Být Brit není totéž co být Angličan

Angličan za sebou zanechává stopu, ale to je divné, vždycky se totiž říkávalo „zmizet po Anglicku“.

S tím posledním, tedy s úslovím, asi také souhlasí Jeremy Paxman, jenž vystudoval slavnou univerzitu v Cambridge a jako novinář si získal proslulost neústupností vůči vyhýbavým politikům.

V pořadu BBC Newsnight si získal všeobecný respekt, když v interview potměšile se chovajícímu politikovi dokázal 14× za sebou položit tutéž otázku, aby ho přiměl k odpovědi. Stal se jednou z nejvýraznějších osobností BBC, doslova televizní hvězdou. Svou novinářskou kariéru doplnil spisovatelskou publicitou, je autorem knih Friends in High Places, Fish, Fishing and the Meaning of Life, The Political Animal a také vynikající knihou o Anglii, v níž se zaměřil na vykreslení charakteru Angličanů. Začíná ji  větou, která přímo fascinuje zájemce o anglickou národnost:

Pochopitelně, vždyť zamyslíme-li se, vyjde nám z toho, že ne každý, kdo mluví anglicky, je jako Angličané. A angličtina má různé podoby. Máme tu především kromě ostrovní britské hlavně americkou angličtinu, která ovládla svět a získala vedoucí příčku v přitažlivosti pro studenty této řeči. Potom australskou a několik dalších forem angličtiny z ostrovů. Máme tu i afroamerickou angličtinu, kterou hovoří zase převážně Američané, a ta je ještě specifická a slangová vůči americké. Máme tu Jihoafrickou republiku… To však není cílem tohoto článku, který se zaměřuje na Británii, s cílem poskytnout pravdivé vyobrazení faktů o anglické povaze a životě.

Zda jsou slova bývalého premiéra Kapské kolonie pravdivá, už záleží na posouzení každého zvlášť. Možná, že to tak horké není a lidé jsou docela spokojení se svou národností, ale z něčeho přece jen vycházet musel, když tohle prohlásil. Paxman shrnuje povahu Angličana několika faktory: „Je zdvořilý, klidný a rezervovaný, a přiznal by se, že sex ho příliš nezajímá a že v posteli se raději přitulí k termoforu. Souhlasil by s vámi, že je tedy vlastně divné, že Angličané nevymřeli.“

Zda je tohle pravda, je otázkou. Možné to je, vždyť se říkává při různých příležitostech „s klidem Angličana“ už od dávných dob. Patrně tedy zanechali stopu v povědomí jiných národů, jako kliďasové. Že však nejsou flegmatici, aby si někdo nepletl onen klid s lhostejností, dokazuje anglický zájem o všechno, co se na světě děje. Britové jsou odjakživa hlavně zájemci o informace, jsou autory Encyclopaedie Britannica od roku 1768, velkými cestovateli do exotických končin, a sepisovateli svých pamětí.

Dalo by se dokonce  říct, že nejvíc ze všech národů, byť tedy hlavně svoji, ale rádi srovnávají tu svou s dějinami jiných národů, především Evropy. Co Brit, to historik, ale to už je možná trochu za hranou a v rovině sympatické nadsázky. Oni totiž kromě historie, kterou u šálků Earl Grey po večerech čtou v oblíbených tlustých knihách, strašně rádi sportují.

Jsou to právě oni, kdo vymysleli box, i když v něm už dávno nehrají prim, ale za to nemohou. Od toho jsou zde vždy Američané, aby od Britů převzali nápad a dovedli ho k úplné dokonalosti.

Jak už bylo zmíněno, Angličané rádi čtou. Co je na nich ale ve srovnání s jinými čtenáři pozoruhodné, je právě záliba ve velmi tlustých knihách. Angličan zkrátka potřebuje mít při čtení pocit, že se toho hodně dozví.

Jeremy Paxman nešetří nad Angličany chválou, a aniž si to možná sám uvědomuje, i to o něčem vypovídá. Umí však být i pořádně kritický, a to už se cení. Je to však vždy kritika zanechávající líbivý dojem.

„Angličané si přitom sami na sobě nejvíce cenili své cti. Bývali nezdolní a bývali spolehliví. Slovo anglického gentlemana mívalo stejnou cenu jako slib zpečetěný krví.“ - Tohle je i můj názor a s Jeremym Paxmanem nelze, než plně souhlasit. 

