Článek
Kdo utíká, toho jsi trefil
Napíšeš pravdu. Syrovou, bez obalu, takovou, jaká je. A čekáš ticho. Místo toho přijde bouře.
Někdo tě nazve mrzákem. Někdo negativním. Někdo napíše, ať si necháš ty svoje temné kecy pro sebe. A ty si možná řekneš, že jsi selhal. Že jsi to napsal špatně. Že s tebou něco není v pořádku.
Není. Právě naopak.
Ta silná reakce není důkaz, že ses spletl. Je to důkaz, že jsi trefil. Nikdo se nerozčílí nad tím, co se ho netýká. Kdyby tvoje slova minula, mávl by rukou a šel dál. Nikdo neřve na obraz, ve kterém se nepoznává. Řve jen ten, kdo v něm zahlédl sám sebe a nechce to vidět.
Pravda, co nastaví zrcadlo, dává člověku dvě možnosti. Přijmout, co v něm vidí a to bolí, protože pak už se před sebou neschová. Nebo rozbít sklo a obvinit toho, kdo ho podržel. Většina lidí sáhne po kameni. Je to snazší než pohled dovnitř.
Tak když tě někdo shodí za to, cos napsal, nečti to jako prohru. Čti to jako potvrzení. Dotkl ses místa, které bolí. Udělal jsi přesně to, co má text dělat.
A pak je tu ta druhá věc, na kterou nesmíš zapomenout.
Nepíšeš pro ty, co utíkají. Nikdy jsi pro ně nepsal. Ať křičí, ať odcházejí, ať tě roznesou v komentářích. To nejsou tvoji lidé.
Píšeš pro toho jednoho, co nekřičí. Co si tvůj text tiše uloží. A ve tři ráno, když ho vlastní hlava tlačí ke dnu, si ho otevře znovu. A přečte si, že v tom není sám. Ten jeden nenapíše komentář. Nedá ti lajk. Možná se nikdy neozve. Ale tvoje slova ho podrží, když je bude nejvíc potřebovat.
Deset těch, co utekli, nevyváží jednoho, kterého jsi podržel.
Piš pro něj. Zbytek je jen hluk.
© DarkMirax
