Článek
Kol a kol krajiny míří blankytné opary šedých obláčků, a pozvolna hladí oblohu, co dlaní Boží skrytí, kampak se řítí?
V laskavou náruč zelenavou, schvácení válečnou hromů vřavou. - A putují dál bez zastavení, vedení cílem neznámým do dalekých světů, vábeni vůní tajemně krásných květů.
Na špalku sedí si kapka rosy a část ho objímá, jen zvolna pýchou se nadýmá, že ona zrovna… Než slunce paprsek vzplane na pařezu v plamínek, a láskou k ní oněmí kamínek, opuštěný, když usychá, co pára k nebi pospíchá…
Za mlhou spějí kapičky mnohé, zanechavše zemi; a měníc se v ptáky s křidélky, letíce v dálky na věky.
Až večer všechno zase zvolna mění. Tajemně krásný svět se rodí, když dřívější stal se vzpomínkou, na to, co už není. Říčkou myšlenek se brodí, a nové plodí, vpisujíc paměť do kamení…
Skalnatou rozsedlinou malý křeček spěchá, po čtyřech běhá, den co den, za vidinou, že změní tok řeka, a stane se bublinou, než k stáru pochopí tu marnost svého doufání.
Rozšafný světe, pohlédni! Na krajinu živou! Na krásu její! Za běhu usedni a zpytuj mysl svou, dokud ti malí křečci tady jsou, než ztratí se v míjení časů - a nevrátíc se zpět, navždy odejdou.
Za sluncem zapadajícím, za kopcem - ukrývá se nový den, však počkat musíš,- neboj se,- chvíli jen. Až se zrodí, paprsky vyšlehnou -, a světlo zplodí.
Tak mráčky putují za svou vidinou, a pomalu se bojí, že se rozplynou, než rosa se spojí v jitru, s každou rostlinou…
Doputují? Či nikoli? Ať tak či onak, zamávej jim na rozloučenou; na chvíli jsou a sem tam stojí, než v dálku zase poplynou…
Básně, 2021
