Hlavní obsah

Beze slov

Foto: Pixabay

Zvěstovatel Božího rozhodnutí, anděl. (Symbolika).

„Calamitas virtutis occasio est.“ Neštěstí je příležitost pro statečnost. Lucius Annaeus Seneca

Článek

Pro odpuštění šel si mocný muž

až tam,

kde bydlel starý prorok Ezechjel.

Když přišel,

prorok seděl u dveří za starými

vraty svojí chalupy.

„Čekal jsem tě, můj synu,

o příchodu tvém mi řekl v duchu Bůh,

jehož zde uctívám

bezmála víc než osmdesát let,“

pronesl prorok.

A mladý muž,

jenž hlas prorokův uslyšel,

jak k němu slova lásky pronáší,

svalil se k zemi, jako by

právě zemřel.

A zašeptal, tváří ležíc k zemi:

„Po horách za tebou jsem šel,

v námaze a za deště,

prošel jsem údolím kde sníh

u hor bývá věčným,

kde kroupy tříští ledové

a stále mrholí,

abych tě uviděl

a abych se ti poklonil.“

To dořekl šeptem, onen muž s tváří

na zemi,

u nohou proroka.

I pozvedl jej ze země prorok Boha,

a usadil v domě svém,

kde oheň plál.

A začal.

„Dlouho jsem tě znal,

ještě než králem země si se stal,

ještě když ses modlíval,

než zapomněl jsi v pýše moci své,

že dojdou pomsty skutky tvé.

A tak jsi kraloval.

K chudým zatvrdil jsi svoji tvář,

zlato sis nahrabal,

otce dětem bral,

když jsi je zabít dal.

Matky když umíraly hlady v domcích svých,

poslal jsi s prázdnou od svého prahu,

a když jsi vyšel z paláce,

volali sirotci do dálky za tebou:

´ach vrahu! ty zlořečený vrahu!´

A stalo se, jak víš,

že probudil se Bůh,

svůj lid pak plakat uviděl

a tebe, mé dítě!

A nyní za mnou přicházíš,

abys klaněl se starci nad hrobem,

jenž je jen psem,

ničím víc ani nebude,

jen tím,

kdo řekne ti,

že soucit neznal jsi a lásku neviděl.

Co čekáš víc od muže,

jenž odejde zítra za Bohem.“

I vážný byl onen mladý král,

když tohle uslyšel.

Věděl, že špatně kraloval,

na místo pravdy jenom lhal,

chudé zabíjel a

chleba lidem bral,

to věru špatný vládce byl,

však nyní uslyšel a

všechno pochopil.

Na starce v slzách upřel zrak,

na chvíli naplněn byl soucitem,

svých činů krutých

náhle litoval.

A pak vstal,

znovu se starci uklonil,

a žadonil:

„Může-li Bůh mi prominout, otče?“

A starý prorok zvonek vzal z police,

a zazvonil.

„Slyš slovo Boží, jež Pán teď

pronáší:

´Že ses pokořil,

a slzy uronil,

svých hříchů litoval,

abys nezemřel a žil,

abys sis času vyprosil,

a všechno co lze tak napravil,

dávám ti k dnům tvým

ještě jeden rok.

Po roce však připojím tě

k otcům tvým´.“

I rozloučili se starý prorok a mladý král

spolu,

onen v pousmání moudrém, a onen

zas v lítostivém bolu,

a odešel král,

jenž k roku poslednímu byl

právě Bohem odsouzen.

A když se vrátil domů,

rozdával lidem vše,

co měl.

Nakonec v paláci uspořádal hostinu,

sezval chudé a nemocné,

k pečeným masům a vínu,

ke každému chodil zvlášť

a hladil je všechny po vlasech.

Přitom jim říkal:

„Odpusťte mi, bratři,

ač jsem jen pes

a nebudu už víc,

že nemohu se starat o vás víc.

Za rok už nebudu..“

A lítost v srdcích lidu po celý rok

tak vzbuzoval,

a oni náhle pochopili,

že je vlastně miloval.

I sirotci se spolu sešli

a radili,

však slzy hořkosti odpustit jim bránily.

Nakonec rok uplynul a zbýval

poslední den od chvíle,

kdy prorok k vládci

promlouval.

I svolal národ král a všechny

obdaroval.

Sirotkům v závěti svůj palác věnoval,

před všemi poklekl

a na sebe žaloval:

„Byl jsem zlý člověk,“ říkal.

„Pýcha pohltila můj život

a nakonec i mé srdce.

Nyní podle slova proroka odcházím

k otcům svým,

k nimž příští den se navždy

připojím.

Jen jediné přání mám

a to mi zbývá jako poslední:

vaše odpuštění..“

A král dohovořil k národu,

sklonil hlavu a obrátil v slzách

oči nahoru.

A než večer přišel,

klečel před palácem sirotků,

jimž vzal rodiče a daroval

palác.

Podivný věru to byl král,

však špatně kraloval.

Noc přišla a stále klečel tam,

před palácem smutných sirotků,

až zaplakal.

A když jitro blížilo se s

jitřenkou,

unaven smutkem z pokání,

ulehl na tvář jako tenkrát,

před svatým prorokem,

před jeho vraty,

kde prorok seděl a krále

přivítal.

A když se rozednilo,

sešel se všechen lid a každý říkal

druhému:

„Co na to říct, co myslíš?“

Ale odpověď nikdo nedával.

Jen každý krčil rameny

a jen tak stál.

Proto se říká, od těch dob,

že lidé nevědí, co říct,

když se rozední.

Většinou se nikomu nechce mluvit,

protože jejich srdce

ještě spí.

Tak jako srdce onoho krále,

jež svým spánkem věčným

sladce sní,

za slunce východu

a v pravém poledni.

Starší báseň z dřívějších let.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz