Kremelské krvavé „perpetuum mobile“

Když ruská redakce BBC spolu s nezávislým projektem Mediazona zveřejnila 24. února 2026, na čtyřleté výročí začátku plnohodnotné invaze, aktualizovanou databázi padlých, obsahovala jména 200 186 ruských vojáků. Číslo samo o sobě otřesné. Teprve jeho rozkreslení na mapě ale ukazuje, jak tato válka skutečně vypadá.

Z Moskvy, třináctimilionové metropole, bylo k tomu datu doloženo 4 520 mrtvých. V republice Tuva, sevřené mezi sibiřskou tajgou a mongolskou hranicí, šly přepočtené ztráty na 476 padlých na 100 000 obyvatel.

Stejná armáda, stejná válka, naprosto odlišné riziko, že se z ní nevrátíte.

Společný projekt BBC Russian a Mediazony funguje od jara 2022. Opírá se výhradně o veřejně dohledatelné prameny. Parte v regionálním tisku, fotografie z pohřbů, oznámení starostů a vojenských komisariátů, příspěvky pozůstalých na sociálních sítích, později i údaje ze státního dědického registru.

Sami autoři poctivě upozorňují, že odhalují jen část skutečnosti. Jejich databáze podle vlastních odhadů pokrývá zhruba 45 až 65 procent reálných ruských ztrát. Skutečný počet padlých proto bude násobně vyšší. Britská tajná služba na podzim 2025 odhadovala až 250 tisíc mrtvých. Samostatná analýza Mediazony a Meduzy postavená na dědickém registru hovořila o 352 tisících mužů ve věku 18 až 59 let zemřelých během čtyř let invaze.

Pro otázku „kdo umírá“ nicméně nepotřebujeme znát absolutní číslo. Stačí, že vzorek je dost velký a regionálně reprezentativní, aby ukázal rozložení rizika. A to je děsivě konzistentní.

V absolutních číslech vedou Baškortostán (přes 7 700 doložených mrtvých), Tatarstán (6 800) a Sverdlovská oblast (6 300). V přepočtu na obyvatele jsou ale špičky jinde. Po Tuvě následuje Burjatsko se zhruba 400 padlými na 100 000 lidí, Zabajkalský kraj (362) a Altajská republika (316). Moskva se v této tabulce pohybuje řádově níž, kolem 35 padlých na 100 000 obyvatel.

Rozdíl mezi metropolí a Tuvou je tedy zhruba třináctinásobný, mezi Moskvou a Burjatskem zhruba jedenáctinásobný. Asi dvě třetiny všech doložených mrtvých pocházejí ze sídel s méně než sto tisíci obyvateli.

Ruská velkoměsta, tedy Moskva, Petrohrad a jejich satelity, zůstávají touto válkou prakticky nedotčená.

Nabízí se rychlá zkratka. Chudé regiony, víc mrtvých. Realita je trochu pestřejší. Ingušsko a Karačajsko-Čerkesko patří k nejchudším koutům federace, a přesto se v přepočtených ztrátách drží relativně blízko ruskému průměru. Naopak Sverdlovská oblast je průmyslovým centrem, a v absolutních číslech vede žebříček. Vysvětlit rozložení mrtvých výlučně příjmovou mapou tedy nelze.

Při bližším pohledu se ale nabízejí skutečnosti, které dohromady dávají poměrně přesvědčivý obraz.

Moskva tuhle válku neplatí. Dvě třetiny ruských padlých pocházejí ze sídel pod sto tisíc obyvatel. Kreml prodává smrt na splátky a platí ji ti, kterým život nenabídl nic lepšího.

Výsada velkoměsta. Moskva nebo Petrohrad nabízejí přístup k advokátní pomoci, k lékařským potvrzením, k informacím, které člověku v provinciálním okrese zkrátka chybí. Důstojníci náborových středisek tu navíc narážejí na vrstvu obyvatelstva, kterou by režim raději nedráždil.

Městská střední třída je ekonomicky důležitější a politicky citlivější než nezaměstnaný řidič v Tuvě. Vyšší vzdělání a kontakty rovněž zvyšují šanci dostat se v případě nástupu do pozic, kde je úmrtnost relativně nižší. Logistika, technické sbory, štábní funkce.

Struktura. V periferních a etnických republikách je pracovní trh tenčí, alternativ méně, a armáda historicky představuje jednu z mála institucí, která nabízí stabilní příjem. K tomu se přidává starší vojenská tradice některých kavkazských, sibiřských a posádkových oblastí. Tady je třeba dávat pozor.

Tvrzení, že některé národy jsou „přirozenější bojovníci“, patří mezi imperiální klišé, která rusofilní propaganda chrlí už od carských dob. V reálném světě hraje větší roli to, jak je území zatížené vojenskými útvary, jak se historicky odvíjelo zaměstnání místních obyvatel a jak silně tu funguje patronážní vztah mezi regionální správou a centrem.

.....a nakonec to nejpodstatnější - Peníze.

Životní minimum pro práceschopnou populaci stanovilo ruské Ministerstvo práce k 1. lednu 2025 na 19 329 rublů měsíčně. Federální minimální mzda činila ve stejném okamžiku 22 440 rublů, od ledna 2026 vyrostla na 27 093. Průměrný plat se v Rusku pohyboval kolem 80 až 100 tisíc rublů. Medián, tedy hodnota, pod kterou žije polovina pracujících, byl ale výrazně níž, kolem 40 tisíc.

Na pozadí těchto čísel vypadá nabídka kontraktu s armádou jinak. Profesionální voják dnes vydělává okolo 210 tisíc rublů měsíčně, tedy zhruba pětinásobek mediánové mzdy. K tomu přistupuje jednorázový náborový bonus, který se po reformě z léta 2024 skládá z federální složky (400 tisíc rublů) a regionálního příplatku.

Ten se v průběhu roku 2025 stal hlavní pákou ruského náborového systému.

A zároveň lakmusovým papírkem stavu, v jakém ten systém je.

Začátkem roku 2025 dosahovaly regionální bonusy v některých oblastech ohromujících čísel. Marijsko, jedna z nejchudších republik při Volze, nabízela 2,6 milionu rublů. Tatarstán vyšplhal na 2,7 milionu. Sibiřský Tjumeň reklamoval časově omezenou nabídku 3,4 milionu rublů. Voroněžská oblast čtyřnásobně zvýšila bonus na 2,1 milionu. Když to převedeme zpět na životní minimum, jediný podpis na kontraktu znamenal pro nezadluženého muže ekvivalent zhruba deseti až patnácti let základního přežití.

V první polovině roku 2025 utratilo Rusko podle propočtů německého analytika Janise Klugeho na náborové bonusy přibližně čtyři miliardy dolarů. Za celý rok očekává přes deset miliard. Federální výdaje na nábor, mzdy a kompenzace rodinám padlých přesáhly v prvním pololetí dva biliony rublů.

Když ruské Ministerstvo obrany na konci roku 2025 vykázalo 417 tisíc nově podepsaných kontraktů, neberme to jako důkaz o nadšení mas a vlastenectví.

Je to údaj o ceně, kterou Kreml musí platit, aby se obešel bez mobilizace.

V polovině roku 2025 přišel první výrazný signál, že ekonomika náboru naráží na hranice. Na podzim hned několik regionů, konkrétně Tatarstán, Čuvašsko, Mari-El, Samarská a Orenburská oblast, bonusy v tichosti seškrtaly téměř na federální minimum. Některé to oznámily jen aktualizací letáků, žádné slavnostní prohlášení guvernéra. Conflict Intelligence Team upozornil, že synchronizace těchto škrtů vypadala koordinovaně, patrně z federální úrovně, která sleduje rozpočtové tlaky.

Vydržely v této poloze ale jen pár týdnů. Začátkem roku 2026 stejných pět regionů bonusy zase strmě navýšilo. Samarská a Orenburská oblast na milion a 1,1 milionu rublů, Marijsko skokem na 2,1 milionu.

Kreml potřebuje udržet měsíční „objem“ kolem 30 až 35 tisíc nových kontraktů. Když ho neudrží penězi, bude ho muset udržet nátlakem. A to už je politicky výbušné území, kterému se Putin po nepopulární mobilizaci z podzimu 2022 systematicky vyhýbá.

V této matematice se mění i průměrná cena jednoho rekruta. Z 1,5 milionu rublů začátkem 2025 na zhruba 2 miliony v polovině roku, s odhadem 2,5 milionu na přelomu let.

Pro státní rozpočet pořád ne smrtelné číslo, ale viditelný trend. Válka se nezadržitelně prodražuje právě v okamžiku, kdy ruská ekonomika zpomaluje a vláda diskutuje o zvyšování DPH.

