Článek
Večerní služba začala v 19. hodin. Přicházel jsem na Bulovku s přáním, aby toho nebylo moc a ať je hlavně klid. Nejhorší představa byla pohotovost. Pustil jsem si televizi a napustil vodu do rychlovarné konvice. Do hrnku jsem dal dvě plné lžičky kávy a dvě stejné cukru. „Myslíš, že bude pohoda nebo se sanitky nezastaví?“ ptal jsem se po příchodu na sanitárně odcházejícího kolegy, a ten jen pokrčil unavenými rameny. Chystal se k odchodu, na zasloužený odpočinek. A do řeči mu nebylo.
Jak jsem si pomyslel, konečně se vyspí. „Já jdu do hospody,“ pochlubil se nečekaně svou energií. Těšení se na cokoli vždy vlévá novou mízu unavenému organismu. On ji tedy měl, já ne. Rád chodil po směně pít se svými kamarády. Takhle zakončil vyčerpávající službu na úseku pohotovostních operací. „Tak čus,“ prohodil, když otevíral a zavíral za sebou dveře, a já jsem mu stihl popřát hezkou zábavu.
Káva už v hrnku voněla a služební mobil byl potichu, ani pevná linka neotravovala. „Ministr zdravotnictví Válek vyjednává s lékaři o přesčasech,“ sledoval jsem reportáž a hodina uplynula, jako když krájíš máslo. Spát se mi vůbec nechtělo, a tak jsem vypnul televizi a z černé tašky vytáhl knihu o dějinách Římské říše. Bylo mi hezky a na všech odděleních to vypadalo klidně. Neměl jsem chuť jít o patro výš za sestrami kouřit a četba mě po hodině unavila; a venku se začalo stmívat. Blaze jsem usínal, s přáním, aby byla celou noc pohoda.
Uvědomil jsem si, že jsem tvrdě usnul, protože mě probudil vyzvánějící mobil. „Davide, přijďte ihned na sál.“ Okamžitě jsem se probral. Na ambulanci blikala modrá světla sanitek a v čekárně sedělo několik lidí a sténající žena. Pospíchal jsem, ale chodba se mi dnes zdála o něco delší. Když jsem odemykal dveře operačního traktu, byli už všichni na sále. Přiběhl jsem udýchaný a nasazoval si co nejrychleji roušku a rukavice, oblékal jsem si plášť. Na sále bylo horko jako v peci; okamžitě jsem se začal potit a tak se mi málem vydralo z pusy: „Zase to horko.“ Všiml jsem si i stížnosti z úst kolegyně, která rychle připravovala potřebné instrumenty: „Tady je horko!“ Anesteziolog odpočítával čas do zahájení operace. Žena asi měla obavy, vypadala neklidná. Většinou jsou rodičky klidné a těší se na miminko. Říkají si v duchu: „Za chvíli už budeš na světě a poprvé tě uvidím.“
„Otevřete někdo okno,“ sestra lékaře uposlechla. Letní vedro zvenčí se mísilo s odporným horkem z výhřivky pro novorozeně. Staniční sestra mi dala nevrle pokyn: „Roztáhněte si plachtu.“ Vytáhl jsem ji z šuplíku a položil ji na zem, kousek dál od lůžka. První zakrvácené kusy vložek házela sestra na plachtu a po desítkách minut už byla z jedné řady plná. „Je jich dnes nějak moc,“ zamýšlel jsem se. Lékař byl naštvaný, dítě nechtělo ven. S námahou dýchal a nořil ruku hloub a hloub do břicha, ale něco nebylo v pořádku.
Pacientka byla uspána, a jak jsme všichni pochopili, šlo o život dítěte. Po dlouhé námaze lékaře dítě stále nebylo vytaženo. Mladá lékařka mlčela a asi doufala, že jí to projde. Mýlila se. Lékař poprvé zvýšil hlas: „Zavolejte další sestry, dělejte!“ Poplašené obličeje zdravotnic byly úplně bledé. „Pane docente, jsou tu sanitáři.“ Nebyl spokojen: „To mě nezajímá! Okamžitě sežeňte další, všechny!“
Sestra vybíhala ze sálu a pospíchala pro další zdravotníky. Docent zařval na kolegyni: „Jak jste vyšetřila pacientku?!“ Mlčela, nezmohla se ani na slovo. Věděla dobře, že ignorovala správný postup předporodního vyšetření a nestanovila čas porodu, jak měla. „Upravte ta světla!“ křičel i na sestru. Na plachtě byla už záplava zakrvavených výplní, s kousky tělních tkání.
