Konec světa. Příběh československé komuny Interhelpo

Nedělní ráno 29. března 1925, žilinské nádraží.

Na peronu stojí deset osobních vozů a za nimi čtrnáct nákladních. Z hloučku rodin, který se pomalu sune k vagónům, je slyšet češtinu, slovenštinu, maďarštinu, tu a tam němčinu. Mezi cestujícími je takřka sto čtyřicet dětí a osmdesát z nich nedosáhlo ani tří let. V nákladních vagónech leží stroje pro budoucí koželužnu, textilku, stolárnu a zámečnickou dílnu, k tomu traktor Fordson, nákladní Ford a vybavení pekárny i řeznictví. Kolem tří set lidí se chystá na cestu, která potrvá téměř měsíc a skončí přes šest tisíc kilometrů na východ, v podhůří Ťan-Šanu.

Tak vypadal první ze čtyř transportů průmyslového dělnického družstva, které si dalo jméno Interhelpo. Slovo pocházelo z umělého jazyka ido, reformované verze esperanta, a znamenalo „mezinárodní dělnická pomoc“. Zakladatelé totiž věřili, že právě esperanto se po vítězství světové revoluce stane řečí proletariátu všech zemí. V té víře je ukrytý klíč k celému příběhu. Byli to lidé, kteří svou utopii nesli s vážností, jež dnes vyráží dech.

Hlavní postavou založení Interhelpa byl Rudolf Pavlovič Mareček. Český komunista, horolezec a svým založením tak trochu dobrodruh strávil první světovou válku v ruském Turkestánu, přidal se k bolševikům, bojoval v Semirečí proti Basmačům a v sousedním Vernyji, dnešní Almaty, redigoval list Zarja svobody, tedy „Jitřenku svobody“. Do Československa se vrátil na počátku dvacátých let. Podle vlastního výkladu si přivezl poslání zakládat dělnická družstva, která se přesídlí do Sovětského svazu a pomohou tam industrializovat zaostalé kraje. Družstvo se ustanovilo na schůzi v Žilině 1. května 1923.

Jeden z méně připomínaných údajů hodně napoví o povaze celé akce. Členský vklad činil pět tisíc korun, na tehdejší poměry tvrdá suma, na kterou dělník šetřil léta. Mnozí prodávali domky, řemeslnické dílny, krávy. Před cestou navíc společně nakoupili strojní vybavení v hodnotě zhruba 2,5 milionu korun. Interhelpo tedy do Kyrgyzstánu nepřivezlo jen sny, ale i kompletní průmyslovou základnu.

Proč právě Kyrgyzstán? Mareček oblast osobně navštívil, pořídil fotodokumentaci a po návratu objížděl Československo s přednáškami. Vyhlížel zkušené řemeslníky pro textilku, koželužnu a slévárnu. Zájem byl velký také proto, že poválečné Československo provázela nezaměstnanost a strukturální krize. Sliboval se ráj, „země granátových jablek a horských jezer“, a k tomu společnost, ve které budou dělníci sami pány svého osudu.

Interhelpo přitom nebylo jediným podobným projektem. Z Československa do SSSR odjížděly i menší skupiny jako Pragomašina, Slovácká komuna, Kladenská komuna nebo Reflektor. Interhelpo bylo z nich největší a nejvíc na očích.

Vlak dorazil do Pišpeku, města později přejmenovaného na Frunze a dnes známého jako Biškek, 24. dubna 1925. Slovenský badatel Pavel Pollák, který prameny prošel patrně nejdůkladněji, v transportu napočítal 162 Čechů, 101 Slováků, 18 Maďarů, 13 Němců a 8 Rusínů. Národnostní složení zhruba odpovídalo tehdejšímu Československu.

To, co cestující po příjezdu čekalo, popsal po letech jeden ze tříletých chlapců, kteří jeli s rodiči. Štefan a Pavla Dubčekovi vezli do stepi svého syna Alexandra, budoucího muže Pražského jara. Dubček si v pamětech zapamatoval okamžik, kdy vlak zastavil uprostřed ničeho. Žádná staniční budova, jen pár nízkých chatrčí a holá step. Větu „tak tady jsme na konci světa“ uvádí jako tehdejší rezignovaný povzdech spolucestujících.

Osadníkům přidělili zchátralý dvůr velkostatku, dlouho nepoužívaný. Než ho opravili, museli bydlet ve stanech. A pak přišlo to nejhorší. Chladné jaro, neznámé nemoci a nedostatečná strava způsobily, že do konce léta 1925 zemřela většina nejmenších dětí. Prameny se v počtu rozcházejí, Ferenčáková mluví o pětadvaceti mrtvých dětech, jiné texty o třiceti. Přesné číslo dodnes neznáme. Shoda panuje v tom, že zemřely téměř všechny děti mladší tří let. Matky kladly vinu těm, kdo je do cizí země vylákali, tedy i členům představenstva.

