Víš to z toho pocitu blízkosti. Kdy sedíte blízko a vzduch je jiný. Kdy víš že to cítíš ty — a říkáš si že to musí cítit i ona.
Možná cítí. Možná ne. A právě tato nejistota tě drží.
Ne ona. Nejistota.
Friendzone není o tom že tě nemá ráda. Někdy tě má ráda. Opravdu. Jen ne tak. A ty to víš — ale odmítáš to vědět nahlas.
Protože nahlas by to bylo skutečné.
A skutečné by znamenalo rozhodnutí.
Zůstat a přijmout. Nebo odejít a ztratit i to málo co máš.
Takže zůstáváš v té mezeře. Kde nic není potvrzené. Kde vše je možné. Kde můžeš dál doufat.
A ona to ví. Že zůstaneš. Že ta mezera ti stačí.
A dokud ti stačí — nic se nezmění.
© DarkMirax
