Článek
Ptáš se mě, jestli jsme rádi doma. A já ti povím, kdy byl svět hezčí. Vždycky někdy dřív. Za našich mladých let. Když ještě lidi drželi spolu. Když se nezamykalo. Když děti chodily ven. Vždycky to bylo tenkrát, nikdy teď.
A tady je ta ironie, na kterou nikdo neslyší rád. Ta doba, na kterou vzpomínáš jako na zlatý časy, byla pro někoho jiného zrovna to peklo, ze kterého utíkal do vzpomínek na časy ještě starší. Tvůj děda proklínal dobu, po které se ti dnes stýská. A jeho děda dělal to samé před ním. Lidstvo je řetěz lidí, co všichni věří, že to nejlepší už bylo a je pryč.
Jenže ono to hezky nebylo. Nebo aspoň ne tak, jak si to pamatuješ. Paměť je mizerný svědek a náramný lhář. Vymaže bolest, hlad, strach, nudu, a nechá jen to teplé světlo odpoledne, co už se nikdy nevrátí. Nevzpomínáš na to, jak to bylo. Vzpomínáš na to, jak ti bylo. A to je rozdíl, kterej většina lidí zamění celý život.
Byl jsi mladý. To je celé tajemství „starých dobrých časů“. Ne že byl svět lepší. Ty jsi měl víc síly, víc času, míň strachu ze smrti. Kolena nebolela, rána nebyla těžká, a před tebou ležel život, o kterém sis myslel, že bude jiný než ten, co teď žiješ. Stýská se ti po sobě samém, ne po té době. Ta doba je jen kulisa.
A teď to rýpnutí, ať to nezůstane v teple. Za třicet let budeš sedět a vzpomínat na dnešek. Na tenhle rok, který právě teď proklínáš. Budeš vyprávět, jak tenkrát, v těch dvacátých letech, ještě bylo hezky. Přesně na tuhle chvíli, co ti teď připadá tak všední a mizerná, budeš jednou vzpomínat jako na zlatý čas. Ten hezký starý svět, na který jednou budeš vzpomínat, žiješ právě teď. A stejně si toho nevšimneš. Nikdo si toho nevšimne. To je ta ironie.