Angličan si vždy zakládal na dodržení slibu, dalo by se určitě říct, že samotného vyřčeného slova, v pozadí s jakýmsi cílem. Když řekl, že přijde v 8.30, buďte si jist(á), že tady bude. Nemusí na to ani přísahat a ani na rozdíl od jiných národností, opakovat načasování pro vaše ujištění. Zkrátka, on tím vždycky říká spíše než jiným, hlavně sám sobě, jak se věci mají.

Angličané mají rádi minulost víc než přítomnost. Své příbytky vyplňují starožitným nábytkem, hodinami s římskými číslicemi a milují krby. Oheň v domácnosti je oblíben u Britů od dávných časů anglických dějin.  Je to dáno hlavně počasím, což je odpověď, která leckoho možná překvapí. Lidé si totiž často spíš myslí, že krb je stylový a patří k britské domácí zvyklosti už od dob hradů ve středověku. Není to tak. V Anglii je sychravé počasí, způsobené mořským vzduchem, a Britové proto milují čaj, pohled na oheň a sklenku skotské, většinou bez ledu.

Časté domnění, že jejich nejoblíbenějším nápojem je gin, není pravdivé. Pijí ho rádi, ale spíše společensky, zatímco skotskou si vychutnávají nejraději ve svém soukromí, u knihy, nebo novin; a vskutku v úplné samotě.

Jsou to takoví samotářští pijáci skotské whisky, dalo by se říct. I v tomto ohledu jsou jako ve většině ostatních zvyků velmi konzervativní, a proto odmítají nápoje či drinky z cizí provenience. Všude na světě milovaný bourbon prostě s díky a úsměvem odmítnou. Američané jsou v tomto ohledu zcela opační, mají rádi změnu a přes svůj částečně konzervativní vztah právě k bourbonu, milují skotskou, bez ohledu na to, že není americká.

Přesto však jsou Angličané i pijáckými labužníky. V Británii jsou kluby, kde se setkávají gentlemani s cílem přátelského popíjení vín. Tady dokáží ustoupit odvěce rezistentnímu postoji vůči všemu francouzskému, a vychutnávají si francouzská vína, která společně hodnotí. Zašlo to tak daleko, že dělají mezi sebou i soutěže o nejlepší názor na konkrétní odrůdu révy. Tohle se ale skutečně týká jen klubů, nikoli většiny národa.

Je také pravda, že dnešní Anglie, potažmo Británie, změnila své některé ultrakonzervativní pohledy na život, což ještě v 19. století nepřicházelo v úvahu. Moderní Angličané jsou tak jako jiné národy stále separovanější od své úzce nacionalistické tvářnosti a zvyků. Pro někoho je to možná smutné, a nostalgicky se ohlíží na dávné časy, pro jiné je to však příznivé a potěšující. Těžko ale chtít, aby Číňan s britským pasem zastával ryze anglický styl chování, a totéž platí pro desetitisíce dalších dnešních, rodilých obyvatel Velké Británie.  Znalci Anglie si dokonce náznakově či skrytě kladli občas otázku, jak je možné, že konzervativní britská povaha dovolila to, aby se z Anglie stala země s tolika jinými národnostmi, ale sociologie nám tento jev přijatelně vysvětluje.

Angličané dneška  jsou totiž velmi přátelští. Jde o nastolený jev, který se výrazně liší od dřívějšího národa už od začátku padesátých let minulého století. Řada Britů odmítá úzkoprsost dřívějších hodnot a uzavřené společnosti, vítá obchodní rozvoj s jinými národy, a díky cestovatelství, tolik oblíbeným od nepaměti, včetně studia kultur světa, se dovádí ke změnám, k přijímání nového obrazu Anglie.

A zatímco milovníci všeho anglického v jiných zemích touží, aby byli Britové jako dřív, sami Angličané se na to dívají zcela jinak. Obdivují francouzskou historii, kulturu volnosti, a takřka prázdné, obří bytové plochy, jež Francouzi tolik zbožňují, a po nichž Angličané jen marně touží; francouzská jídla, pečivo, volnomyšlenkářství, zkrátka, v Anglii se člověk někdy cítí spíš jako v Paříži. 

Přesto všechno je ale Angličan stále tím, kým je, a navrací se věrně ke svému soukromí, izoluje se na dlouhé dny, týdny a měsíce od ostatní společnosti, utíká z práce a funí nesnášenlivostí ke svému šéfovi, který si ho v práci paradoxně vůbec nevšímá. I kdyby se však jakýkoli Angličan chtěl sebevíc podobat Francouzovi, se zálibou ve všem francouzském, prozradí ho vždycky jeho humor. Specifické chápání reality je u Angličana neodmyslitelně spjato s jeho životem a myšlením, vyvěrajícím v začernělou nadsázku ironie a sarkasmu.