Konečně - po dalších nekonečných minutách zápasu vytáhl z břicha tělíčko. Snažil se však marně, ani nehleslo. Na místo obvyklého pláče, oznamujícího zrod nového života a přírůstek dalšího občánka do rozrůstajícího se národa, nastalo hrobové ticho - novorozeně tentokrát neplakalo… Sestra nejblíže lékaři ho uchopila a vybíhala s ním v rukách ze sálu jako závodník na atletické dráze krátce po startu. Zmocnil se mě pocit, že zkolabuji. Předtucha smrti novorozeněte a pohled na uspanou ženu ve mně vyvolala doposud nezažitý pocit hrůzy. Co až ji vzbudí, co jí řeknou? honilo se mi to hlavou. V rozjitřené mysli jsem uviděl obraz blízké budoucnosti: „Je nám to strašně líto“ Bože!
Začal jsem se v duchu modlit, prosil jsem svého Boha o okamžitou pomoc. Každá minuta se mi zdála nekonečně dlouhá. Sestra se stále nevracela. Uslyšel jsem tichý pláč a jak jsem si všiml, kolegyně měla na tvářích slzy. Modlil jsem se v duchu znovu: „Bože, prosím, nedovol, abych tohle musel zažít. Prosím, zakroč…“
Po delší chvíli od modlitby se vrátila, vešla na sál, ale bez miminka…
Byl jsem na pokraji mdloby. Ostatní strnuli a ani nedýchali. Usmyslel jsem si, že probuzení pacientky nebudu tentokrát účasten, uteču! Omluvím se, že je mi špatně a vzdálím se; ne, já nemůžu vidět pláč té ženy! Věděl jsem, že bych už neusnul, nespával bych s klidným pocitem. Její manžel byl odveden na chodbu už před kritickou dobou. „Nic netuší,“ napadlo mě, a trochu jsem se obával, co udělá. „Co bych udělal já?“ ptal jsem se sám sebe. Opět jsem se uklidňoval, že u toho nebudu. Schovám se na záchodě. Mé myšlenky nebyly příliš statečné a poučily mě o sobě samém. V určitých situacích nejsem připraven čelit životu. To mi však v této napjaté situaci bylo zhola jedno. Obrátil jsem se na sestru jako první ze všech. „Co je s dítětem?“ Odpověděla nahlas a mně spadl kus skály ze srdce. „Žije…“ Sestra u lůžka s pacientkou z radosti nad informací začala chválit matku přírodu, připadalo mi to jako někde v Rusku.
Představoval jsem si, jak jí říkám: „Nebýt Boha, byla bys v háji, i se svou matkou přírodou; zvorali jste, co jste mohli.“
Lékař, docent, nadřízený všech lékařů a personálu, byl stále naštvaný a odešel ze sálu; na nás už zbylo to ostatní. Maminka dítěte byla buzena. Anesteziolog ji křísil. Jeho obvyklá vtipná hláška, že „buď se probudí teď a nebo už nikdy,“ tentokrát nezazněla. „Paní, probuďte se, haló,“ pleskal ji po puse jak fackovacího panáka. Pomyslel jsem si s trpkou ironií: „Dítě modré, ona modrá od facek, no comment. Co si žena musí vytrpět, než přivede na svět život - a dokonce i potom.“
Bylo to tentokrát jiné, než na patologii. Tam jsem žádné živé kromě lékaře neviděl, žádné příbuzné, jen těla. Ale zemře-li člověk, byť ještě nevědomý a nemyslící, v podstatě jen duše vložená čerstvě do tělíčka, je zde řada faktorů dalších, zlomené srdce rodičky, tatínka, vidícího svou ženu, a těšícího se na své dítě. Je však pravda, že když probíhala pitva muže, který spáchal sebevraždu, měl jsem smutný pocit z jeho ztráty, byl mladý, myslel jsem na jeho maminku. Ale když přivezli těla po vlakovém střetu s autem, necítil jsem nic víc, než údiv. Nebylo znát, kde je ruka a kde je noha, neviděl jsem ani hlavu. Jen kupu masa zamotaného do sebe, jako u řezníka v masně. Patoložka byla studená jako kus žuly, občas utrousila s přihlouplým úsměškem i trapnou poznámku; netušila o sobě, jak je vnímána, podobná svou duší pitvané mrtvole. Myslela si, k mé lítosti, že je zajímavá.
Z počátku jsem si neuvědomil, že na gynekologii a zvlášť sále se nenosí černé ponožky. Bylo to krátce po nástupu. Kdosi řekl: „My tu máme havrana?“ V nemocnici se nic neutají, a hodně nadnáší, vždyť věděli už první den, že jsem přišel na gynekologii z Ústavu soudního lékařství, a hned mě zpovídali. I mne to vlastně zarazilo, ale život je zvláštní. Z pitevny rovnou do porodnice! To není obvyklé. S jakousi nechutnou otrlostí jsem se poprvé zaradoval jen z jedné věci, ne z té, že se narodí človíček. Ale z toho, že tu nic nesmrdí. Pach pitevny je nasládlý a zanechává nesmazatelný dojem v metru, v tramvaji, kdekoli. Když jsem se vracel domů, kladl jsem si otázku, jestli to cítí i spolucestující. Mám toho plný nos i oči. Paní vedle mě na sedadle se otáčela - určitě proto, že smrdím. Ale netušila čím.
