Mám v tom trochu hokej aneb vlastenecká esej

Naposledy jsme se ze zlata radovali v roce 2010 na mistrovství v Německu, kdy jsme ve finále porazili výběr Ruska 2:1. Po čtrnácti letech jsme se dočkali nemenší radosti u nás doma a prý to bude minimálně deset let, než se zase u nás bude hrát. Někdo tu událost pod vlivem emocí připomínajících zlaté a šťastné šílenství kolem Nagana 1998, kdy jsme rovněž ve finále porazili Rusy, nazval „Pragano“.

Přídomek malinko nesedí už jen proto, že se letos hrálo nejen v Praze, ale i v Ostravě a upírat jí zásluhu na skvěle provedeném turnaji se prostě nesluší. Šampionát měl dokonalý průběh a organizaci, aspoň tak se nám to pod dojmem vítězství zdálo a tak mluvil i prezident Mezinárodní hokejové federace Luc Tardif. Malý škraloup bychom asi našli v incidentu s krádeží nabíječek z hotelu lotyšského týmu, nebo v tom, že jeden brankář vypotil sedm kilo kvůli příšernému vedru v hale, což ovšem můžeme přejít s úsměvem, vždyť se nic vskutku vážného nestalo.

Prezident Petr Pavel v kabině mistrů řekl: „Takové vítězství jsme potřebovali jako sůl. Nejen náš hokej, ale celá země. Prostě chybělo nám nové Nagano a vy jste ho přinesli! Tahle země se bohužel dokáže shodnout, jenom když se nám zadaří v nějakém vrcholovém sportu, a to je třeba hokej. I kdyby to mělo trvat jenom na chvilku… Že jsme hrdí na to, že jsme Češi, tak to za to stálo. A je to vaší zásluhou a velkej dík za to.“ A já si při těch slovech vzpomenul na Pavla, nikoliv Petra, nýbrž Otu.

Málokdo nejspíš pamatuje, že jsme kdysi byli házenkářská velmoc. Ještě v devadesátých letech minulého století jsme se drželi mezi deseti nejlepšími na světě. Pravda, v době největší slávy se náš stát jmenoval Československá socialistická republika, naši házenkáři nicméně váleli ještě před tím, než se v oficiálním názvu objevilo to slovo „socialistická“. Jedním z takových borců a posléze vynikajících trenérů byl Bedřich König, povoláním brusič optických čoček, přezdívaný „handball profesor“, na kterého Ota Pavel ve své sportovní povídce Plná bedna šampaňského vydané roku 1967 s úctou vzpomíná. Slovutný Beďár to zrovna v šedesátém sedmém dotáhl se svým legendárním týmem k fenomenálnímu zlatu na mistrovství světa v házené ve Švédsku, nicméně v povídce se popisuje průběh zápasu a radost z vítězství Dukly Prahy nad Dynamem Bukurešť v roce 1963 v Paříži.

Ota Pavel se svou typickou empatií líčí vnitřní emoční stavy hráčů a souběžně poutavě popisuje sportovní zápolení z perspektivy brankáře. Začátek, napětí, hrozba prohry, zvrat, poslední vteřiny, vyrovnání, prodloužení, vedení, trestná sedmička, vítězství. Frustrace Rumunů, euforie Čechoslováků následuje. Do toho přichází zpráva z Prahy o narození zdravého syna jednoho z hráčů. Francouzi přinesou plnou bednu nejlepšího šampaňského a slaví se dvojnásob. Autor povídku uzavírá: „V těch chvílích jsme vůbec nemysleli na to, že jsme zhruba abstinenti, a tu bednu šampaňského jsme spotřebovali úplně celou. Bylo to nejlepší víno, jaké jsem kdy v životě pil, a vím, že už nikdy nebudu pít lepší.“

Povídku si každý přečte za pár minut, ale následné přemýšlení zabere kopec času. Jak se s dobou změnil charakter sportu? Je skutečně sport politikum a bylo to tak vždy? Dokážeme se sjednotit jen v případě sportovních úspěchů? Jsme tedy příležitostní vlastenci? Copak to není smutné? Je sport tmel národa a připomíná nám, kdo je nepřítel, jak píše Jan Stránský? Nebo to zas nemáme brát tak růžově, obrozenecky a politicky, raději kriticky a ekologicky, jak míní Michal Komárek? Když čtu Otu Pavla, nevidím v tom nic propagačního, moralistního, deklaračního, ekologického, ba politického, alespoň ne tak zjevně. Čtu čistou vášeň, radost ze sportu, krystalický a procítěný pohled na život. Zdá se mi, že v Plné bedně šampaňského je pravda, jako v každém dobrém víně. Možná jsem staromilný, ale dělá to na mě dojem, že on psal o pravé duši sportu, zatímco dnešní redaktoři používají sport k tomu, aby našli svou duši. Ostatně o co jiného se snažím sám v této úvaze?

Písni Kde domov můj je letos 190 let. Je to původně divadelní kus plný romantického stesku po domovině, která byla tenkrát v moci cizích vládců. Mnozí ji nazývají nejkrásnější písní a prožívají s jejím zněním vlastenecké city. Připomínají se nám tak doby, kdy jsme žili v nesvobodě, v područí, pamatujeme na všechny ty, kteří za naši samostatnost a svobodu bojovali a umírali, prožíváme vděčnost, sounáležitost a hrdost. To jsou všechno ušlechtilé emoce, na které máme plné právo, ať už je prožíváme při sportovních událostech, státních svátcích či kdykoliv jindy.

