Článek
Syndrom záchrance
Máš tendenci opravovat lidi?
Ne věci. Lidi.
Vidíš někoho rozbitého a něco v tobě řekne — já ho dám dohromady. Dám mu čas. Pochopení. Budu tam, když ostatní odešli.
A jsi tam. Pořád.
Zatímco on žije svůj život, ty řešíš jeho problémy. Zatímco ty čekáš, jestli se konečně změní, on ani neví, že čekáš.
Není to láska. Nebo není jen láska.
Je to potřeba. Potřeba být potřebný.
Někde v pozadí je myšlenka — pokud ho zachráním, zasloužím si zůstat. Pokud budu dost užitečný, neodejde.
Zachraňování druhých je někdy způsob, jak se vyhnout sobě.
Dokud řešíš jeho chaos, nemusíš koukat na svůj.
Problém je, že rozbitý člověk tě nezachrání zpátky. Nemůže. Nemá z čeho.
A jednoho dne zjistíš, že jsi dal spoustu energie někomu, kdo o ni nežádal. Nebo žádal — ale nikdy to nestačilo.
Neznamená to, že jsi špatný člověk.
Znamená to, že jsi zapomněl zachránit taky sebe.
© DarkMirax
Poznáváš v tom někoho — nebo sebe?
