Georg Elser. Sám proti Hitlerovi.

V úterý 7. listopadu 1939 kolem desáté večer vešel muž hlavním vchodem do mnichovské pivnice Bürgerbräukeller a prošel šatnou do velkého sálu. Sál byl prázdný a tmavý. Od začátku války se v něm v noci nesvítilo. Muž vystoupal na galerii, zastavil se u jednoho ze sloupů a přitiskl ucho k dřevěnému obložení.

Tikání slyšel jen velmi slabě.

Kapesním nožem otevřel skrytá dvířka a za nimi skříňku z překližky. Porovnal dvoje hodiny uvnitř se svými kapesními. Šly správně. Zavřel, noc přečkal schovaný v komoře na galerii a ráno odjel k Bodamskému jezeru. Hodiny ve sloupu měly odpálit nálož příští večer, kdy měl o pár kroků dál stát u řečnického pultu Adolf Hitler.

Následující večer procházel stejný muž Wessenbergovou zahradou v Kostnici (Konstanz), kousek od švýcarské hranice. Prošel nezamčenou brankou a zamířil k hraničnímu plotu. V kapse nesl kleště na případný ostnatý drát. Měl u sebe také pohlednici Bürgerbräukelleru, poznámky o výrobě munice a součástky zapalovače. Pod klopou saka nosil odznak Svazu rudých frontových bojovníků, zakázané komunistické organizace.

U Wessenbergova domu ho zastavili Xaver Rieger a Waldemar Zipperer z celní stráže. Bylo kolem 20:45. Pokládali ho za dezertéra a odvedli ho na služebnu. Zadržený se jmenoval Johann Georg Elser, bylo mu třicet šest let a byl truhlářem ze Švábska. Později vypověděl, že se zlobil hlavně sám na sebe. Šel k hranici rovnou a předtím se pořádně nerozhlédl.

Ve stejné době mluvil v Mnichově Adolf Hitler a sloup s hodinami měl za zády.

Elserův pokus zůstává ve stínu atentátu plukovníka Clause von Stauffenberga z července 1944. Za Stauffenbergem stálo spiknutí v armádě. Elser jednal sám, z vlastních úspor a téměř o pět let dřív, kdy válka teprve začínala. Historik Wolfgang Benz ho mezi více než čtyřiceti pokusy o atentát na Hitlera vyzdvihuje právě pro ranou dobu a přesnost provedení.

Georg Elser se narodil 4. ledna 1903 v Hermaringenu ve Württembersku a vyrůstal v nedalekém Königsbronnu jako nejstarší ze šesti dětí. Otec obchodoval se dřevem, hospodařil a pil. Podle synových slov na dražbách přeplácel, protože nebýval střízlivý. Rodina se zadlužila a přišla o statek. Georg dokončil truhlářské vyučení jako nejlepší z ročníku.

V letech 1925 až 1932 pracoval u Bodamského jezera, mimo jiné na skříňkách pro hodiny. Z domova utíkal k hudbě. Hrál na harmoniku a kontrabas, v Kostnici si koupil koncertní citeru, chodil na hodiny a vstoupil do citerového kroužku i do krojového spolku. V roce 1930 se mu s Mathildou Niedermannovou narodil syn Manfred. Se synovou matkou se neoženil a výživné mu soud srážel ze mzdy, kdykoli týdenní výdělek přesáhl 24 marek.

Volil komunisty, protože je považoval za dělnickou stranu, ale do KPD nevstoupil. Ve Svazu rudých frontových bojovníků jen platil příspěvky a za celou dobu byl na třech schůzích. Stranický program ho podle vlastních slov nezajímal. Noviny pravidelně nečetl, jen odborný truhlářský časopis. Nacisty však odmítal od začátku. Nehajloval, a když rozhlas vysílal Hitlerův projev, odcházel z místnosti.

Při výsleších později vysvětloval své výhrady konkrétně. V roce 1929 bral truhlář marku na hodinu, v roce 1939 jen 68 feniků, a srážky ze mzdy přitom vzrostly. Dělník podle něj nemohl svobodně měnit práci, Hitlerjugend zasahovala do výchovy dětí a režim omezoval i náboženský život.

Na podzim 1938 lidé kolem něj kvůli sudetské krizi počítali s válkou. Po mnichovské konferenci si oddechli. Elser jejich úlevu nesdílel. Byl přesvědčený, že u Mnichovské dohody nezůstane, že Německo bude klást další požadavky a zabírat další země a že válka je proto nevyhnutelná. Za necelého půl roku, 15. března 1939, obsadil wehrmacht zbytek českých zemí.

Ještě před listopadem 1938 se rozhodl odstranit Hitlera, Göringa a Goebbelse. Svržení celého nacistického režimu nepovažoval za reálné. Doufal, že nástupci těch tří nebudou vůči cizině klást „nesnesitelné požadavky“ a zlepší postavení dělníků. Chtěl, jak později řekl, zabránit ještě většímu krveprolití.

Jeho motivy i většinu příprav známe z protokolu gestapa. Elser nezanechal deník ani dopisy, v nichž by své rozhodnutí vysvětlil. Výpověď vznikla ve vazbě a pod nátlakem. Její podstatné části se však shodují s pozdějšími svědectvími příbuzných a známých.

Na vedení se podle Elsera dalo zaútočit jen tam, kde se sejde pohromadě. Takové místo existovalo. V listopadu 1923 vyrazil Hitler z mnichovské pivnice Bürgerbräukeller k puči, který druhý den v ulicích města rozehnala policie palbou. Nacisté z padlých udělali mučedníky hnutí a po roce 1933 se v pivnici každý 8. listopadu scházeli staří bojovníci strany. Hitler k nim chodil promluvit a s ním skoro celé vedení.

Elser se na výroční shromáždění přijel podívat 8. listopadu 1938. Do sálu vstoupil kolem půl jedenácté, když se lidé rozcházeli. Prohlédl si řečnický pult a zjistil, že přístup nikdo nekontroluje.

Vybral si sloup za pultem. Úlomky měly zasáhnout lidi kolem řečníka. Počítal také s tím, že by se mohl zřítit strop.

V továrně na armatury Waldenmaier v Heidenheimu pracoval v expedici. Podnik vyráběl také zapalovače dělostřeleckých střel. Během několika měsíců odtamtud postupně odnesl 250 lisovaných tabletek střelného prachu. Schovával je doma ve skříni pod prádlem.

V dubnu 1939 se do Mnichova vrátil, změřil sloup a pokusil se v pivnici získat místo domácího sluhy. Dosavadnímu zaměstnanci hrozil odvod a Elser mu slíbil padesát marek, pokud mu místo zprostředkuje. Ředitel ale doufal, že svého sluhu z vojny vyreklamuje, a z dohody sešlo.

Po návratu nastoupil do lomu Georga Vollmera v Königsbronnu, hlavně kvůli přístupu k trhavině. Nálože odnášel po kapsách i z betonového skladu, který otevřel starým klíčem z domu rodičů. V květnu mu v lomu spadl na nohu kámen a zlomil mu ji. Devět týdnů marodil a ten čas využil k tomu, aby vymyslel časovací mechanismus. Výbušninu zkoušel v ovocném sadu rodičů.

Na přípravy padly jeho úspory. Prodal kontrabas za osmdesát marek, dřevo z dílny a další věci. Do srpna měl dohromady asi 350 až 400 marek, z nichž pak v Mnichově žil a platil řemeslníky.

Přestěhoval se tam 5. srpna 1939 a bydlel pod vlastním jménem. V Bürgerbräukelleru pak strávil prací třicet až pětatřicet nocí. Večer si ve výčepu objednal jídlo a pivo, zaplatil a přešel do nezamčeného sálu. Na galerii se ukryl v komoře s prázdnými krabicemi, kterou zakrývala španělská stěna. Čekal, až trafikantka nakrmí kočky a zaměstnanci zamknou hlavní vchod.

Pracoval do dvou nebo tří ráno, potom podřimoval na židli. Ráno odcházel nouzovým východem. Po začátku války v pivnici nocovala protiletecká hlídka. Její muži ho vídali, ale nezastavili ho.

Z obložení sloupu vyřízl dvířka a řez schoval do přirozené spáry. Za nimi dlátem a vrtákem rozebíral zdivo. Vrták omotával hadrem, protože se v prázdném sále rozléhal každý úder. Na nejhlučnější práci čekal, až se spustí automatické splachování na záchodech. Ozývalo se přibližně každých deset minut a trvalo jen několik vteřin.

Suť sbíral do pytle z ručníku a v kufru ji odnášel k Isaře. Dvířka zevnitř vyložil plechem, aby sloup při poklepání nezněl dutě a případný hřebík zatlučený kvůli výzdobě nepoškodil mechanismus. V říjnu mu zhnisalo pravé koleno a dva až tři týdny se léčil.

Hned v prvních dnech ho v úkrytu přistihl zaměstnanec a přivedl ředitele. Elser mezitím usedl na galerii a předstíral psaní dopisu. Vysvětlil, že si chtěl v komoře v klidu vymáčknout vřed na stehně. Ředitel ho poslal psát do zahrady.

Během příprav začal častěji chodit do kostela, od ledna asi třicetkrát. Evangelík Elser se modlil i v katolických chrámech, když jiný nebyl po ruce. Vyšetřovatelům přiznal, že by se tolik nemodlil, kdyby atentát nechystal, a že po modlitbě býval klidnější. Považoval atentát za hřích? „V hlubším smyslu ne.“

Ve dne stavěl mechanismus v dílně truhláře Bröga v Türkenstraße, kterému na oplátku pomáhal s těžkou skříní. Mistrovi tvrdil, že pracuje na vynálezu. Když se Brög zeptal, zda půjde o budík, který ráno zároveň rozsvítí, přikývl, že něco podobného. Součástky si nechával zhotovovat u mnichovských řemeslníků a žádný se nezeptal, k čemu je potřebuje.

Zařízení využívalo dvoje hodiny. Druhé měly zajistit odpálení, kdyby první selhaly. Výbuch se dal nastavit až šest dní dopředu, podle Elserovy výpovědi přibližně s přesností na čtvrthodinu. Tikání tlumila překližková skříňka s korkovou vložkou.

Na začátku listopadu uložil do sloupu nádoby se střelným prachem a 104 náloží z lomu. K vyplnění vzdálenějších míst dutiny si vyrobil půlmetrové dřevěné kleště ve tvaru lžíce. Při instalaci ale zjistil, že se hodinová skříňka nevejde do připraveného prostoru.

O víkendu 4. a 5. listopadu se v sále tančilo. Elser si pokaždé koupil lístek a po zábavě se schoval na galerii. Mezitím v dílně skříňku upravil. V pondělí 6. listopadu v šest ráno bylo hotovo.

Odjel za sestrou Marií do Stuttgartu. Z úspor mu zbývalo deset marek, sestra mu dala dalších třicet. Večer 7. listopadu se vrátil do Mnichova, aby zkontroloval chod hodin.

Ráno vypil u stánku na Isartorplatzu dva šálky kávy a kolem desáté odjel přes Ulm do Friedrichshafenu. Do Kostnice pokračoval parníkem. Ten měl kvůli mlze zpoždění.

Mlha toho dne nezdržela jen parník. Kvůli ní nemohl letět ani Hitler a do Berlína se musel vracet zvláštním vlakem.

Elser počítal s tím, že projev potrvá přibližně jako v minulých letech. Tentokrát však Hitler spěchal. Polsko bylo poražené a chystal útok na Francii. Shromáždění začalo už ve 20 hodin, o půl hodiny dřív než obvykle, a řeč zahájil kolem 20:10.

Ve 20:45, uprostřed projevu, zastavili celníci v Kostnici Elsera.

Ve 21:07 Hitler skončil a i s doprovodem odešel na nádraží.

Ve 21:20 nálož vybuchla. Rozmetala sloup a strhla strop. Zahynulo osm lidí, sedm členů NSDAP a servírka Maria Henleová. Jeden z nich podlehl zraněním až později. Zraněných bylo 63.

Mezi Hitlerovým odchodem a výbuchem uplynulo třináct minut. Elser při výslechu popsal zamýšlený čas odpálení kolem půl desáté s tolerancí zhruba čtvrt hodiny a nálož vybuchla v tomto rozmezí. Jak by útok dopadl, kdyby Hitler zůstal, s jistotou říct nelze. Řečnický pult ale stál těsně u zničeného sloupu.

Elser s dalšími oběťmi počítal. Když se ho vyšetřovatel zeptal, zda myslel na to, že může zabít řadu lidí, odpověděl ano. Zamýšlel zasáhnout vedení. Mrtví však byli jiní lidé.

Hitler své přežití připsal Prozřetelnosti a propaganda jeho výklad převzala. Na Boží zásah se při výsleších ptali také Elsera. Řekl, že neví, zda Bůh nechal Hitlera odejít dřív. Později prohlásil, že kdyby jeho záměr byl správný, vyšel by. Z takové výpovědi však nelze oddělit jeho přesvědčení od podmínek, v nichž ji učinil.

Noviny oznámily odměnu půl milionu říšských marek za dopadení pachatelů. Vyšetřovatelé předpokládali práci odborníků, Goebbels podezíral Británii. Dne 9. listopadu unesla bezpečnostní služba SS z nizozemského Venla dva britské zpravodajce, Sigismunda Payna Besta a Richarda Stevense. Himmler později spojil jejich případ s atentátem a za Elserovy zadavatele označil britskou tajnou službu a Hitlerova odpůrce Otta Strassera.

Elsera mezitím převezli z Kostnice do Mnichova. Gestapo ho vyslýchalo a mučilo. Přiznal se a 15. listopadu podepsal písemné doznání. V berlínské centrále gestapa ho od 19. do 23. listopadu znovu denně vyslýchali, jednou téměř patnáct hodin.

Mezi vyšetřovateli byl Herbert Kappler, pozdější šéf bezpečnostní policie v okupovaném Římě a organizátor masakru v Ardeatinských jeskyních. Ani po doznání vyšetřování neskončilo. Nacistické vedení stále hledalo důkazy pro svou představu rozsáhlejšího spiknutí.

Elser kreslil plány a nakonec ve vazbě postavil kopii mechanismu, aby dokázal, že jednal sám. Rekonstrukce pak patřila do učební sbírky Hlavního úřadu říšské bezpečnosti. Protokol o 203 stranách byl označen jako „tajná říšská záležitost“.

Gestapo zatklo i jeho matku, otce, jednu ze sester s manželem a další příbuzné. Mezi lidmi se šířily dvě verze. Podle jedné šlo o britské spiknutí, podle druhé si atentát zinscenovali nacisté sami. Za hlasité pochybnosti o oficiálním výkladu hrozilo udání, soud či koncentrační tábor.

Nacisté si Elsera nechávali naživu pro monstrproces po vítězné válce. Většinu věznění strávil jako zvláštní vězeň v Sachsenhausenu. Přesné datum příchodu se v pramenech liší, uvádí se konec roku 1939 i začátek roku 1941.

Dostal prostornou celu a hoblici. Vyráběl nábytek pro dozorce a postavil si citeru, stejný nástroj, na jaký se kdysi učil v Kostnici. Občas na ni hrál. Nejméně dva příslušníci SS ho hlídali ve dne v noci. S ostatními vězni se nesměl stýkat.

Na začátku roku 1945 ho převezli do Dachau, kde byl veden pod krycím jménem Eller. Dopis datovaný 5. dubna, podepsaný šéfem gestapa Heinrichem Müllerem, nařizoval veliteli tábora jeho nenápadnou likvidaci při některém z příštích náletů. Smrt měla být vykázána jako následek bombardování a dopis po přečtení zničen.

Elsera zastřelili 9. dubna 1945. Podle pozdějšího vyšetřování vraždu provedl příslušník SS Theodor Bongartz. Tělo spálili v táborovém krematoriu. Téhož dne nacisté v jiných táborech zavraždili také Dietricha Bonhoeffera, Hanse von Dohnanyiho a admirála Wilhelma Canarise.

Dachau osvobodila americká armáda o dvacet dní později. Elserova rodina se o jeho smrti dlouho nic jistého nedozvěděla.

Ani po válce se jeho příběh nevyjasnil rychle. Přetrvávala legenda, že byl esesák a atentát provedl na příkaz nacistického vedení. Šířil ji také evangelický duchovní a odpůrce nacismu Martin Niemöller. K jejímu upevnění přispěly smyšlené pasáže z pamětí Payna Besta z roku 1950, britského agenta uneseného ve Venlu, který byl v Sachsenhausenu vězněn současně s Elserem. Rodina se proti pomluvám bránila.

V roce 1964 našel historik Lothar Gruchmann v aktech bývalého říšského ministerstva spravedlnosti kopii berlínského protokolu. Jeho kolega Anton Hoch v roce 1969 doložil Elserovo samostatné jednání. Veřejnost to přijímala pomalu. Kancléř Helmut Kohl zařadil Elsera mezi ústřední postavy německého odboje až v roce 1984 a film Klause Marii Brandauera z roku 1989 ještě končil větou, že Elsera nepřipomíná žádný pomník.

Dnes nese jeho jméno kolem šedesáti ulic a náměstí, v berlínské Wilhelmstraße stojí přes sedmnáct metrů vysoký ocelový obrys jeho profilu.

Bürgerbräukeller zbourali v roce 1979. Místo sloupu, u něhož Elser pracoval třicet nocí, připomíná pamětní deska na dlažbě.

Zdroje