Jedním z nich byl Donat Láníček, klempíř ze Ždánic u Hodonína. Když pak v opravené budově statku vypukl požár, vinu opět svalili na něj, a tak raději přešel z dílen Interhelpa do pivovaru. O dvanáct let později ho zastřelili.

Přesto Interhelpo přežilo a začalo se mu dařit. Už v září 1925 se v komuně rozsvítila první žárovka, vůbec první elektrické světlo v celém Kyrgyzstánu. Postupně přibývaly další provozy, textilka a cihelna v roce 1927, slévárna a továrna na nábytek o rok později. Zemědělci přivezli osivo cukrovky a začali ji ve stepi pěstovat. Pro družstevníky vyrostla celá čtvrť přízemních dvojdomků. První z nich podle vzpomínek pamětníků navrhoval právě Štefan Dubček.

Družstvo bylo už v roce 1925 oficiálně vyhlášeno za nejlepší v celém Sovětském svazu a v roce 1928 vstoupilo do Všesvazového sdružení výrobních družstev. Ve třicátých letech se na celkové průmyslové výrobě Kyrgyzstánu podílelo dvaceti procenty. To číslo dnes zní téměř fantasticky, vypovídá ale spíš o nízké výchozí úrovni kyrgyzského průmyslu než o nějakém nadlidském výkonu. Pravdou nicméně zůstává, že čtvrť, elektrárnu, textilku i koželužnu, které v Biškeku stojí dodnes, postavili Čechoslováci.

Místní obyvatele překvapovalo ještě něco jiného, totiž zájem nově příchozích o společenský život. Komunardi postavili školu, klub, taneční sál i kuželnu. Založili také park, který v roce 1930 dostal jméno po československém novináři, jenž družstvo téhož roku navštívil v čele pětičlenné delegace, po Juliu Fučíkovi. Park v Biškeku zůstal i poté, co byl sám Fučík v září 1943 popraven nacisty v Berlíně-Plötzensee a co se mezitím stal ústřední postavou poválečného komunistického martyrologia. Trojnásobná ironie dějin v jediném názvu ulice.

Od roku 1930, kdy začala násilná kolektivizace, sovětská represe soustavně sílila. Interhelpovci tehdy z pišpeckého nádraží viděli něco, co se jim muselo vrýt do paměti, vagóny s polomrtvými „kulaky“ deportovanými z Ukrajiny a Povolží. Alexander Dubček na tu scénu později vzpomínal jako na jeden ze zlomů ve svém obrazu Sovětského svazu.

Skutečná katastrofa však na komunu dopadla v letech 1937 a 1938, v období, kterému dnes říkáme Velký teror nebo ježovština podle šéfa NKVD Nikolaje Ježova. Operativní rozkaz NKVD číslo 00447 z 30. července 1937 nařizoval likvidaci takzvaných protisovětských živlů podle pevně stanovených kvót pro každý kraj. Cizinci žijící v SSSR byli automaticky podezřelí. Stalinova paranoia z obklíčení nepřáteli z toho dělala téměř samonaplňující se logiku.

Z členů Interhelpa skončilo na popravištích podle archivních zjištění zhruba dvacet osob. Přesné číslo se mezi badateli pohybuje mezi devatenácti a jedenadvaceti. Jaromír Marek ve své reportáži uvádí devatenáct popravených včetně bývalého předsedy družstva Donata Láníčka, novější zdroje a expedice Gulag.cz hovoří o dvaceti až jedenadvaceti. Mezi popravenými byli zámečníci, koželuhové i vedoucí dílen. Zatkli je v jediné vlně na přelomu let 1937 a 1938, soudily je trojky NKVD a rozsudky padaly podle článku 58 trestního zákoníku za protisovětskou činnost a špionáž. Tři další lidé zadržení v roce 1941 dostali deset let táborů.

Ředitel kyrgyzského památníku obětí stalinských represí Ata-Bejt Bolot Abdrachmanov v rozhovorech pro Český rozhlas připomíná, že během stalinských represí bylo v Kyrgyzstánu perzekvováno na dvacet tisíc lidí z pětapadesáti národností. Češi byli jen jednou z mnoha skupin. Pro malé Interhelpo to ale znamenalo, že téměř každá zakladatelská rodina někoho ztratila.

V roce 1938 dostali zahraniční členové komuny ultimátum. Buď přijmou sovětské občanství, nebo musí odejít. Štefan Dubček zvolil návrat, a to možná zachránilo celou rodinu. Pravověrný komunista, který přes deset let pomáhal budovat sovětský průmysl, odmítl stát se sovětským občanem. Rodina přitom v komuně bydlela jen prvních zhruba osm let, později se přesunula do Gorkého, kde Alexander chodil do školy. Při útěku z hranice v roce 1938 si patnáctiletý až sedmnáctiletý chlapec, podle vlastní vzpomínky vyděšený k smrti, uvědomil, že má v kapse zakázané ruble, a v panice je při celní prohlídce hodil do nádražního koše.

