Jaké jídlo má právo na přídomek „cigánské“? Kdo byli dávní cigáni?

Setkáváme se tu a tam v menu restaurací či kuchařkách s jídly podepřenými přídomkem „cikánský“ nebo „cikánské“ či „cikánská“, např. guláš, závitky nebo pečeně. Jak a čím je však cigánské jídlo charakteristické a jaké má skutečně právo se takto nazývat?

Před vyjasněním této skutečnosti je potřeba uvést na pravou míru samotné pojmenování, obsahující chybu. Národnostní menšinová a odlišující se kultura roztroušeného světového etnika totiž název „cikánský“ neuznává. Z pohledu dávného putujícího či chcete-li kočovného národa, je terminizace jeho pojmenování zavedena nesprávně. „Nejsme cikáni, ale cigáni,“ prohlašují shodně zástupci i jednotlivci komunity žijící u nás a mají pravdu, jež je bohužel ke škodě cigánů ignorována majoritní částí české společnosti.

Budu se proto z úcty a respektu k názoru všech příslušníků menšinové části české společnosti držet užití názvu v písemné slovní podobě „cigán“, přestože z hlediska etnika jde podle mě o jejich vlastní nedorozumění. Slovo „cikán“ s písmenkem „k“ uprostřed, je česká překladová forma ze slovenského jazyka. Tudíž by mělo být pro české cigány přijatelné, ale ani po sdělení této jazykové vysvětlivky není přijímáno jako správné. – Respektuji to.

Na název specifikující jídlo s přídomkem „cigánská pečeně“ má právo takové, které není běžné podle přípravy navrhované českou kuchařkou (knihou, pozn.). Cigánské jídlo je prostě jiné. Odlišovat se musí ostrostí chuti s příměsí papriky, chilli nebo hořčice, případně křenu, tedy podkladů pro vaření a pečení majících ostrou chuťovou tóninu. Lidově řečeno a po cigánsku: „Musí být ostré jako břitva,“ jak mi řekl jeden z příslušníků tohoto dávného národa. Zachovává si doposud své tradice - v podobě písní, stylu, tance - a i přes moderní komplikovanou dobu, u některých rodinných větví - úplnou izolovanost od majoritní společnosti. Velmi patrna je tato skutečnost např. ve Francii, kde je zpodobena a velmi pěkně nabízena k pochopení ve filmu Cikán (Le Gitan), z r. 1975, v hlavní roli s Alainem Delonem.

Cigánské jídlo ale není jen o tom, že je ostré a guláš pálí v puse jako čert. Leckdy s ohledem na historické okolnosti života chudých cigánů představovalo i jakousi krásnou prostotu, např. typické holubki. Jde původem o rumunskou národní specialitu v podobě zelných listů s rýží a směsí pomletého masa, jež cigáni upravili po svém a odlišili od rumunského jídelníčku. V jejich podání mají holubki místo masa špek. Samozřejmě tato úprava není běžná a cigáni si sami jídlo obohacují oproti tradici, takže jsou-li k obědu holubki, nemusí být ani u cigánů typicky cigánské, ale na místo špeku použijí kvalitní směs mletého hovězího a vepřového masa.

Zvláštní pozornost si zasluhuje i cigánské kuře, které opravňuje používat tento název tím, že není ostré, ale pečené společně s bramborami v jednom pekáči. Jak to lze chápat? Je to jednoduché, míní se tím, že cigáni si nic nerozdělují, zůstávají semknutí, a při pečení kuřete považují brambory za kompletnější podobu jídla. Je pro ně málo přijatelné, aby pekli kuře „po česku“, tedy brambory vařené zvlášť, kuře pečené zvlášť atd., tohle nemají rádi. Připomíná jim to majoritní styl života a nepřipomíná jim semknutost. Tradice je z našeho pohledu spatřována v životě cigánského tábora, jenž se na čas usadí v polích kus od vesnice, jak o tom píše Karel Hynek Mácha v románové próze Cikáni z r. 1835. Cigán si na rozdíl od Čecha umí představit péct brambory s kuřetem v jednom pekáči, protože pekl brambory na ohni a nad nimi na kovovém prutu, otáčel kuře.

Polévky mají cigáni rádi stejně jako jiné národy polívkářů, ale i ty jejich jsou jiné a vycházejí z tradic, mezi něž patří záliba v jakémkoli mase a masité vůni. Proto typickou polévkou cigánů dávných dob byla špeková. Na druhém místě nejtypičtější pro cigány byla slepičí. Slepici usekli hlavu a občas ji vařili s ostatními částmi v jednom kotlíku, často opeřenou, leč vykuchanou. Hlava slípky dávala polévce víc síly, jako když se vaří býčí rohy a ne maso, což byla oblíbená polévka francouzského krále Ludvíka, před bitvou.

