Článek
Toto je částečný přepis příběhu kuwajtského prince Abdullaha al-Sabaha, jehož změna víry v křesťana posílila odhodlání některých lidí v jeho zemi, čelit strachu. Příběh zprostředkovala křesťanská církev, jejíž název není ve videu uveden:
„Dveře kostela se otevřely a dovnitř vešla vysoká postava v plášti. Byl tichý večer v evropském městě, kde se tato diskrétní křesťanská komunita shromažďovala k modlitbě.
Hlavy se nenápadně otáčely. Postoj nově příchozího hovořil o důstojnosti. Vzduchem se ozývalo šepotání, kdo byl ten muž? Muž v plášti sedící vzadu v kostele nebyl obyčejný návštěvník.
Byl to princ Abdullah, člen kuwajtské královské rodiny. Jeho jméno vzbuzovalo úctu po celém Blízkém východě. Přesto zde v tomto nenápadném evropském kostele byl anonymním.
Hledačem zatíženým tajemstvím tak nebezpečným, že ho mohlo stát všechno. Abdullah se léta potýkal s otázkami, na které mu jeho privilegovaná výchova neodpověděla. Jako zbožný muslim vážně následoval učení své víry, ale jeho duši hlodala přetrvávající prázdnota.
Jeho cesty a interakce s lidmi různého vyznání zasely semínka zvědavosti. Slyšel šepot milosti o nezasloužené lásce, o klidu, který mu v jeho strukturovaném světě unikal. Tento šepot ho přivedl do tohoto kostela, ale tato cesta nebyla bez nebezpečí.
Abdullah chápal tíhu svého rodu ve vlasti. I sebemenší náznak obrácení se k jiné víře, se setkával s odporem. Veřejné odsouzení, vyhnanství nebo něco horšího. Odpadlictví od víry bylo nemyslitelné. Princ promyslel každý svůj krok s přesností.
Využil svou diplomatickou imunitu a pečlivě skrýval své úmysly, aby zamaskoval rostoucí zájem o křesťanství. I vstup do tohoto kostela byl hazardem. Pozoroval shromáždění s tichou fascinací.
Nebyla zde žádná zdobená výzdoba, žádné grandiózní rituály. Jen syrová, upřímná jednoduchost, která v něm něco hluboko probouzela. Všiml si tepla v interakcích mezi věřícími. Jemné přikývnutí a uklidňující doteky.
Bylo to, jako by sdílel pouto, které nedokázal ani pojmenovat ani plně pochopit. V jeho mysli Dvě protichůdné síly neúnavně bojovaly. Na jedné straně Učení jeho dědictví na něho naléhalo, aby opustil toto místo, znovu se zavázal k víře svých předků a umlčel tyto pochybnosti. Na straně druhé tišší, vytrvalý hlas šeptal, aby zůstal, naslouchal a hledal své myšlenky.
Vířily se mu hlavou, když seděl a zmrzal v lavici. Jemné hučení hlasů sboru naplnilo místnost. Uklidnilo jeho běžící mysl. Abdullah zavřel oči a odevzdal se okamžiku. Ještě nevěděl, co hledá, ale něco v tomto kostele.
Jednoduchost, Upřímnost ho držely v zajetí. Netušil, že odpovědi, které hledal se mu měly odhalit způsoby, které nemohl předvídat. Jemná záře svíček naplnila malý kostel, zatímco pastorův hlas rezonoval se slovy upřímné modlitby. Princ Abdullah pozorně sledoval okolí.
Shromáždění se naklonilo dopředu a v úctě sepjalo ruce, ačkoli princ modlitby neznal. Jejich jednoduchost v něm vyvolala bolest, kterou si nedokázal vysvětlit. Když pastor domluvil, k oltáři přistoupila mladá žena.
Zázrak uzdravení chlapce
V náručí nesla křehké dítě. Chlapec nebyl starší šesti let, byl viditelně slabý. Jeho pleť byla bledá a dech mělký. Bylo jasné, že je velmi, velmi nemocný. Pravděpodobně už dlouho. Ženin hlas se třásl, když vysvětlovala, že lékaři ztratili naději.
Shromáždění ztichlo. Abdullah se nepohodlně zavrtěl na sedadle. Jeho logická mysl se připravovala na zklamání. Uzdravování bylo pro nemocnice, ne pro kostely. Přesto nemohl odtrhnout oči od scény, která se před ním odehrávala.