Antonín Korima, jiný interhelpovec, sovětské občanství přijal a vězněním si také prošel. Ve své autobiografii Cesty a zápasy jednoho života popisuje, jak kolem něj mizeli lidé, často jen za to, že někdo něco řekl. Korima přežil, po druhé světové válce se vrátil do Československa a později za ním přijela i žena s dětmi narozenými v Kyrgyzstánu.

Než se z Interhelpa stala jen vzpomínka, trvalo to ještě několik let. Dne 3. září 1939 přešly rozhodnutím Rady lidových komisařů kyrgyzské republiky pod státní správu klíčové podniky, textilka a koželužna. Družstvo tím přišlo o své ekonomické jádro. Formální likvidace proběhla v roce 1943.

Ti z původních interhelpovců, kteří se nevrátili včas a nebyli popraveni, často našli cestu zpět přes jednotky Ludvíka Svobody, které se od roku 1942 formovaly v Buzuluku. Jako vojáci se mnozí probojovali do staré vlasti. Někteří potomci komunardů ovšem zůstali a v Kyrgyzstánu dodnes žije podle aktuálních odhadů zhruba tři sta lidí, kteří se hlásí k československému původu. Příjmení jako Horáček, Šmíd nebo Cajzl mluví za vše. Česky už ale prakticky nikdo z nich nemluví. O České republice mnozí sní, často marně, protože průměrný kyrgyzský plat se pohybuje v řádu několika tisíc korun.

Co si s tím vším počít? Interhelpo je dnes předmětem hned několika výrazně odlišných výkladů.

Pro komunistický režim v letech 1948 až 1989 bylo Interhelpo příkladem internacionální dělnické solidarity a předzvěstí budovatelského elánu. Tato verze pomíjela popravy, mrtvé děti i útěky z konce třicátých let, nebo je vykládala jako přechodné excesy, které je nutné poměřovat s „úspěchem“.

Pro postkomunistickou českou publicistiku, kterou nejvýrazněji zastupuje kniha Jaromíra Marka, je Interhelpo „historií jedné iluze“. Příběhem dobré vůle, která narazila na totalitní mašinerii. Důraz se přesouvá od industriálních úspěchů k lidským osudům a od kolektivního heroismu k poctivému jednotlivci.

Pro kyrgyzský pohled, který reprezentuje akademická studie Davida Leupolda, je Interhelpo příběhem urbanizace zdola. Konkrétní lidé, ne státní plán, postavili první elektrárnu, první textilku a první moderní čtvrť budoucího hlavního města. V Biškeku je dodnes pamětní deska a místní obyvatelé na komunardy vesměs vzpomínají s úctou.

Některé otázky zůstávají otevřené. Přesný počet popravených se mezi prameny pohybuje mezi devatenácti a jedenadvaceti a může se ještě zpřesnit dalším výzkumem v kyrgyzských archivech, k nimž mají badatelé přístup. Nemáme úplný seznam dětí, které zemřely v prvním roce, odhady kolísají mezi pětadvaceti a třiceti.

Špatně známe osudy menších komun jako Pragomašina nebo Reflektor i konečný počet těch, kteří se vrátili přes Svobodovy jednotky. A teprve v posledních letech se začalo systematicky pracovat s pamětí míst v dnešním Biškeku, kde původní čtvrť stále stojí. Zde je třeba zmínit například expedici projektu Gulag.cz z roku 2025 která se právě tuto mezeru snaží zacelit

Jedno se však zdá jisté. Lidé z Interhelpa do Kyrgyzstánu odešli dobrovolně, hnáni idealismem a vírou v lepší svět. Tu víru ovšem vložili do režimu, který ji nakonec obrátil proti nim.

Za svoji naivitu zaplatili více než draze…

Text se opírá především o tyto prameny:

Pavel Pollák, Internacionálna pomoc československého proletariátu národom SSSR (Bratislava 1961), dosud nejpodrobnější statistické a personální zpracování založené na dobových dokumentech a rozhovorech s pamětníky. Pollák zemřel roku 2023 ve věku 96 let.

Jaromír Marek, Interhelpo. Historie jedné iluze (TV dokument ČT 2007 až 2008, knižně nakladatelství Host, Brno 2020), kombinace archivního výzkumu v Česku, na Slovensku a v Kyrgyzstánu s rozhovory s posledními pamětníky.

David Leupold, Building the Internationalist City from Below. The Role of the Czechoslovak Industrial Cooperative „Interhelpo“ in Forging Urbanity in early-Soviet Bishkek, International Labor and Working-Class History 100 (2021), recenzovaná studie založená na terénním výzkumu.

Dana Ferenčáková, Smrtící direktiva NKVD 00447, časopis Proudy (FF MU Brno 2019).

Alexander Dubček, paměti Naděje umírá poslední (vydáno posmrtně 1993), primární pramen pro osobní rozměr příběhu, s nímž je ovšem třeba pracovat opatrně, protože ho Dubček dokončoval krátce před smrtí.

Současné reportáže Českého rozhlasu a České televize ke stému výročí a expedice projektu Gulag.cz (2025).