Článek
Paprsek hřeje mě - na tvářích laská se se mnou potají.
Vůbec se lásce nebrání, teplem rozlévá se jak mléko sněhobílé, že patří slunci netají.
„Odkud přicházíš, ty malý, zatoulaný?“
„Z mléčné dráhy,“ říká mi.
„Aha, takže jsi cestoval až z dálek vesmírných, aby ses na tvářích mých teď rozehřál?“
„Ano, já nejprve putovat chtěl jsem mnohem dál, ale když jsem tě uviděl, seznámit jsem se s tebou chtěl,“
řekl paprsek a zatvářil se lišácky, skrývaje touhu své lásky, touhu po člověku.
„A jak se jmenuješ, ty slunce kousku rozkošné?“
ptal jsem se paprsku, a zdálo se mi, že je to laškovné.
„Nemám jméno, narodil jsem se ze slunce, a nyní na cestách hledám nový svět, však zjišťuji, že kam jenom přijdu, tma je a zima, studený je ten pustý svět.“
„To se ti zdá, můj slunný příteli, musíš nás zahřát, ať jsme veselí, když je nám zima, a ty jsi daleko, ležíme smutní v postelích, hřeje nás peřina, hřeje nás topení, od rána rozbřesku, a také večer, když přijde setmění.“
„Já vím, viděl jsem svět, než dorazil jsem za tebou, lidé vítali mne s úlevou, říkali: podívejte se, paprsek slunce přišel k nám!“
„Tak vidíš, máme tě rádi, zůstaň s námi na světě, hned z rána, když se probudím, budu víc šťastným, když tě uvidím.“
„Moc rád bych zůstal, věř mi, příteli, avšak nemohu, Země se rychle otáčí, jak korouhvička se potácí, a já jsem přímý, směřuji na rovník, proto tam nejsou nikdy zimy. U vás je stále zataženo, mraky mi brání zůstat s vámi dál, jsem z toho smutný, a trápí mě žal.“
„Bez tebe ale bude tu jen zima, na jaře postihne nás rýma, kdopak nás zahřeje, když ne ty?“
„Však já zas přijdu, někdy, zatím mě čekej, teple se oblékni, a až se v květnu rozední, budu tě čekat za okny.“
„Tak dobře, já počkám do května, snad do té doby nezmrznu, až květy vypučí a stromy listí vydají, budu tě čekat potají.“
„Tak dobře, jsme domluveni. V květnu zas přijdu z nebe k vám, zahřeji Zemi, teplo vám lidem, s láskou dám, jen ještě chvíli vydržte, květen tu bude co by dup, teploměr sledujte, až vyšplhá se rtuť, na číselníku teploty, poznáte, že nastal čas a přijdu zas, usmějete se na sebe, usmějete se na nebe, to dělám já a čas, kdy přicházím, paprsek, jenž pozdrav slunce přináším.“
„Tak sbohem, drahý příteli, pozdravuj slunce od nás všech, od lidí, vyřiď mu, že ho máme rádi.“
„Vyřídím, slunce je velký přítel lidí, a v květnu otevřete okna ven, já přijdu s úsvitem, pa, mějte se krásně, než nastane ten čas, čekej mě zas, za tebou přijdu dřív než za nimi, rozehřeji tváře tvé a jablíčka na nich vykreslím.“
„Už se moc těším, drahý paprsku, budu tě čekat, v květnu nad ránem, a až tě uvidím, jak z nebe slétáváš až sem, začnu se usmívat jako blázen. Rozpřáhnu ruce, abych tě přivítal, uvařím čaj a pohostím tě bábovkou, než skončí květen, budeš tu se mnou!“
„Ano, to víš že budu, můj lidský příteli, a teď už běž spát, ať už jsi v posteli, a něco hezkého si nechej zdát. Na shledanou v květnu, - hle, květy rozkvetou, po světě teplo rozleji, a stromy v kráse vykvetou, čekej mě,- já přijdu za tebou…“
