Žijeme v demokracii, nebo demokratuře?

12. dubna 2024 to bylo 80 let od narození Karla Kryla, přitom v březnu jsme si připomněli 30 let od jeho smrti. V mediálním prostoru problesklo několik skromných zpráv, odehrálo se pár lokálních kulturních a společenských událostí, nic velkého. Při té příležitosti byly vydány vedle dříve publikovaných ucelených sbírek Krylových písní a básní také rozhovory nakladatelstvím Torst, z nichž tato esej čerpá nejvíce. Pojďme se společně zamyslet nad tím, kým skutečně důvtipný veršotepec, legendární písničkář, nekompromisní kritik, politický komentátor a redaktor byl, co říkal a čím žil, možná však ještě důležitější bude, když se tím inspirováni zamyslíme sami nad sebou.

Popisných až učebnicových článků o Karlovi Krylovi bylo napsáno již dost, zmiňme např. kvalitní článek Michala Komárka z března tohoto roku na webu Seznam zprávy, proto se budeme soustředit spíše na porozumění několika důležitým myšlenkám člověka, který nám dnes tolik chybí. Je přeci na pováženou, že se k němu v současnosti hlásí příznivci radikální levice i pravice, střed se zdá být naopak velmi chladný až lhostejný, zatímco „krylologové“, ať domnělí, či skuteční, plamenně kážou proti jedné či druhé skupině, aniž by se hlouběji zamysleli nad příčinami společenských nepokojů a nezanedbatelných napětí.

Na úvod se sluší zdůraznit, že nikdo nemá „patent na Kryla“, stejně tak nikdo nemá patent na pravdu. Jak známo, jedinou držitelkou autorských práv je Marlen Krylová, což však nezabraňuje mnohým brát Karlovo umění jako národní kulturní poklad a nakládat s ním poměrně volně a svobodně. Sám poeta k tomu říká v básni Prý z Máchy kradu: „Zítra snad jiní budou krásti z Kryla. A zaplaťpánbůh! Bylo načase.“ Kéž by z nekonečné studnice moudrosti, tradice a umění se u nás kradlo více! Jako zloději myšlenek budeme nepokrytě z Kryla krásti i my v dalších odstavcích a budeme se snažit pochopit, kde jsou počátky současné společenské krize.

Sametovou revoluci považoval nejprve za nadějnou erupci slušnosti, svobody a touhy po demokracii: „Listopadová revoluce se rozjela neobyčejně sympaticky, byla to revoluce ducha a duší.“ Sám zažil tu atmosféru na plných náměstích a koncertech při svém návratu po dvaceti letech v emigraci. Co však způsobilo, že jako jeden z mála se poměrně brzy stal jejím drsným kritikem? Několikrát se vyjádřil dokonce v tom smyslu, že sametem se dá krásně škrtit, dusit, že do sametu se balily sťaté hlavy. Jistě mu vadilo, že se z ní stala „revoluce neprůhledná, revoluce guláše a peněz. Ono se v téhle zemi vyplácí být gaunerem, gangsterem, členem mafie a nevyplácí se být slušným člověkem.“ Jako člověk prahnoucí po spravedlnosti trpěl tím, že spravedlnost nebyla zjednána, že nebyli pojmenováni viníci, že mnozí strůjci totalitní zvůle po revoluci nadále v pokoji a klidu bezstarostně žili, ba ze situace profitovali. „Já nenavrhuji, aby se stínaly hlavy. Tady ale jakoby nebyl nikdo viden zradou, stavem této země. Žádné přikázání není svaté, morálka je přežitek.“

Mnozí tenkrát nechápali Krylův obrat, vytýkali mu, že chce změny moc rychle a hledali příčiny jeho zahořklosti v tom, že nebyl přijat mezi členy vládnoucí garnitury, že nezískal žádnou důležitou funkci narozdíl od některých jiných. Spekulovalo se o tom, že se ucházel o post ministra kultury, ale Václav Havel byl údajně proti a řekl mu: „Karle, raději zpívej písničky.“ To se nezdá být v souladu s tím, co bard s kytarou říkal o sobě dříve i později.

„Já jsem zpěvák, tedy autor, který se vlastně trápením lidí zabývá. Nikoli že bych já je trápil, spíš mě zajímá, jak oni se trápí. Já jsem problémový zpěvák. Zpívám o problémech a věcech, které mnoho lidí neumí vyjádřit… Nechci žádné medaile… Svůj úkol a poslání vidím v tom, že budu formulovat věci tak, jak umím, jak je snad nejen mně dáno od Pána Boha. Jestli se mi to povede, nevím, ale pokusím se.“ O svém společenském poslání řekl: „Moje funkce není zrovna pěkná, nejsem motýlek, ale ten chrobák – odstraňuji to špinavý a nehezký… Chtěl bych, aby moje písně burcovaly, aby narážely do lidí, aby se stávaly nepříjemným budíčkem.“ Nezdá se tedy pravděpodobné, že by se chrobák cítil zneuznaný, spíše naopak – byl si jasně a zřetelně vědom své role.

Na tuto otázku by dnes Karel Kryl pravděpodobně odpověděl, že nikoliv. Nejspíše by řekl: „To je nějaký druh demokratury, možná.“ Jak tomu rozumět? Jde o karikaturu demokracie? Jde o kreaturu ztělesňující to nemocné a špatné v naší společnosti? Je snad na naší sametové demokracii něco špatného? Veršotepec ve své poslední písni zpívá:

„Demokracie dozrává do žaludečních vředů,

bez poctivosti bez práva a hlavně bez ohledů

a je to mýlka soukromá snad optického klamu,

že místo srdce břicho má a místo duše tlamu.“

Přitom z mnoha rozhovorů vyplývá, že byl bytostným demokratem, že tíhnul k sociální demokracii. Většina lidí ho považuje za bojovníka proti komunismu, nicméně on sám rozlišoval, kdo je komunista a kdo bolševik. „Já myslím, že se máme bát bolševika. Nikoli komunisty. Komunista je stranická příslušnost. Bolševik je hovado.“ Je snad v tomto rozdílu schovaný klíč k pochopení, co je totalitní zvůle? O totalitě Kryl prohlásil: „Totalitní systém nemá jen jednu barvu, je to chameleon, který ji umí změnit ze dne na den.“ Byl tedy spíše bojovníkem proti zlovolné a svévolné totalitě v jakémkoli politickém systému. Je snad myslitelné, že nějakou formou „rakoviny“ trpíme i dnes? Pokud to tak je, jaké jsou příčiny?

„Léta komunistické vlády a devalvace všech hodnot nemohly nezanechat stopy na myšlení lidí a na jejich způsobu práce. Na vztazích člověka k člověku.“ Takto stav společnosti Kryl komentoval před více než třemi dekádami. Asi by bylo úsměvné se dnes vymlouvat na devalvaci mravních hodnot způsobenou komunistickou nadvládou, nicméně jsou naše vztahy člověka k člověku skutečně lepší? V roce 1990 řekl: „Především je třeba se bát nadvlády jedné strany. Obávám se ovšem i nesvornosti. Bojím se neschopnosti kompromisu jedné strany s druhou, neschopnosti koalice, která je základem demokracie. A bojím se trochu i volebního boje, který může být velice nespravedlivý. Na druhé straně – bude třeba volat lid k zodpovědnosti, a to co nejdříve.“ Aktualita řečeného je až zarážející. Jak jsme odpověděli na ono volání? Dokázali jsme se chopit zodpovědnosti? Jak jsme zkultivovali naše vztahy? Lze to nějak zlepšit?

Za jeden z hlavních příznaků nemocnosti demokracie považoval Kryl idiocii. „Jestliže chceme doma demokratickou společnost, je třeba vyžadovat i demokratická práva a demokratické povinnosti. Jestliže to nežádáme, potom jsme idioti.“ Jak jsme na tom dnes? Dožadujeme se práv, to je zřejmé, ale co naše povinnosti? Copak se v mnoha záležitostech nechováme jako hlupáci? Jsme skutečně nemocní idiocií? Jak ji léčit?

Dr. Kryl nám píše recept: „Chci nadále bojovat proti všeobecným nemocem – totiž proti závislosti a lhostejnosti a proti neschopnosti dělat si sám ze sebe legraci. Dokud se nám nepodaří odstranit zbytky komunistické idiocie, překonat snahu stále se tupě přizpůsobovat, dokud bude vězet v hlavách lidí strach postavit se proti takzvanému oficiálnímu veřejnému mínění, zůstane česká a slovenská demokracie nemocná.“ Zdá se, že cesta k pravé demokracii vede skrz hlubokou vnitřní proměnu. Změna smýšlení je jistě možná, nicméně je to medicína poněkud náročná a neobejde se bez chirurgických řezů. Není jednodušší se poohlédnout po zaručených a efektivních řešeních v zahraničí?

V roce 1992 Kryl prohlásil: „Znepokojuje mě idiotství, které přebíráme ze Západu. Na světě není nic horšího než zcestovalý hlupák, který sbírá idiotství jiných národů a vozí je domů. Čím větší hňupství, čím větší blbost, čím větší nesamostatnost, čím větší kastrace vlastních kvalit, tím lépe pro vládní a veškerou lidskou garnituru tady. Hňupství přizpůsobit se Americe, proboha, jen všechno mít jako v Americe, a ne jako u nás. Mít všechno jako, jako, jako na co? Jsme my, anebo oni. … Tahleta malost, idiotská malost, mě prostě šíleně leze na nervy.“ Zase špatně. Světoobčan Kryl nás už tenkrát varoval, že samospásná řešení na Západě ani jinde nenajdeme. Mýlil se?

Můžeme se po třiceti letech westernalizace, potažmo tzv. globalizace, kdy jsme importovali ze světa všechno možné, popravdě dobré i zlé, obrátit někam jinam? Máme snad hledět k Východu? Je vůbec možné v současné geopolitické situaci uvažovat o nějakém slavjanofilství? Lze vnímat naši pozici naopak brýlemi hrdého evropanství? Existuje vůbec u nás skutečná, nikoli pragmatická eurofilie? Není snad současný nárůst nacionalismu způsoben hlubokou krizí identity, jejímiž příznaky jsou čecháčkovský komplex méněcennosti, systémové švejkovství hraničící s nebetyčným egoismem, kamarádíčkovské prospěchářství, vstřícná předposranost, xenofobní a rasistické karikatury vlastenectví husitských rozměrů a další obdobné prvky ryze české idiocie? Co s tím?

Prorokové a umělci jsou v každé lidské společnosti mimo jiné proto, aby jí nastavovali zrcadlo. Zpravidla jen ti falešní plují s proudem a vyhýbají se zápasu o skutečně mravní společnost. Karel Kryl rozhodně patřil k těm ryzím lidem, kteří se nebáli za pravdu rvát. Dokud jeho písně a básně rezonují v naší společnosti, máme naději, že se k pravdě dokážeme přibližovat. Jdeme jí naproti?

Třicet let po Krylově smrti a bezmála třicet pět let od revoluce zvané sametové se zamýšlíme, zda žijeme v demokracii, či spíše v nějaké její karikatuře. Jistě, sametem se myslelo ono nenásilí, civilizovaný přechod od jednoho politického uspořádání k druhému, bez poprav a krveprolití, nicméně neměl bard pravdu v tom, že byla sametová až příliš?

Proběhla snad nějaká mravní očista naší společnosti? Byli viníci voláni k zodpovědnosti a činili pokání? Proběhla hluboká duchovní obnova našeho národa? Došlo k transformaci srdce, jak kázal kardinál Vlk? Proč se zdá, že duševní horizontalita mnohých stále vítězí nad vertikalitou? Copak jsme se nenasytili materiálního blaha? Proč nehladovíme po duchovních hodnotách? Nebo ve skutečnosti ano?

Demokracie není jen prázdné slovo, do kterého se vlezou všechna možná politická uspořádání, od tyranské totalitní diktatury až po liberální konstituce severského typu, které vítězí v žebříčcích demokratičnosti. Jde o to, čím ten pojem naplnit. Bylo by mylné předpokládat, že v demokracii samosebou a samozřejmě žijeme, jen tu a tam obhájíme svou pěknou 25. pozici v indexu časopisu The Economist pomocí nějakého zaručeně úspěšného politicko-technického řešení. Demokracie stojí a padá především na morálce.

Tváří v tvář nemalým hrozbám se naše společnost profiluje ne zrovna ideálně. Kritiky a kritiků máme hodně, ale jako by nikdo nenaslouchal. Jako bychom byli dav tupých hlav. Jako bychom byli lidé egoističtí, bezcharakterní, beztvářní. S ovčí důvěrou jen čekáme, až to nějaký spasitel, nejlépe miliardář, za nás vyřeší.

Abychom k pravé demokracii vykročili, musíme najít svou vlastní tvář a hlavně srdce, které pravděpodobně spadlo někam do kalhot. Musíme najít odvahu zvednout hlavu, vzedmout se a statečně čelit těžkostem osudu. Nelze stále jen čekat na to, až se časy samy zlepší, až se vyčasí. Copak chceme žít v zemi Lhostejnost, kde vládne demokratura?

Chtít demokracii znamená především povinnost volit. Kupodivu nejde tolik o politické volby, jako spíše o ty životní: volit dobro a vyhýbat se zlu, volit práci a nepodléhat lenosti, volit pravdu a nešířit lži, volit lásku a nebudit nenávist, volit důvěryhodné lidi a nevěřit nevěrníkům, volit ušlechtilého ducha a nepodléhat pokušení, volit oheň, nebo mráz a nikoli vlažnost, volit světlo a nikoliv temnotu. V těchto volbách každodenně vítězíme a prohráváme, přitom si často neuvědomujeme, že právě ony jsou nesmírně důležité pro to společné – pro pravý demokratický život naší společnosti. Prohráváme-li v našich osobních volbách příliš často, nemůžeme se divit, že se nás zmocňuje nějaká forma totality, rakoviny, malomocenství.

Demokracie není nic jiného, než odvaha volit, správně se rozhodovat, což se ovšem neobejde bez učení. Vždyť přeci žijeme „v komedii plné omylů“ a žádné uspořádání není bezchybné. Učit se žít demokracii – žít v demokracii – znamená žít tak, abychom, až jednou pohlédneme na prahu života do zrcadla smrti, dokázali sami sobě pohlédnout do tváře. Je jen na nás, zda se na nás zašklebí kreatura, či usměje grácie. Tento osobní rozměr musí být na první místě. Uvědomme si, že velmi záleží na tom, kým je naše společnost tvořena. Je jen na nás, zda se na svět šklebí naše demokratura, či usmívá demokracie.