Článek
Příšerné prostředí nemocnic vytváří především personál, tedy kromě lékařů především sestry a sanitáři(ky). Pacient se setká s lékařem minimálně, často se ale setkává s personálem nižší zdravotnické kvalifikace, jako jsou sestry a sanitáři(ky). Že může takové setkávání znamenat i traumatický zážitek a trpkou zkušenost, ví v Česku desítky tisíc, spíš ale stovky tisíc bývalých pacientů, za řadu let zpátky až k dnešku.
V čem tkví příčina ostudného chování zaměstnanců nemocnic, je všeobecně analyzováno už i umělou inteligencí:
„Chování personálu nemocnice může být vnímáno jako ostudné z různých důvodů, jako je například nedůsledné dodržování zásad slušného chování, nedostatečná komunikace s pacienty nebo dokonce nedbalý přístup k jejich péči. Elaborace:
- Nedostatek slušnosti a respektu: Někteří pacienti mohou mít pocit, že personál se k nim neozývá zdvořile, neposkytuje jim dostatek informací nebo je odmítá vyslechnout.
- Nedostatečná komunikace: Pokud personál nevyužívá vhodný způsob komunikace, může to vést k nesrozumitelnosti informací o léčbě nebo k nepochopení potřeb pacienta.
- Nedbalý přístup k péči: V některých případech se může vyskytnout, že personál nedbá na hygienické standardy, nezajišťuje bezpečné prostředí pro pacienty nebo dokonce ignoruje jejich potřeby.
- Vyhoření a stres: Přetížení zdravotnického personálu může vést k syndromu vyhoření a snižovat kvalitu péče o pacienty.“ (Google, zadej: „Chování personálu nemocnic je ostudné “).
Vyhoření je častým tématem diskusí personálu ve vzájemných rozhovorech během práce v nemocnici. I samotné slovo vyhoření je často slyšitelné během sanitářských kurzů, probíhajících v nemocnicích, které si od nich slibují zvýšení zaměstnanosti a posílení personálu při obsazování pracovních pozic, které nevykonávají sestry natož lékaři, ale lidé představující předposlední stupeň odspodu, sanitáři a sanitářky. Na nejnižším stupni práce je dělník ve zdravotnictví, který kvalifikaci nemá.
Vyhoření se však nerovná vyhození, bohužel!
Kdyby totiž měla být vyhozena každá sanitářka s drzým chováním k pacientům a od rodičů zanedbaná ve výchově ke slušnosti, byly by české nemocnice za chvíli úplně prázdné. S chováním zdravotnického personálu jsem se setkal na rozdíl od pacientů z úhlu interního pohledu jako sanitář na několika odděleních fakultní nemocnice a dodneška jsem sám traumatizován. Co ale potom mají říkat ti, kterých se chování hrubozrnných zaměstnanců dotýká nejvíc a hlavně jich, tedy pacienti?
Na tuto otázku je odpověď docela složitá, protože jsme v Česku, kde je problém řešit věci efektivně a k prospěchu veřejnosti, za což nese odpovědnost především ministerstvo zdravotnictví a odvozeně od něj, vláda. Ta aktuální a dosluhující neudělala pod vedením ministra Vlastimila Válka vlastně nic pro zlepšení situace. Vezměme to popořádku.
Sanitářský kurz
Sanitářský kurz jsem završil úspěšným absolvováním zkoušky 14. 6. 2023 v pražské fakulní nemocnici po měsíčním studiu, zahrnujícím teorii a praxi. Během teoretického vyučování, trvajícím delší část měsíce, jsem nejen naslouchal přednáškám vyučujících zdravotních sester s vyššími funkcemi (vrchní sestra, staniční, vedoucí psycholog kliniky a další lidé), ale i absolvoval praxi na většině klinik či úseků zdravotní péče. Bez takové praxe nelze ke zkoušce přistoupit. Moje zkušenosti jsou různé, od dlouhotrvajících, monotónních hodinových přednášek bez jediného smyslu a zanechání stopy v paměti a vědomí, až po zajímavé, během kterých vyučující klade důraz na aktivitu a zapojení myšlení kurzistů. Všímal jsem si zájmu studentů, kteří na tom byli podobně jako já. Všímal jsem si i toho, jací jsou to lidé a většina z nich už byli zaměstnanci téže nemocnice, nebo pracovali v jiné.
Na praxi lůžkové části interny jsem ale zaznamenal skutečnost tváří v tvář realitě, jakou předtím na kurzu vůbec nikdo neřeší. Týkala se nehorázného a neakceptovatelného chování konkrétních osob se sanitářskou kvalifikací, např. sanitářky pracující v nemocnici už léta, mladé ženy, s chováním řeznického psa. Vyděšen jsem byl za pouhý týden víckrát a mohu plně dosvědčit, že její jednání by mohl projednávat i soud po podání občanskoprávní žaloby na ochranu osobnosti nebo v krajním případě dokonce orgány činné v trestním řízení. K pacientce ve věku cca 70-80 let se tato osoba chovala bez úcty, hrubě ji oslovovala a dokonce na ni zvyšovala hlas, ponižovala ji za zdravotní handicap spočívající v inkontinenci (nemožnost pacienta dojít včas na toaletu, pozn.) a k tomuto chování se přidávaly i další sanitářky během „péče“ o tuto paní.
Nejhorším zjištěním pro mě bylo, že staniční sestra této lůžkové části interny se slovenským původem i jazykem její chování naprosto ignorovala, i když o něm velmi dobře a dokonce dlouho věděla. Přímo neuvěřitelně jsem se cítil ve chvíli, kdy jsem zjistil, že o chování tohoto rázu ví i přednosta kliniky, ale naprosto vůbec ho nezajímá.
Příkladem strašidelné situace na interně může být moje osobní účast, tak jako u oné pacientky, u pacienta s ochrnutím dolní části těla a částečným ochrnutím horní části. Nejmenovaný pacient ve věku asi 45 let byl mnoho let od doby svého mladšího věku postižen po poranění střelnou zbraní. Ani on neměl možnost používat toaletu svépomocí a byl proto odkázán v dané situaci na pomoc zdravotního personálu, což ale většina kvalifikovaného personálu přirozeně chápala. Z mně neznámého důvodu to ale nechápala sanitářka, která měla pověst, že, cituji: „do práce jezdí na…ná“ (slušně: naštvaná). Úlek pacienta jsem zaznamenal už při našem vstupu na pokoj. Dá se říct, sotva ji uviděl.
Už ji totiž znal, na lůžko byl hospitalizován před mým příchodem na praxi a nesetkal se proto s jejím chováním poprvé, na rozdíl ode mě. Já jsem něco takového viděl tehdy poprvé a dodneška si vyčítám, že jsem z prospěchářství, spočívajícím v obavě o razítko staniční sestry s kladným hodnocením o praxi na interně, prostě nic nenahlásil, ale i tak, stejně nebylo komu. Jak jsem už napsal, staniční sestra to dobře věděla a dokonce i přednosta. Nahlásit takové chování bylo možné např. ministerstvu, třeba i anonymně, nebo krajskému úřadu, ale neudělal jsem to. Sanitářce tento pacient nevoněl, a to doslova, a tak mu začala nadávat do hajzlů. Schylovalo se k facce, ale nedala mu ji, ten dojem jsem měl. Na pokoji se posadili dva pacienti a jejich mlčenlivé rozrušení jsem zaznamenával s otazníkem, proč ani oni nic neřeknou?
Později jsem to pochopil, ale tehdy ještě ne. Pacienti nic neřeknou proto, že sami mají obavu o podobný přístup ze strany personálu. Ten den očekávaná návštěva pracovníků hygieny procházela v doprovodu přednosty kliniky a zlostný křik sanitářky byl slyšet nejen na chodbu, kde zrovna hovořili, ale i za roh chodby, a přesto nikdo nic neudělal a ani nepoložil dotaz, co se to tu děje? Prostě odešli a hovořili dál, jako by nic neviděli ani neslyšeli. Pro Bulovku typické chování.
Chování k pacientovi, které jsem popsal, mě dnes už netrápí. Její chování mohl nahlásit sám a mohli to udělat i ti další dva pacienti na pokoji, ale zřejmě to neudělali. Asi se řídili úslovím: „Nehas, co tě nepálí.“ Co mě však nezbavuje ošklivého pocitu viny ani po téměř dvou letech, bylo chování personálu k oné starší paní, ke které se hnusně chovalo více sanitářek. Ta paní mlčela a viděl jsem na ní, jak je jí smutno ze života. Den před ukončením mé týdenní praxe na tomto úseku hrůzy byla převezena a myslím, že se jí hodně ulevilo, s pomyšlením, že někde jinde bude v prostředí s lidským chováním.
Myslím si, s dodatkem k těmto faktům, že tato nemocnice požívá odsudků pražské veřejnosti právem, ale nevím jistě a nemohu potvrdit, zda je to jejím vedením, tedy ředitelem, patrně tutlajícím prospěchářem, kryjícím spousty nekalostí, či zda je to dlouhodobá záležitost ještě před jeho vedením. Vím jen to, že ministr zdravotnictví Vlastimil Válek ze současné čtyřkoalice a tedy Fialovy vlády, odmítl jeho odvolání vícekrát. Některé důvody byly medializovány. Pokud se však týče chování personálu, o kterém určitě musí vědět každý ředitel nemocnice, nemá snahu ho řešit ani z důvodu prevence a vyloučení těchto defektů do budoucnosti, což dává určitě veřejnosti jasný signál o úrovni poskytované péče v tomto zdravotnickém komplexu. Důkazem byl pozdější případ usmrcení plodu na gynekologicko-porodnické klinice z důvodu porušení pravidel daných právními předpisy, případ, který byl medializován. Na této klinice jsem po absolvování kurzu pracoval a děly se zde doslova hrůzy, co se týče chování personálu, včetně lékařů. V jednom případě zde vzhledem k chování sanitáře musela zasahovat i policie.