Pastor byl muž tiché autority. Přistoupil k dítěti s něhou, která jakoby obklopovala celou místnost. Poklekl před chlapce a lehce mu položil ruce na křehká ramena.
„Pane,“ modlil se, „prosíme o Tvůj léčivý dotek. Kéž by tělo tohoto dítěte bylo obnoveno jako důkaz Tvé lásky a moci.“
Místnost ztichla. Abdullahovy ruce sevřely okraj lavice. Srdce mu bušilo, když se snažil smířit s tím, co viděl. Každá vteřina se zdála jako věčnost. Potom chlapec zalapal po dechu.
Oči se mu mihotaly energií, která v nich předtím nebyla. Dítě se narovnalo, jeho dech se ustálil a tváře se mu zalily barvou. Ženě stékaly slzy po tváři, přitiskla syna k sobě a šeptala slova vděčnosti…“
Pokračování z videa bez doslovného přepisu
Následně shromáždění vyjadřovalo svou vděčnost k Bohu, jenž učinil tento zázrak. Pochybnosti prince Abdullaha se začaly beze zbytku vytrácet. Tohle byl skutečný zázrak, ne léčba.
Princ Abdullah po odchodu věřících z kostela přišel k pastorovi a požádal ho o rozhovor. Řekl mu, že pochází ze země, kde je víra vším. Že však byl právě svědkem něčeho, co si neumí vysvětlit. Potřebu pochopit pastor chápal, a tak mu řekl, že byl svědkem síly Boží lásky. Že nejde o magii, ale o to, že nám tím Bůh dává najevo, že nás vidí a slyší a chce, abychom ho poznali.
Pastor vyprávěl princi příběh, jak kdysi působil v zemi, kde se víra v Ježíše trestala smrtí. Jak se setkal s mužem, jenž překonal svůj strach a víru přijal.
Potom položil ruku na Abdullahovo rameno:
„Cesta víry nikdy není snadná, zvláště pro někoho ve vašem postavení,“ řekl mu a dodal, že Bůh mu dá sílu.
Abdullah přijímá novou víru
Princ se vrátil do kostela o týden později. Přemýšlel během této doby o tom, co viděl, a také slyšel od pastora. Ten ho odvedl do malé zasedací místnosti se členy církve a Abdullah učinil prohlášení.
Věřím, že věřím v Ježíše Krista.
Podlé jednání člena církve
Zatímco princ Abdullah hledal své obrácení ve víře v Ježíše, jeden ze členů církve nahrával Abdullahovo vyznání skrytě na svůj mobil.
Propadlý chamtivosti vytušil, že Abdullah je v pozici anonymního vyznavače a že se ve své zemi bude dál tvářit jako muslim a tak chtěl situace využít ve svůj finanční prospěch.
Bez ohledu na následky pro život Abdullaha poskytl nahrávku tisku
„Kuvajtský princ byl v kostele svědkem zázraku a okamžitě poté přijal Ježíše“, vyplývalo z textu mediální zprávy.
Pastor varoval prince a nabádal ho k útěku
Abdullah se o zprávě v novinách dozvěděl až z naléhavého telefonátu pastora. Třásl se a varoval ho, aby ihned opustil město. Bylo však pozdě. V jeho zemi se rychle ozývaly hlasy po zatčení prince.
Noviny už četl každý muslim v jeho rodné zemi. Obvinění z odpadlictví zaplavilo sociální sítě a platformy. Abdullah byl vnímán jako zrádce národa a víry. Ve svém utrpení a strachu se náhle obrátil ke vzpomínce na zázrak v malém pokorném kostele.
Výzva k odvaze a novému životu
Byla to výzva k odvaze. Princ Abdullah vzal do ruky nahrávací zařízení a učinil prohlášení. Představil se a poté vyprávěl do záznamu příběh z kostela a svěřil se se svou touhou najít pravdu, která mu scházela.
„Byl jsem svědkem zázraku, který změnil vše, čemu jsem věřil,“ diktoval princ do záznamníku.
Uvěřil jsem v Ježíše Krista jako svého spasitele.
Poslal nahrávku pastorovi, aby ji předal církvi jako slova jeho naděje při hledání cesty. Během několika dní se nahrávka rozšířila po celém světě. Abdullah zůstal uprchlíkem. Přišel dokonce i o lásku své vlastní rodiny. Cítil však konečně klid, po němž toužil, v nalezením této víry. Stal se vytouženým křesťanem.
Zdroje:
