Krista pověsit na hřebík a sebe taky

Umění dokáže uchovat prchlivé emoce i hluboké city, krátké chvíle i životní příběhy, tajná hnutí duše umělce i velkolepého ducha doby. V každém díle je obsažen kus života tvůrce. Nejinak je to u Myslbekova krucifixu situovaného na pražské Akademii výtvarných umění, kolem jehož plánovaného přemístění se nedávno rozvířila emotivní diskuse. Dostalo se umění k další křižovatce, nebo jde jen o další projev dlouho trvající dekadence? Souvisí extremistické exhibice umělců se stavem společnosti? Skrývá sekularismus v sobě nějakou hodnotu, nebo jde o negaci spirituality? Jak to souvisí s uměním? Zamysleme se společně nad důležitými otázkami, které se týkají současného umění i duchovního života naší společnosti.

Na úvod citujme z disertační práce Sandry Baborovské: „Vrcholným dílem, kterým uzavírá Myslbek periodu předpařížskou, je první návrh Krucifixu (1877). Jedná se o lidskou zpověď umělce, do jehož života poprvé hluboce zasáhla smrt. V roce 1876 zemřel sochaři ani ne měsíční syn Julius. Myslbek ve svých třiceti letech čelil existencionálním otázkám života a smrti.“ Krucifix dokončen roku 1885 je nejen považován za jedno z nejlepších Myslbekových děl, ale hlavně je důležitým uměleckým i životním milníkem jednoho z našich nejlepších sochařů. Silné emoce, které vyvolala smrt neviňátka, těžká existenční situace, ale zároveň vroucí soucit s utrpením Syna Božího jsou patrné na Kristově tváři. Není divu, že na bolestný výraz citliví lidé reagují. Naopak je smutné pozorovat lhostejnost těch, v nichž pohled na sochu nic nevyvolá.

Žijeme v době, kdy jsou mnozí lidé ke spirituálním obsahům necitliví, částečně kvůli své nevědomosti, částečně kvůli silnému odporu vůči všemu, co se týká náboženství. Katolická církev tomu svým působením aktivně přispívá, spíše k negativnímu obrazu napomáhá, čert ví proč. Zbývá tedy umění, v němž se duchovní obsahy zobrazují a ztělesňují, lidé tak mohou na ně reagovat. Naivní reakce typu „to mě děsí“, „nechci se na to dívat“ jsou ještě do jisté míry pochopitelné, protože značí jakousi emoční odezvu, nicméně snahy autorit o přemístění Krista z hřebíku na jiný hřebík odůvodněné prapodivnými myšlenkovými konstrukcemi zavánějí až trestuhodnou idiocií. To nejspíš nepřispěje k dobré pověsti školy, která se v současnosti pyšní pouhým odleskem dřívější slávy a prestiže.

Myslbekovi jistě tenkrát nešlo o propagaci křesťanství, nebo o to, aby někoho děsil či pohoršoval lidským utrpením. Na prvním místě mu šlo o to prožít smrt svého syna, věnovat svému děťátku i Bohu cit, duši – své umění, ale taktéž, jsa profesionálem, se chtěl naučit a zvládnout draperii, což je pro každého skutečného sochaře velkou výzvou. Socha je charakteristická svou výraznou vertikalitou a umenšenou horizontalitou, čímž se odlišuje od dřívějších uměleckých kánonů a zároveň nese jasné duchovní poselství. Srovnáme-li Myslbekův Krucifix s tím Bílkovým v katedrále, bylo by tím spíše důstojné uvažovat o přemístění Krista do sakrálního prostoru, než do nějaké jiné místnosti školy, která se ostatně již dlouho k žádné spiritualitě nehlásí, pomineme-li zcela, že je socha patrnou učebnicí sochařství.

Od doby, kdy italský avantgardní umělec Piero Manzoni zakonzervoval své vlastní exkrementy a prodával je jako umělecká díla, uplynulo více než šest dekád, stejně tak obscénní nahota a lascivní sexualita nejsou v umění ničím novým, spíše se staly standardem. Zdá se, že neutuchající snaha na sebe upozorňovat dohání některé jedince k opakování osvědčených receptů. Svlékají se před dětmi a kolem sebe rozhazují hlínu, krvavě experimentují s vlastním tělem, s nadšením se věnují porn-artu, případně okatě provádí okultistické rituály a očekávají reakci publika, zatímco ti charakternější opovrhují jakýmkoliv názorem či hodnocením svých počinů.