Kurzy sanitářů jsou - jak už sám nadpis napovídá - naprosto zbavené všeho, co má vést k výchově lidí na zdravotnickém pracovišti. V polovině února 2024 jsem úspěšně absolvoval zkoušku v oboru práce na poli sociálních služeb jako pečovatel o lidi s postižením a sociálně stresovanými osobami. Mohu proto potvrdit, že výchova k slušnému chování, nazývanému interním jazykem empatie vůči klientům, je zde zásadním prvkem výuky. Účastníci kurzu jsou poučováni o podmínce této práce, spočívající v empatickém přístupu. Ještě před získáním kvalifikace jsem jako sanitář pracoval v pečovatelském zařízení s lidmi nejtěžšího charakteru postižení (Rettův a Downův syndrom, nevidomost a další) a myslím si, že stupeň empatie je na rozdíl od nemocnic v těchto místech - taktéž zdravotnické práce - o poznání vyšší. I zde však existují nedostatky, projevující se v chování a charakteru některých jednotlivců, na které neplatí žádné kurzy ani výuka. S různými druhy nervové lability typu interní sanitářky a nebo nehorázných duševních poruch, které lze vypozorovat u konkrétních zaměstnanců v pečovatelské službě, se lze setkat všude, např. soudně projednávaný případ zařízení Sluníčko, různé domovy důchodců, léčebny dlouhodobě nemocných, tzv. LDN a další a další, tedy případy, které občas řeší policie; to vše ukazuje i na selhání státu a za tato selhání je odpovědná vždy vláda v konkrétním období svého mandátu.
Ministerstvo zdravotnictví a ministerstvo práce jsou subjekty vlády, které garantují kurzy pro budoucí zaměstnance nemocnic a zdravotnických zařízení, včetně pečovatelských. Organizace a styl výuky v těchto kurzech jsou sice v kompetenci konkrétních vyučujících, ale náplň a předpoklady pro dosažení kvalifikací jsou stanoveny. V případě sanitářů jde o kurz s absolutně nevyhovujícím stylem výuky, který v některých případech vede i k porušování lidských práv pacientů v nemocnicích. Důkazy jsou: Nesčetné množství stížností a komentářů lidí pod novinovými články, pokud se čas od času média věnují nějaké záležitosti ve zdravotnictví. Lidé si často ulevují svědectvími o vlastních neblahých zkušenostech v nemocnici a píší i o zkušenostech svých příbuzných a nejsou spokojeni. Ministr Válek ale ponechává věci tak, jak jsou, aniž by je řešil.
Stejně nehorázné je to, že stížnosti jsou zametány pod koberec, odpovědní úředníci je neřeší tak, jak by měli a posílají lidem formální stručná sdělení o jejich prošetření bez přesvědčivého odůvodnění, které by naznačovalo snahu řešit jejich podání čestně a s nějakým výsledkem konkrétního opatření. Projednávány jsou až případy, o které se zajímají média. Často jde o velmi vážné věci, zatímco ty „méně“ závažné, ale rozhodně podstatné, nemají oporu v médiích, protože je jich hodně. Na vině za neřešení takových případů je vláda, která zastaralý systém nijak koncepčně neřeší. Velmi úzkostlivě ale řeší a projednává zvýšení svých platů.
Budoucí vláda, která by chtěla změnit tuto hororovou situaci v českém zdravotnictví, by měla především myslet na zlepšení systému, např. pokud jde o stížnosti pacientů a o ně se opřít v invencích zlepšení. Pravda se totiž skrývá právě zde a tady je potřeba začít. Nezbytná je proto právní úprava občanského zákoníku, aby se pacient mohl dovolat svých práv podáním žaloby a aby soud nemusel žalobu zamítat, protože zákon je děravý a je produkem neschopných lidí v Parlamentu. Zdravotníci, kteří procházejí kurzy sanitářů, by měli být na těchto kurzech vedeni ke slušnému chování a za porušení pravidel by měli být přísně trestáni.
My a naši blízcí
Každý z nás a z našich blízkých se může ocitnout v nemocnici nebo v pečovatelském zařízení a dojít stejné zkušenosti, jako v mnou popisovaných případech, které jsem za krátkou dobu vybral z vícera osobně zažitých. Těžko bychom našli někoho, kdo by chování řeznického psa vůči své babičce, mamince nebo dědečkovi, chtěl zažít v té podobě, jakou zažili pacienti Bulovky a dalších nemocnic, protože tohle se týká všech interních klinik. Při výskytu škůdce, jakým je hrubý a nezdvořilý sanitář, má jeho nadřízená - staniční a vrchní sestra - postupovat nekompromisně. Tohle se však neděje a důvodem bývá kolegiální shovívavost nadřízených, ale na úkor pacientů, nedostatek personálu a nebo omlouvající sympatie ke konkrétnímu zaměstnanci. Důvod, že dotyčná osoba pracuje už dlouhá léta na úseku a nelze ji proto potrestat za hanebné chování k nějakému pacientovi, by měl být posuzován na újmu vedoucího a vést k jeho potrestání společně se zaměstnancem, který se přestal chovat slušně. Vyhoření není omluvitelné dlouholetým zaměstnáním, ale důvodem k rozvázání pracovního poměru.
