Článek
„Nějak to půjde. Nějak to uděláme.“ Věty, který zní jako plán, ale nejsou to plány. Jsou to modlitby v civilu.
Řekni „udělám to takhle“ – a máš plán. Zavázal ses. Když to nevyjde, je to tvoje odpovědnost, protože jsi měl konkrétní záměr, kterej selhal. Ale řekni „nějak to dopadne“ – a nezavázal ses k ničemu. Odpovědnost jsi přehodil na budoucnost. Na náhodu. Na osud, na vesmír, na kohokoliv, kdo za to bude moct, až to nedopadne.
„Nějak“ je nejchytřejší slovo v jazyce, protože zní jako řešení, a přitom je to jen odklad. Nemusíš přiznat, že nevíš. Nemusíš přiznat, že se bojíš rozhodnout. Prostě řekneš „nějak“ a všichni kejvnou, protože to slovo zná každej. Každej ho používá k tomu samýmu – zakrýt díru tam, kde měl bejt plán.
A teď to zajímavý. Ono to „nějak“ fakt často vyjde. Lidi jsou adaptabilní, improvizace funguje, svět se nezhroutí. Jenže to není zásluha toho slova. To je zásluha toho, že ses v kritickej moment stejně musel rozhodnout – jenom pozdějc, ve stresu, pod tlakem, s horšíma možnostma, než kdybys to rozhodl hned.
„Nějak to uděláme“ znamená „rozhodneme to, až nebude zbytí“. Odkládáš rozhodnutí do chvíle, kdy už nebude rozhodnutím, ale nutností. A pak si řekneš – vidíš, nějak to dopadlo. Jasně že dopadlo. Všechno nějak dopadne. I katastrofa je „nějak“.
Nejde o to přestat improvizovat. Improvizace je dovednost. Jde o to přestat používat „nějak“ jako zástěrku za to, že se bojíš říct nahlas, co vlastně chceš. Protože kdo neřekne, co chce, ten dostane to, co zbylo.
A pak tomu říká osud.
© DarkMirax
