Stal jsem se hrobníkem, abych sloužil Bohu a mrtvým. Zjistil jsem, že ne každý hrobník je pravý

Kvalifikaci hrobníka jsem získal složením úspěšné zkoušky 1. prosince 2024 před velkým mistrem hrobnického povolání, Radkem Churaňem ze Čkyně, Záhoříčka, jenž je dlouholetým jednatelem pohřebního ústavu.

Získat kvalifikaci zkouškou u takového mistra znamená stát se hrobníkem kovaným z kalené ocele. Do svého potvrzení vkládá punc své pověsti a proto jeho žák musí být osvědčen, aby se za něho při nějakém pohřbu jednou nemusel stydět, koho že to vyučil.

Pohřeb má svá přísná kriteria, pravidla. Naučili jsme se, že být hrobníkem neznamená být kopáčem. To si lidé někdy ještě myslí, a laicky se tak domnívají, že jde o nádeníka, který kope do hlíny na hřbitově. Tohle je zcela zásadní omyl. Pouze za socialismu byli hrobníci odsouváni na okraj společnosti. Předtím ještě ve středověku, ale za první republiky už byla situace zcela jiná a hrobník měl úctu společnosti podobnou jako kněz nebo starosta obce i učitel (viz z úvodu knihy Davida Stejskala a Jaroslava Šejvla, Pohřbívání a hřbitovy, pozn.).

Hrobník býval v dobách středověku někým jako kat, oddělený od ostatních a mající pověst poznamenaného muže, od kterého je lépe držet se co nejdál. V hospodě seděl vždycky sám. Měl vyhrazený stůl, většinou s jednou krátkou lavicí, protože k tomuto stolu si nikdo nesedal. Býval však podobný katovi, ke kterému chodívali v noci potají lidé, žádající o pomoc.

Dával za peníze část oprátky po oběšenci nebo narovnával zmučená záda svými hrubými dlaněmi. Lidé ale tajili, že byli u kata. K hrobníkovi chodili také, a ještě víc. Domnívali se, že má díky svému společensky odsouzenému povolání znalosti podobné lékaři. Ze všeho nejvíc si ale mysleli, že vnímá Boží přítomnost během pohřbů, když pokládá rakev do země. Ptávali se hrobníků, zda viděli jejich blízkého na hřbitově, kde tráví část svého života při kopání hrobů. Nemysleli tím ale živého příbuzného.

Spatřovali duchy, a jak by také ne, vždyť hřbitov je místem posledního rozloučení, místem slz a nekonečného smutku a v atmosféře tohoto postředí může být zemřelý blízko svým příbuzným a přátelům, kteří ho milovali.

Ti ho však nevidí, protože jejich přítomnost na hřbitově je výjimečná, nejsou tady doma, jako on. Tráví na tomto místě čas od brzkého rána až do večerních hodin a během své tvrdé práce vnímá jen ticho a mlhu, ploužící se zrána či zvečera mezi náhrobky. Občas ho někdo osloví a zeptá se, jak se mu daří.

Zvedne hlavu od krumpáče a vidí staršího muže ve společenském oděvu s černou kravatou, s úsměvem na rtech v podivně zbledlé tváři. V otevřené rakvi ho později poznává. Dotyčný pán už nežil téměř týden. Někteří hrobníci proto odešli, vzdali se svého poslání důstojně pochovávat…

Nápor na psychiku, jakou je každodenní či obdenní nebo i jednou měsíčně účast u pohřbu, kde musí být přítomen kvůli dozoru nad děním hřbitova, je nesnesitelný. Sytí svou duši zármutkem, pohlíží svýma očima na bolest, a naslouchá svýma ušima pláči. Když pláčou děti, které přišly o maminku, nedá se to snést.

Proto mají hrobníci také neblahou pověst pijáků. Utápějí svůj stres a nápor smutku druhých, kterým jsou ovlivňováni při své práci, tím, že v nemalé míře pijí. Někdy pracují i opilí, aby vše zvládli. Pijí už od rána, rumem v čaji to u nich začíná.

Také se pitím zahřívají, když je zrovna zimní období. A k tomu je nutné dodat, že nejtěžším je kurz během zimy, když se kope chladná a ztuhlá hlína, zakrytá sněhem.

Získal jsem certifikát v zimě. Byli jsme tři, protože jedna zájemkyně se kurzu vzdala a nenastoupila. O to to bylo těžší. Rakev se většinou pokládá ve čtyřech. Mezi námi třemi, dvěma muži, mnou a vysokoškolsky diplomovaným inženýrem Janem byla jedna žena, bývalá novinářka, Šárka.

Nevěřil jsem ještě tenkrát, že žena může kopat hroby, navíc křehká a milá, to mi do obrazu této práce nezapadalo.

Byli jsme skvělý tým, s našim mistrem panem Churaněm jsme studovali pohřebnictví a naslouchali jeho mnohaletým zkušenostem, vždyť se o něm psalo dokonce v novinách (viz zdroj níže). Dozvěděli jsme se mimo spousty dalších důležitých věcí i to, že o zkoušky u něho mělo zájem docela dost „hrobníků“, vykonávajících svou práci bez kvalifikace.

„Dělali to léta a přišli jako mistři světa,“ vyprávěl. „Oni se nic přece učit nemusejí, všechno už umí,“ líčil. Jak jsme se doslechli od mistra, odešli někteří z nich bez kvalifikace a dál pracují bez ní. Tím nám vysvětlil, že být hrobníkem znamená mnohem víc díky studiu a zkouškám, a nejde tu jen o zkušenosti.