Tito umělci jsou alergičtí na morální konvence, meze, zábrany, na cokoliv omezujícího jejich bezbřehé touhy, přitom konfrontaci často vyhledávají. Protest, provokace, kontroverze, odvážné a riskantní exhibice jsou jim posláním. Ilustrativním příkladem je známé divadlo Naše násilí a vaše násilí, v němž Ježíš sestupuje z kříže a následně znásilní muslimku. Čím větší rozruch takové umění způsobí, tím lépe, protože se tím střetáním jen potvrdí právoplatnost jejich záměrů. Ač se sami brání moralizování, zpravidla moralizují a hlásají „trendy“ hesla.

Krása, estetika, harmonie, soulad, to jsou všechno mrtvé koncepty. Zdá se, že i sám koncept je mrtvý koncept. Kategorizaci, kritériím, kvalitám i požadavkům odzvonilo, o interpretaci nemůže být řeč, zbývá je samotná performance, instalace, prezentace, příležitostný impakt. Bizarní ready-made je ideál, jakkoliv je to zastaralý, vlastně rovněž mrtvý koncept. Paradoxní dekadence se prezentuje jako současná, přitom nejde o nic jiného než o pelmel výpůjček z dob, kdy rebelie, protest a destrukce vší nesvobody a pokrytectví měly smysl.

Můžeme se však divit? Copak umění není zrcadlem doby? Copak se umělci mýlí, když zobrazují to shnilé a nehezké v naší společnosti? Máme snad právo je soudit a hledat v jejich očích třísky, když sami chodíme s trámy v očích? Copak jim můžeme vyčítat pornografii, když sami smilníme nejen karnálně, ale především spirituálně? Můžeme si alibisticky stýskat na vykloubenost doby spolu se Shakespearem? Vždyť jeho Sonet 66 v několika málo verších pojmenovává snad všechny neřesti naší současné společnosti. Jak by současné umění nemohlo být takové, když současná společnost je taková? Jak z toho ven?

Umělecká renesance nepřijde bez znovuzrození společnosti. Pokud procházíme kulturní a civilizační proměnou, jistou duchovní a sociální apokalypsou, je nutné definovat nová paradigmata, chceme-li se zvednout. Neustálým rozkladem všeho myslitelného nemůže vzniknout nic nového, snad krom velkého hnojiště. Pravda, onen hnůj může posloužit, zasadíme-li dobré zrno. Ze studia dějin víme, že mnohá současná díla skončí na smetišti dějin a nečeká je nic, než věčné zapomnění. Na druhou stranu to, že dobrá zrna házíme na neúrodnou půdu, případně do zapleveleného trní, je naší chybou. Jistě v naší společnosti existují umělci velkých talentů, ale jak velkou šanci mají? Dáváme jim dostatek pozornosti a péče, aby mohli vyrůst do kvalit Brokoffa, Maxe, Myslbeka či Bílka? Mají takové podmínky, aby mohli studovat figuru, draperii, skulpturu a desítky dalších náročných disciplín, aby jednou mohli být ctěnými a obdivovanými umělci?

Vždyť my umělce nutně potřebujeme! Nejen sochaře a malíře, grafiky, architekty, ale všechny umělce všech druhů, žánrů a umů. Konec konců i ti dekadentní mají svou nezastupitelnou a velmi důležitou úlohu. Pokud ale uvažujeme o konci doby rozkladné, potřebujeme takové umělce, kteří jsou pokorní, schopní, vzdělaní, charakterní, ušlechtilí, pracovití, přitom neprodejní, nezklamaní a nezlomní. Právě umělci tvoří náš charakter, profil společnosti, formují duši národa. Bez nich jsme jen tupý dav, který se honí jak stádo za pastvou. Bez nich jsme nekultivovaní a nekulturní.