Typickou ukázkou je např. tato konverzace: „Během odpoledního čaje mi pan Harrison chtěl podat z kuchyně cukr, já mám totiž určité obtíže v chůzi,- protože nebyl dost sladký, jak ho mám ráda; popíjela jsem ho už druhým douškem a stále se mi zdál docela hořký; a v kuchyni vzplála zapnutá žehlička. Celým bytem se nesl pach kouře. Bylo to otřesné,“ líčila tato milá dáma. „Paní Adamsová, to je mi velmi líto.“ Načež s odpovědí tohoto gentlemana nesouhlasila: „Není důvod, cukr sice načichl kouřem, ale nahradila jsem ho medem.“

Pro svět se Anglie stala něčím typickým v podání sira Arthura Conana Doyla, v nezapomenutelných konverzacích Holmese a dr. Watsona, v holmesovsky břitkém, chladně odstupném hodnocení druhých, i událostí, v náhledu na kriminální chování okolí, jež nebylo pro Holmese překvapivé, ale vždy bylo zajímavou příležitostí, jak docílit za vyřešený zločin nového Watsonova uznání.

Obraz Anglie vygradoval ve společnost lidí zajímajících se jedině o peníze, a nikoli o druhé. Platilo, že Angličana lidé nezajímají, ale zajímá ho zdroj příjmů. Tento povahový přesun na jiné národy způsobil pohromu v mezilidské soudržnosti a zpoplatnil zájem o člověka. Takoví však Angličané nejsou. Doyle byl ve skutečnosti úplně jiný, než jeho literární postava. Je však pravda, že si nic příliš vymýšlet nemusel.

V průběhu 19. století byla Anglie pověstná krutou bezcitností vůči chudým lidem, jejichž životní podmnínky byly na hranici přežitelnosti. Zajímavý podklad pro tohle hodnocení poskytuje i kniha o malém zloději Oliveru Twistovi, z pera Charlese Dickense, nebo Vánoční koleda Oscara Wildea. Úctu požíval v Anglii jen zámožný člověk, respekt jen ten, kdo mohl zaplatit. Podobně tomu však bylo v tutéž dobu i ve Francii, viz Bídníci od Victora Huga. Na rozdíl od Francie však na britské půdě neexistovalo cokoli hřejivého. Hugem vyobrazené přátelství v době před francouzskou revolucí a během ní, a zvláště po ní, se Anglie netýkalo. Lidé ve Francii se stmelili, a zapomínalo se na pohrdání, ale v Anglii stále zůstávala v hlavách lidí libra, a cokoli jiného bylo opět nahlíženo s typicky britskou nechápavostí.

Paxman nazývá britského muže neemocionálním, ale laskavým. Onen rozdíl je velmi významný, abychom pochopili, že laskavý není totéž, co srdečný. Např. u nás jsou srdeční lidé laskaví, zatímco nejsou-li srdeční, laskavost není znatelná. U Angličanů je to jiné, jejich laskavost je zdvořilostí vůči druhým bez citové hřejivosti. Britské ženy např. milují romány o lásce; tato záliba pramení snad už z dob Williama Shakespeara, autora zamilovaných Romea a Julie. Ale i tady tvoří hlavní postavy Italové, zatímco autorem je Angličan ze Stratfordu.

Paxman např. svědčí, že jedním z nejoblíbenějších románů ve Velké Británii je film Krátké setkání , o nedovolené lásce, který v roce 1945 natočil režisér David Lean. Film pojednává o muži a ženě, kteří se seznámí v nádražní restauraci a ona čeká na svůj vlak domů. Podle Paxmana je to výtečně napsaný film. „Co vypovídá o Angličanech, pro něž se stal jedním z nejoblíbenějších? Za prvé, že se drží zásady ´nejsme tady od toho, abychom si užívali života´.“ 

Podle mého názoru je obliba Angličanů ve starých knihách, románech, filmech, stylu nábytku a dalších prvcích minulosti prostě daná geneticky. Oceňují literární styl zaměřený na způsob, jak hodnotit život, ve smyslu Krátkého setkání. Prostě příběhy povinnost versus láska, a všechny kontrasty z tohoto vztahu plynoucí, jsou pro Angličany vábivé.

Tohle je pro jinou národnost takřka nepochopitelné a mohli bychom to přirovnat úplně stejně k našemu nepochopení anglické stravy. Milují ovesnou kaši.