Kamarádka mi nakoupila, než jsem přijel, pomohlo mi to. „Krásné hovězí, budeš překvapen,“ radoval jsem se. Vzal jsem do ruky nůž a v tu chvíli mi bylo blbě. Hovězí nádherně voní, ale bohužel - a to nikdo nezasvěcený příliš neví - má i podobný pach jako na pitevně. Řezal jsem dál, plátek za plátkem, a krvavě červená barva nádherného masa mi najednou nebyla blízká. A přitom ho tolik miluji. Vzpomněl jsem si, jak patoložka krájela mužův mozek na malé kousky, potom srdce a další vyjmuté orgány; a do těla se nevracejí, nemá asi smysl to rozpitvávat. Jak řekla pohrdavě svému sanitáři: „Spalte to…“
Na posteli, vykoupaný a vymydlený, jsem na místo vůně cítil mrtvoly. Bylo mi špatně, a šlo jen o to, mít ochotu se s tím buď natrvalo smířit, a nebo jít jinam. A tak jsem zamířil na gynekologii.
Když cítíte pach živého člověka, stále víte, že je živý, ale pach mrtvého je smutný. Já jsem citlivý a od svého dětství miluji Boha. Dotek s mrtvým tělem znečišťuje, jak sděluje Mojžíšův Zákon. Krom toho poznamenává každého nejen na duši, ale i na tvářích. Lidé z pitevního provozu vypadají škaredě, jsou uhrovití, mají zkaženou kůži, odporné oči, vypadají prostě tak, jak vypadá i jejich posmrtná budoucnost. Nebe na ně možná ani nečeká. A Boha nezajímá, že to někdo musí dělat. Ne, nezajímá, jejich naděje bývá marná.
V chodbě u dveří bytu byla onoho večera tma jako vždycky.
„Otevřela se skříň?“ byl jsem zamyšlen. A donucen vstát z postele. A když jsem vstal a otevřel dveře svého pokoje, nahlédl jsem do temné chodby. Nikdo v ní nebyl, „a přece ani být nemůže..!“ Hned jsem ho nepoznal. Byl milý, usmíval se, jako by mi chtěl zamávat, a to jsem stál kousíček od něj. Po chvilce mi to teprve došlo. Podíval jsem se na podlahu, protože mě něco zatlačilo na noze. Když jsem pozvedl hlavu, už tam nestál. Byl pryč. Ano, byl to přece on, jen vypadal jinak. První, co jsem si s láskou k Bohu uvědomil, bylo to, že sebevrah není v pekle. Stál před chvílí v mé chodbě. Přišel mi poděkovat? Určitě, modlil jsem se přece po příchodu domů z pitevny, za jeho spásu. Kam asi šel? Vypadal klidný; možná, že je konečně šťastný…
Maminka miminka plakala, zakryl jsem její intimní místa, přeložil ji z postele na postel a odvážel ji ze sálu. Její uplakané oči se na mě s nadějí obracely v omámeném probuzení: „Je s miminkem všechno v pořádku?“ Měla jasné tušení něčeho divného a strach o miminko, silné rozrušení a plačtivost naznačovaly její intuitivní obavu. Dítě může mít při takových potížích během porodu následky. Ukážou se až po prvním roce věku, během prvních tří let vývoje. Neměl jsem na výběr. Bylo nutné ji v tomto stavu, krátce po porodu, utěšit. A anesteziolg vedle mě potom potvrdil má slova: „Nemusíte se ničeho bát, máte krásné miminko.“
Krásné bylo, byť s hlavou modrou, jak zatažená obloha, plnou krevních podlitin, ale kdo ví? Třeba z něj vyroste nějaký vynálezce, cestovatel do dalekých zemí, nebo třeba i gynekolog. Jen dá-li mu Bůh štěstí…
V každém případě, moje modlitba k Bohu na sále byla vyslyšena a jsem dodnes rád. Zbytek směny už probíhal klidně. Sanitky dál přivážely pacientky s bolestmi, ale to už byla rutina. Sténání jsem bral jako samozřejmost, tady bylo po večerech běžnou součástí jakékoli práce a v čekárně gynekologické ambulance a v porodnici je přece jen přirozenější, než na ulici.
„Nemusíte se ničeho bát,“ toto byla častá věta, kterou jsem říkal a nemusel se ji učit zpaměti. Věta vyvěrající z účasti s pacientkami, v jejichž očích se zračila statečnost. Pohledem se usmívaly, a nikdy se na nic nezeptaly. Takové jsou ženy. Zároveň je v nich mužům nepochopitelná odvaha - podstoupit cokoli. Vždy jsem ji vyslovoval s vírou, že je pravdivá.
Příloha: https://youtu.be/G8J6OT-0YoA