Cigáni nebyli nikdy lovci divoké zvěře a proto nepřipravovali v táboře např. jelení nebo srnčí pečeni. Uměli však ulovit zajíce, pasoucího se v trávě a požírajícího jetel. Obklíčili ho a nedali mu šanci uniknout, byť se o to hopsáček snažil, ale cigán stojící nejblíž, dal prchajícímu skákavci ránu klackem. Nejhbitější muž se na něho vrhl a už ho nepustil. Potom byl stažen z kůže a pečen na ohni. Sůl si cigáni vždycky uměli opatřit a bez soli nejedli žádné maso. V dějinách cigánského putujícího národa byla sůl často nejcennějším pokladem. Střežena před deštěm a chráněna před rozsypáním v pytli ze zaječí kůže, visela na špagátu v rohu plátěné korby tažené koněm.

Oblíbeným ostrým nástrojem cigánů byly nikoli rovné, ale zakřivené nože, nejznámější je břitva. Každý cigán měl břitvu. Její absenci si nedokázal nikdo z příslušníků tábora jakkoli představit. Sloužila jako symbol národa a jiný druh nože byl používán jen velmi výjimečně, a spíše jen ženami, během přípravy jídla.

V tomto ohledu byli cigáni vždy považováni za obávané bojovníky, vládnoucí obdivuhodnou dovedností použít ve střetu s protivníkem otevírací křivák s velmi ostrou čepelí, což kdokoli jiný mimo ně, neuměl. Pokud to někdo jiný zkusil, pořezal se. Cigánští muži byli historicky známí bojovým uměním, které časem zaniklo. Zakládalo se na tanečních rytmech kroků během obrany či útoku protivníka, připomínající jiu-jitsu. Doposud je předmětem vědeckého bádání, odkud pramení cigánský boj, z něhož měli obavu v každé vesnici, do níž cigáni připutovali. Ve zmíněném francouzském filmu s Alainem Delonem je tato okolnost dobře patrná. Herec ztvárňuje muže, jenž udivoval svou lstí, nepochopitelnou odvahou a zacházením se zbraní.

O cigánech se uvádí, že uctívali zvláštní ženu, jež se stala legendou a matkou všech cigánů. Je ověšena mnoha šperky, náušnicemi a cigáni za ní putují a přinášejí jí dary. Je asi jedinou známou patronkou národa a synonymem pro odlišnost od ostatních národností. Sídlí vystavena v jižní Francii v Saintes-Marles -de-la-Mer, na poutním místě pro Romy v Camargue. Podle legendy sloužila

jako otrokyně jedné ze tří Marií, se kterou dorazila do Camargue. Je však také spojována s hinduistickou bohyní Kálí.

Podle vědců Univerzity Karlovy v Praze, zabývající se původem, historií a mapováním signifikantů „Romů“, pochází tato národnost z dávné kasty vyvrženců v oblasti Pandžábu, kde byli považováni za tzv. „nedotknutelné“. To si dnes mnozí příslušníci tohoto etnika vysvětlují jako výjimečnost pro svůj původ, v němž spatřují svou nadřazenost nad jinými národy. Faktem prý bylo, že nedotknutelní byli kvůli nepřizpůsobení svých životních zvyků ostatní společnosti ve víře v bohy.

Cigáni nikdy - na rozdíl od Indů - neuctívali Buddhu, Krišnu, Šivu nebo další prvky indických božstev, ale část z nich inklinovala k úctě vůči bohyni Kálí.

Báli se jí a proto jí přinášeli květiny, placky a různé jiné dárky včetně ozdob ze skla a kamínků. Po údajném nevysvětlitelném odchodu cigánů z oblastí Indie (Pandžábu) opustili tuto náboženskou úctu a uctívali duchy, stejně jako dávní Japonci v podobě Kami. Vzhledem k pověstnému náklonu k okultismu získali stále jednoznačnější pověst čarodějů, a jejich ženám byly přisuzovány vlastnosti mocných čarodějnic, což navíc umocňoval jejich odlišný vzhled a velmi tmavé oči. Tento trend, zakládající se na pověrách a bezbožnosti, modlářství a uctívání démonů, vedl však k mimořádné obavě před cigány všude, kam se vydali. Lidé je pokoutně navštěvovali a prosili o pomoc, kdykoli onemocněli, nebo naopak když se chtěli pomstít. Za peníze cigánka vykonala rituál a podle pověstí dosahovala zdařilých výsledků.