Bez studia vychovávajícího ke správnému výkonu tohoto poslání, spíš než povolání, není nikdo hrobníkem. Předpokladem je studium zákona o pohřebnictví, dále anatomie, velmi pečlivě popsané mnoha lékaři a profesory v knize Pohřbívání, kterou má mistr podepsánu od jejich autorů.

S jedním z nich je letitým kamarádem a další je autorem zákona. Hrobník musí být znalecem kostí a lebek, k jeho práci patří exhumace hrobů a hrobek a dozor na hřbitovech během kamenických prací.

„Hrobník je velitelem hřbitova,“ učil nás mistr. „Velíme čemu?“ děsilo nás to pomyšlení, ale bylo to trochu jinak. Dozvěděli jsme se, že až kvalifikovaný hrobník, jehož studium je završeno nejpřísnější zkouškou, s certifikátem státu, na jehož ministerstvo se posílá s podpisem zkoušejícího, je teprve tím, o kom mistr mluví. Zodpovídá za všechno a bez jeho souhlasu a dozoru nesmí být nikým kopán hrob nebo nakládáno s ostatky v hrobech a hrobkách, během exhumací. To, že se to vzhledem k nedostatku hrobníků děje někdy jinak, je protizákonné. A proto každý pohřebák není hrobník a pouze on smí, ale…

Mým předpokladem lepších znalostí anatomie měly možná být dva kurzy ve zdravotnictví, předně sanitářský a potom i pečovatelský. Ten první je daleko náročnější na praxi. Jeho součástí je i praxe na pitevně. I na ni padla řeč a ne zrovna pěkná. Sám mistr po mých zkušenostech poznamenal, že zažil sanitáře na patologii, který se choval doslova jako hulvátský šílenec. Házel si s lidskými ostatky. „Jednoho jsem takového zažil a normální nebyl, běžně tohle nikdo neví,“ zaráželo ho, když jsem také vyprávěl, k jakým porušením zákona dochází během pitev.

Nedostatečně zašitá těla, stížnosti pozůstalých, kteří měli právo prohlédnout zemřelého a zjišťovali nedostatky. Pohřební ústavy totiž těla upravují k pohřbům s veškerou důsledností, a zjišťují často, k jak nehoráznému jednání s tělem docházelo na patologii. Kvalifikace sanitářů, kteří asistují pitvám těl a  oddělují tělesné části a podávají je lékařce na váhu, je naprosto nedostatečná, nejsou lékaři ani mnohem studovanějšími sestrami a přesto tohle dělají. Patologové si tím hodně usnadňují práci. Dovoluje to však zákon?

Přiznám se, že to přesně nevím. Měsíc trvající kurz podle mě ale neopravňuje tyto osoby k tak závažným úkonům, které dříve vykonával jen patolog. Může to kdokoli napadnout stížností, již by mohla vyšetřovat i policie? Nemají na takovou práci zákonem určené vzdělání - může to být i trestný čin? Rád bych znal odpovědi na tyto otázky.

Jejich činnost je omlouvána tím, že jich je nedostatek. Kdyby ale pozůstalí viděli, jak se někde nakládá s těly jejich zemřelých, nemocnice by mohla být žalována. Sanitáře zaučují k pitevním úkonům po dobu jednoho roku pod vedením vrchní sestry.

Hrobník je vychováván studiem během kurzu k religióznímu vnímání své práce a nakládá se svým zaměstnáním jako se službou Bohu nebo mrtvým.

Musí podstoupit nauku o modlitbách za zemřelé, jak klasifikuje kniha Pohřbívání a hřbitovy, v rozsahu kapitol o rituálech různých národů a národností, znát rozlišení církví, víry a až detailních zvyklostí, např. jak poznat blížící se skon, jak se modlí Židé, křesťané, muslimové, Romové a další.

Tohle je součástí studia a nejde proto o pouhou znalost délky a hloubky hrobů, které se různí, pokud jde o dospělé osoby nebo děti. To by bylo velmi málo. Zkouška je velmi přísná a klade si nároky na detailní znalosti pohřebnictví.

Pokud tedy někdo, kdo kope hroby léta, ale neměl kvalifikaci a přišel za mistrem, aby ji získal, s tvrzením, „já už to dělám léta, mě nic učit nemusíte“, nemohl se divit, že kurz neobhájí. „Ukázal jsem mu dveře,“ prohlásil mistr. Stejně tak dopadl i adept, který při práci na náhrobní desce uštípl kus kamene. „To je snad jedno, ne?“ zlehčoval prohřešek a majetkovou škodu během kurzu mladík a divil se, že právě skončil. Certifikát už nezískal. Na kvalitu znalostí a práce je v kurzu vyučování jednoho z neznámějších českých hrobníků dbán zvýšený zřetel.

Prací na hřbitově se neživím, nezačal jsem s tím, plat je mizivý, ale z doslechu vím, že třeba na Olšanech kopou někdy až tři hroby stejní lidé za den a měsíční mzda je tam prý kolem 20 000,- Kč čistého. Možná, že informace je stará a neplatná, ale dřív to tak bylo a není to dávno. Během kurzu jsme se o tom bavili. Zkrátka, hrobník tře bídu s nouzí a přitom je ho potřeba jak soli. Některé však tato činnost naplňuje svým vznešeným posláním ve službě mrtvým, ale to už je na jiné povídání.

Pokud by vás něco o hrobnících či pohřebnictví osobně zajímalo, napište svůj námět, názor či otázku do komentáře. Rád se k tomuto tématu vrátím kvůli vám, a na vaše otázky vám odpovím v dalším článku.

Zdroj:

Idnes.cz 24. 3. 2009: Dokážu poznat, že člověk brzo umře, tvrdí hrobník