Z dat Mediazony, která rozlišují způsob nasazení (kariérní voják, mobilizovaný, smluvní dobrovolník, vězeň verbovaný do takzvané „Storm-Z"), se postupně rýsuje profil typického padlého „dobrovolníka“.

Není to mladík hned po vojně. Je to muž zhruba mezi 35 a 50 lety, často ze sídla pod sto tisíc obyvatel, často s dluhy, hypotékou, alimenty nebo prostě dlouhodobou marností. Mediazona ve své výroční bilanci roku 2025 konstatovala posun.

Armáda se stále víc opírá o věkem starší pěchotu, šetří obrněnou techniku a vede to, co ruští blogeři otevřeně nazývají „mlýnek na maso“. Z více než 200 tisíc identifikovaných padlých tvoří dobrovolníci zhruba 75 tisíc, k tomu přes 23 tisíc rekrutovaných vězňů a 18 tisíc mobilizovaných.

Tito muži obvykle nepřišli na frontu z ideologického přesvědčení. Přišli, protože ten kontrakt byl jediná věc, která jim v životě nabízela peníze rychle a hned. To není polehčující okolnost pro jejich účast na agresi.

Je to ale nezbytný kontext, pokud chceme pochopit, jak válka funguje sociálně.

Důsledky tohoto modelu jsou strukturální a budou Rusko provázet dlouho po konci války.

Demograficky jde o krvácení z části populace, která už byla v útlumu. Provincie, odkud teče nejvíc dobrovolníků, jsou často právě ty, které dlouhodobě ztrácejí mladé lidi migrací do měst. Když k tomu přidáte 200 až 350 tisíc mrtvých a nejméně dvojnásobek těžce raněných, dostanete generaci, která v některých regionech zkrátka nebude existovat. Mezi nejhůře postižené patří etnické skupiny a útvary, u nichž ruský stát zároveň historicky popírá jakoukoliv samostatnou politickou existenci.

Ekonomicky systém vysává ruský trh práce. Kontraktní plat 210 tisíc rublů přetahuje muže z továren, dolů a zemědělství. Firmy musejí zvyšovat mzdy, aby udržely pracovníky, a roztáčí se inflační spirála, kterou centrální banka tlumí jen za cenu drahého úvěru. Vysoké úrokové sazby pak dusí investice. Jinými slovy, válečná ekonomika podkopává civilní.

A politicky se zabetonovává rozdělení země.

Centrum je nedotknutelné, periferie platí krví.

Když mě v tom kterém okrese nezaměstná stát ničím jiným než kontraktem na frontu, posílá tím o sobě docela přesný vzkaz.

Jste pro „impérium“ jen využitelný materiál, nic víc.

Lze tenhle systém udržet? Ano, technicky lze. Pokud Kreml přitlačí na rozpočet a regiony, pokud nadále poteče příjem z ropy a plynu i přes sankce, model „periferie krmí frontu“ zvládne fungovat ještě roky.

Chudoba je zatím spolehlivým zdrojem pro nábory do ruské armády.

A jak dopadne společnost, ve které se za jeden lidský život vyplácí cena rovná deseti rokům přežití, a kde tato rovnice připadá milionům lidí jako rozumný obchod?

Kdo ví.....

Poznámka o pramenech

Hlavní zdroj regionálních dat o padlých je společný projekt BBC Russian Service a Mediazona, aktualizace z 24. února 2026 (200 186 identifikovaných jmen) a průběžné bilance z prosince 2025. Odhady skutečných ztrát kombinují analýzu Mediazony s Meduzou postavenou na ruském dědickém registru (352 tisíc úmrtí mužů ve věku 18 až 59 let, vydáno 2026) a britskou vojenskou zpravodajskou službu (červen 2025). Data o náborových bonusech a ekonomice rekrutace pocházejí z pravidelných analýz Janise Klugeho z německého SWP, reportů Moscow Times, RFE/RL, CNN a projektu Conflict Intelligence Team (2025). Údaje o ruské minimální mzdě a životním minimu vycházejí z Rosstatu a oficiálních vládních vyhlášek, citováno přes Statista a Trading Economics. Dílčí rozdíly mezi odhady jsou v textu pojmenované. Tam, kde se prameny rozcházejí, jsem zvolil opatrnější formulaci.