Nacionalismus ale tyto emoce pokřivuje, protože je ze své podstaty agresivní. Hrozba násilí psychického, sociálního i fyzického roste z pocitu ohrožení, ať skutečného či domnělého. Šíří-li se strach ve společnosti, zpravidla narůstá nacionalismus poměrně rychle i v těch nejagresivnějších formách. Právo na sebeurčení se v národoveckých brýlích stává právem k nenávisti, právo na sebeobranu se stává právem k útoku. Rozpoznat, kdy jde o romantický vlastenecký cit – lásku k vlasti a kdy jde o nacionalistické tendence vybízející k nenávisti a násilí, není vždy snadné.

Jak je to s vlastenectvím ve sportu? Pokud se hraje cizí hymna na šampionátu, cítíme snad nenávist? Při zápase cítíme napětí, vzrušení, jsou na místě projevy sportovní rivality, ale máme snad kvůli prohře nenávidět národ soupeře? Jestliže náš tým prohraje se Slováky, copak půjdeme prvnímu Slovákovi, kterého potkáme, plivnout do tváře? A co když prohrajeme s Němci? Vyčteme jim za to všechna ta historická ublížení od Keltů až po současnost? Jaké by to asi bylo, kdybychom prohráli ve finále s Rusy, kdyby byli k zápolení připuštěni? Jak se projevují naše mezinárodní vztahy do sportu? Jak se naše sportovní události promítají do mezinárodních vztahů?

Reprezentovat stát, národ, lid je jistě prestižní záležitost, zvláště, když se daří. Souvisí s tím nejen sportovní, tedy často životní úspěch, sláva a bohatství, ale též jisté hlubší pouto – solidarita. Býti sportovcem znamená býti hrdinou, bohatýrem, vzorem, tím, kdo překonává překážky na cestě ke hvězdám. Svým výkonem pracuje sportovec nejen na své kariéře, na svém jméně, ale též pracuje pro obdiv, pobavení lidí, k inspiraci dětí a mladých – tím je solidární s těmi, kdo sportovce sledují. O to více cítíme spojení s našimi reprezentanty, kteří bojují mimo jiné za dobré jméno vlasti. Je to však jediný důvod, proč poutají tyto ojedinělé osobnosti naši pozornost?

Ve sportu je cosi božského, to věděli již staří Řekové a Římané, kteří sportovní události neoddělovali od náboženských svátků. O předních sportovcích se často mluví jako o bozích, zvláště pokud dají vítězný gól, dosáhnou rekordu či vyhrají medaili. Paradoxem je, že se takoví sportovci nakupují do týmů jako v nějaké ušlechtilejší verzi otrokářství. Tito moderní gladiátoři, tedy „bozi na prodej“ dosahují svobody tím, že odejdou do sportovního důchodu. Tehdy ale hasne jejich hvězda, jejich božská aura. Není divu, že to mnozí psychicky neunesou.

Jsou nám sportovci moderními bohy proto, že jsou slavní, mají pohádkové platy a žijí v luxusu? Protože mají pozornost světových médií a milionů sledujících? Jsou bohy proto, že dokázali překonat nesmírné útrapy, těžkosti a překážky během tréninku a dosáhli takového výkonu, který by jen tak někdo nedokázal? Jsou bohy proto, že je tolik lidí obdivuje a miluje? Mají nám být vůbec sportovci bohy?

Slovo sport pochází ze starofrancouzského desporter, což znamená bavit, veselit, hrát, těšit, hledat potěšení. Je celkem nedůležité, zda nám potěšení přináší házená, fotbal, tenis, biatlon, hokej či jakýkoli jiný sport. Jde o prožívání radosti společné, sdílené, solidární. Dokud sport přináší čistou radost a potěšení sportovcům i sledujícím, jde o činnost nanejvýš ušlechtilou a čestnou. Právě takové pozitivní emoce jsem prožíval včera, když neděle byla a já sledoval finálový zápas Česko – Švýcarsko.

Vlastenecké pocity jsem neprožíval ani tolik v tom, že jsme získali zlato nebo v tom, že zněla česká hymna, kterou mám vskutku rád, nýbrž v prosté přítomnosti mé vlastní rodiny, která seděla shromážděna u obrazovky, zatímco jsem tušil, že podobně to prožívá většina krajanů po celém světě. My doma a oni ve svých domovech, ve svých přítomnostech. Cítil jsem to spojení, ten společný jásot a křepčení, radost z vítězství. Domov můj je pro mě tam, kde jsou moji milovaní, tam, kde miluji a jsem milován. Vím, je to asi příliš romantická varianta vlastenectví, nicméně mi to přijde lepší, než nějaká jeho nacionalistická karikatura.

Závěrem bych rád vyjádřil přání, abychom si trochu zametli před vlastním „Praganem“, abychom neměli v duších takový hokej. Sport má zůstat sportem a nemá být pouhým hromosvodem našich nálad ani patníkem názorových výlevů, nemá být politickým ani socializačním nástrojem, tmelem či lepidlem, má být především hrou, potěšením a radostí. Jedině tak máme šanci opět vidět ve sportu skutečné lidské osudy, pravé lidské hodnoty, všechny ty krásné čiré emoce, které viděl a zachytil Ota Pavel ve svých povídkách. Sportu zdar!