Vlastností cigánů byla od nepaměti sepjatost v hudbě a tanci, majícím v obou případech svá specifika. Hudba vyjadřovala životní moudrost, strádání a prosté touhy členů národa, a nemění se, zůstává v srdcích; většina písní je o lásce nebo o smutku. Nejoblíbenějším hudebním nástrojem cigánů byly housle a cimbál.

Jejich typicky krásná a melodramatická hudba okouzlovala však i okolní národy a svým rytmem se stala pro svou originální podobu a harmonickou vyváženost nástrojů, světoznámou a nezaměnitelnou: https://youtu.be/IbSUE4O_rR8

Oblíbeným cigánským nápojem nebylo pivo, jako u Čechů. Cigáni měli nejraději rum, a pokud nebyl, nepili raději vůbec. Odmítali cokoli, co bylo běžné a příjemné všem okolním národnostem. Rumem polévali maso, nad rumem rozkvétaly radostí a širokým úsměvem jejich tváře.

Tato skutečnost je vzhledem k možnostem pít jiné alkoholické nápoje dodnes nevysvětlitelnou záhadou cigánských zvyků. Nikdy však hned nepřijali kohokoli z řad gádžů, bílých příslušníků majority. Pokud se tak stalo, musel být cigány oblíben a považován za jednoho z nich, což bylo jen zcela výjimečné. Takový muž nebo žena se stal cigánem, jedl to, co jedli oni a pil jen rum, spával v táboře a postupem času zapomněl na svůj dřívější život i původ. Ostatní se báli k cigánům byť i jen přiblížit.

Dávní cigáni nikdy nevstoupili do kostela. Jejich bohem byla svoboda a vítr širých polí.

Podle názoru některých současných Židů jsou příslušníci národnosti - nesprávně označení jako „Romové“ - potomky několika ztracených židovských kmenů. Takový názor vyjádřil i novinář, obchodník a kohen David Fábry, na facebookovém profilu největšího židovského obchodu v České a Slovenské republice.

Podle odvození genetické linie by se podle jeho názoru mohlo jednat o kmen či potomstvo Šimona, což prohlásil u příležitosti Mezinárodního dne Romů.

Ještě dávnější původ cigánů lze ale odvozovat i z První knihy Mojžíšovy Genesis; podle archetypů a charakteristik této národnosti a její typologie ho lze přiřadit k potomkům Tubal-Kaina, kováře, tanečníka, výrobce hudebních nástrojů a prodejce ženské krásy mužům, označovaného za prvního kuplíře v dějinách lidstva.

Tubal-Kain byl jedním ze synů Kaina, bratra Ábelova, jenž zemřel během potyčky s bratrem na polích po obětování obilných plodin. Kain ho udeřil a na dotaz anděla, kde se jeho bratr nachází, odpověděl Bohu: „Jsem snad strážcem svého bratra?“ Za tuto aroganci, lež a s ní spojenou bratrovraždu byl navždy proklet on i jeho potomstvo.

Podle Písma Svatého byl ochráněn před následky msty a prohlášen za navždy nedotknutelného. Jeho život i další osud je neznámý. Usuzuje se však, že potomci Kainovi v pozdějších generacích opustili oblast Chavíly a stali se kočovníky, usazenými v oblasti dnešního Pandžábu.

Tato teorie by nevylučovala ztracené židovské kmeny s ohledem na fakt, že část cigánského kočovného kmene se stala legitimní součástí židovského národa, jenž se záhadně ztratil v mlze temných dějin. Pokud by však skutečně cigáni byli Židé, bylo by i tak velmi nesnadné je po tisíciletích vřadit zpět k ostatním částem židovského lidu. Důvodem je přímá nedokazatelnost této starověké spojitosti.

Zdroje:

1) https://www.toprecepty.cz/vyhledavani-receptu?term=Cik%C3%A1nsk%C3%A1+pe%C4%8Den%C4%9B

2) https://www.toprecepty.cz/clanky/7125-cikanske-kure-jemne-pikantni-a-stavnate-maso-pecene-spolecne-s-bramborami-hraje-rozmanitymi-chutemi-vsech-ingredienci/?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu#dop_ab_variant=1326530&dop_source_zone_name=hpfeed.sznhp.box

3) https://www.csfd.cz/film/32477-cikan/prehled/

4) https://www.databazeknih.cz/knihy/cikani-217013

5) https://cs.wikipedia.org/wiki/Svat%C3%A1_S%C3%A1ra