Osobně jsem hovořil s Američankou (ne v době svého života v USA, ale později), která mi s obavou sdělila, že se chystá navštívit Londýn, ale má strach z jejich jídla. Plně jsem s ní soucítil. Miluji ovesnou kaši, ale Američané a tudíž i ona, mají rádi svoje pochoutky.

Američané mají snad nejrozdílnější pohled na stravování s Brity, ve srovnání se všemi  ostatními národy. Přitom byla doba, kdy rádi připomínali svou historickou sepjatost s Británií. O této spíš náladě se dá nejpřesněji hovořit jako o dočasném zaujetí, které bylo zvláště v současné době už opuštěno. Za svou pravlast sice Američané Anglii vždy považovali, ale v aktuální době jsou v povahách obou národností natolik relevantní rozdíly, že se Američané k Britům takřka nehlásí.

Do dnešních časů připomíná příbuznost Američanů s Anglií Meghan a Harry. Američanka, kterou v Anglii nikdo nemůže vystát, a přitom je milá, sympatická, je ženou s typicky americkým humorem -,  zatímco Angličané chtějí Catherine, princeznu z Walesu, typicky anglickou, bez humoru, zdvořile chladnou, laskavou, ale formální. Ne, rozdílnost Američanů a Britů je až strašidelná, a proto spojovat tyto dvě národnosti je úplně mimo mísu.

Jak už titulek článku napovídá, nejde o srovnávání s Američany, od toho není jeho koncepce odvozena. Britové nejsou pouze Angličané, a jak poznamenává Paxman, jsou tu Skotové, Welšané a Irové. „Kdybyste si ale dnešního Skota spletli s Angličanem, hluboce byste se ho dotkli. Keltští sousedé Anglie si teď budují vlastní identitu.“

Jeremy Paxman vysvětluje, proč se Skotové liší od Angličanů: „Skotové se tak jako tak vždycky považovali za samostatný národ s vlastním zákonodárstvím a vlastním školstvím. Teď mají i vlastní vládu a vlastní parlament, a jak známo, politické instituce, na které se převede byť i jen trocha moci, se odjakživa snaží tyto pravomoci rozšířit. Ještě před několika lety se o událostech ve Skotsku mluvilo jako o regionální záležitosti, dnes se o nich čím dál víc hovoří jako o věci ´národní´“.

Zmiňuje, že nejen Skotsko, ale i Wales je povahově jiný než Anglie: „Dokonce i BBC instruovala své pracovníky, ať se o Walesu napříště nezmiňuje jako o ´knížectví´, neboť to by naznačovalo, že je v područí Anglie.“  - Tím Jeremy Paxman vysvětlil vše.

Historická odlišnost Skotska a Walesu neutváří jen zvyky, ale i povahu těchto britských území. Jakási nesympatie - slabě řečeno - vůči Angličanům, zde není jen naznačena, ale přímo křičí. Skotové i Walesané, tím spíše Irové, jsou od Angličanů odlišní; a přestože jsou všichni Britové, různí se národnostní povahou.

Podle názoru J. Paxmana vystihla Anglii americká novinářka Martha Gellhorová, která se vdala za spisovatele Ernsta Hemingwaye. „Zeptal jsem se jí, proč se rozhodla žít v Anglii. Ukázalo se, že to rozhodně nebylo z důvodů, které se obvykle uvádějí. Nemělo to nic společného s úrovní anglického divadelnictví, s dobrým leteckým spojením, s relativně dobrou kvalitou sdělovacích prostředků, nic takového. Milovala Anglii pro její naprostou netečnost.  ´Můžu z Anglie odjet, strávit půl roku v džungli, vrátím se, vejdu do místnosti, a jediný člověk se mě nezeptá, kde jsem byla a co jsem dělala. Řeknou jen: To je skvělé, že tě zase vidíme. Co si dáš k pití?´“ 

Nakonec se sluší s mnoha odkazy na výtečného člověka Jeremyho Paxmana, uvést jeho vlastní názor, který vyjádřil - podle mého osobního pocitu - jako skutečný Angličan -. Tedy bez pochvalného patosu vůči svému národu. Napsal:

„Podle mého názoru trpí Angličani komplexem nadřazenosti. Němci se člověka věčně vyptávají, co si o nich myslí. Zjevně jim na tom záleží. Angličanům je to jedno. Jsou si natolik jistí, že jsou lepší než všichni ostatní, že je jim úplně jedno, co si o nich kdo myslí.“

Zdroj: Angličané. Portrét národa. Jeremy Paxman (r. vyd.2006)