Čím menší národ, tím větší potřeba kultury, protože jinak v dějinách neobstojí, prostě zanikne. S tím již máme svou jistou zkušenost. To, co je pro nás typické, je podle Františka Palackého onen hluboký duchovní vztah k přírodě, ke kráse, k Bohu – cit. Není snad na čase si uvědomit, že tento cit je v umění něco důležitého a žádoucího? Neměli bychom tedy od umělců žádat, aby cit v sobě kultivovali a náležitě ho vyjadřovali? Je to právě ten jemný, něžný, přitom nesmírně vroucí a hluboký cit, který vedl Myslbeka k jeho nejlepším dílům. Tentýž cit vedl generace geniálních českých umělců k tomu, aby odevzdali duši skrze velkolepá díla, která jsou v katedrálách, kostelích, galeriích, muzeích, na mostech, náměstích i v krajině, všude tam, kde jsou na očích i tam, kde ve skrytosti čekají na objevení. Má tento cit své místo v současné společnosti, v současném umění?

Ať se nám to líbí nebo ne, naše tradice je založená na té křesťanské. Pominout duchovní umění by znamenalo vymazat minimálně jedenáct století umělecké tvorby u nás. Přesto se někteří domnívají, že spirituální témata jsou „outdated“, že Kristus je za zenitem, stejně jako je pasé cokoliv křesťanského. Možná, že je na čase naopak duchovní hodnoty znovu v sobě objevit, formovat novou spiritualitu a tím oživit to, co motivovalo naše předky tvořit velká díla.

Krucifix, ať ten v kostele, v galerii, či ten malý po babičce u nás doma je důležitým symbolem a připomínkou oběti člověka, který kdysi ve Svaté zemi hlásal lásku. Připomíná nám utrpení, které způsobila lidská zloba, nenávist a závist člověku, který se ničím neprovinil. Tím ale příběh nekončí, nýbrž začíná. Je to příběh s nadějí, protože v něm dojde ke vzkříšení. Je to starý příběh, který nepřestává fascinovat 2,5 miliardy lidí po celém světě. Je namístě to zapírat? Je duchovní lhostejnost rozumná? Máme se chlubit náboženskou neutralitou?

Sekularismus, tedy oddělenost světského a duchovního, se stává názorovým ideálem některých intelektuálů, to je patrné. Sekularismus je sám o sobě iluzorní, není nosný, je to jen protináboženská reakce, která přináší zmatek. Argumentuje se svobodou, náboženskou tolerancí, která se však manifestuje spirituální indiferencí, vlezlou vstřícností vůči cizokrajným náboženstvím a kulturám, potíráním těch dosavadních, tradičních. Zapíráním křesťanství se zapírá i cosi osobního a bytostného v nás už jen proto, že se tím zapírá naše vlastní dědictví.

Křesťanství je v podstatě lidskost, která je ochotna připustit transcendenci, tedy duchovní přesah lidské existence. Zapíráme-li Krista, zapíráme v sobě možnost duchovního života, tak jak ho známe v evropských kulturních konotacích posledních dvou milénií. Ano, jistě můžeme využít náboženské svobody a věřit v cokoli, jakkoli a komukoliv, nicméně to jen vede k civilizační a kulturní odtrženosti (sekularizaci), v důsledku ke společenské fragmentarizaci, tak jak ji zakoušíme dnes a denně. Kým tedy jsme a kým chceme být?

Přemístěním krucifixu z jednoho hřebíku na hřebík se mnoho nezmění. Hřeby v zápěstí a nártech zůstanou. Máme zůstat vlažní? Nenastal čas hledat pravý význam věcí, smysl existence a tím i smysl umění? Nenastal čas opět orientovat své city a mravy, hledat nové normy a formy, hledat nová estetická vyjádření? Nenastal čas obrátit se k pravé duchovnosti? Nenastal čas hledat v sobě jiskru nesmrtelnosti? Neměli bychom v sobě hledat onen božský cit, o kterém mluvil Palacký? Není čas na to přát si od umělců stejně dobrá díla, jako tvořili legendární secesní umělci, ale i generace geniálních umělců před nimi i po nich? Není čas na to znovu začít věřit? Pokud ne, tak bychom to asi všechno měli rovnou pověsit na hřebík.