Operace Bodyguard, příběh největší diverzní operace druhé světové války

Na Boží hod vánoční roku 1943 schválilo spojenecké velení plán, jehož jediným úkolem bylo lhát. Neměl dobýt ani metr půdy, nepočítal s jediným výstřelem. Měl jen přimět nepřítele, aby ve chvíli rozhodnutí stál na nesprávném místě. Jmenoval se Bodyguard, strážce, a o půl roku později pomohl udržet normandské předmostí.

Jméno mu dala jedna věta. Na teheránské konferenci, kde se Churchill, Roosevelt a Stalin poprvé sešli ve třech, prohodil britský premiér směrem ke Stalinovi následující větu

„V době války je pravda natolik vzácná, že by ji měla vždy doprovázet tělesná stráž lží.“

Z té poznámky vzešel název. Plán sám ovšem existoval už dřív, pod krycím jménem Jael, podle starozákonní hrdinky, která lstí zabila spícího nepřátelského velitele.

Koncept Jael předložil plukovník John Bevan z londýnské London Controlling Section spojeneckému velení v Teheránu a tam byl po počáteční skepsi schválen šestého prosince.

Teprve když se Bevan vrátil do Londýna a zapracoval konečné podrobnosti operace Overlord, dostala strategie pod novým jménem Bodyguard definitivní podobu a byla schválena až o tři týdny později, na Boží hod vánoční.

Bodyguard se dnes obvykle zjednodušuje na onu pověstnou armádu nafukovacích tanků v jihovýchodní Anglii. To je ovšem jako shrnout symfonii jediným taktem. Ve skutečnosti šlo o rozsáhlou strategii rozprostřenou přes tři válečná divadla, pod níž běžela celá řada dílčích operací, některé monumentální, jiné znamenaly sotva pár depeší jednoho člověka.

Cíl měly společný a prostý. Znemožnit Němcům zjistit, kde spojenci udeří, kdy, jakou silou a co bude následovat.

Jednotný seznam součástí Bodyguardu přitom neexistuje a prameny se v něm rozcházejí. London Controlling Section rozdělila celek na tři hlavní pododdíly, Fortitude North, Fortitude South a Zeppelin, k nimž se připojilo množství menších operací. Jiná zpracování počítají jinak a hovoří o pěti hlavních složkách.

Krycí akce se navíc překrývaly, měnily jména a některé z nich byly ve skutečnosti reálné plány, jež se buď zrušily, nebo proměnily ve skutečné vylodění. Smysluplnější než je vyjmenovat je proto rozdělit je podle toho, kde se odehrávaly a čemu sloužily.

Ne všechno přitom řídila jedna kancelář. Zatímco zastřešující Bodyguard a klamy mířené na severozápadní Evropu spadaly pod Bevanovu londýnskou sekci, středomořskou větev plánovala samostatná jednotka, takzvaná ‚A‘ Force, kterou z Káhiry vedl podplukovník Dudley Clarke, zakladatel celé britské školy vojenského klamu.

Dvě centra, dvě divadla, jedna strategie.

První a nejdůležitější dezinformační kampaň mířila na samotnou Normandii. Operace Fortitude se dělila na severní a jižní - Fortitude North, Fortitude South.

Severní část předstírala přípravu k vylodění v Norsku, jižní, ta podstatnější, malovala obraz hlavního úderu na Pas-de-Calais. Síla jižní legendy spočívala v tom, že zněla velmi věrohodně.

Calaiská úžina byla nejkratší cestou přes kanál i k samotnému Německu, snadno krytou letectvem, a Hitler sám pokládal právě tento úsek za nejlogičtější vstupní bránu.

Spojenci tudíž nepodsouvali Němcům něco nepravděpodobného. Potvrzovali jim to, čemu už beztak chtěli věřit, a právě to je v každé dezinformaci ten nejúčinnější postup.

K naplnění legendy zhmotnili spojenci celou armádu, která neexistovala. Smyšlené uskupení o síle sto padesáti tisíc mužů, nazvané First United States Army Group, soustředili nominálně v hrabství Kent naproti Calais a svěřili je generálu Pattonovi, jehož jméno mělo dodat věci na hrozivosti.

Z výšky, odkud se díval německý průzkum, vypadalo všechno věrohodně. Maketové budovy, nafukovací tanky, atrapy vyloďovacích plavidel. Pod touto fasádou pracovaly vlastní pododdílové operace, technická Quicksilver budující rádiový provoz fiktivních jednotek a severní Skye opřená o stejně fiktivní armádu v Edinburghu.

Čím blíž ke dni vylodění, tím konkrétnější klam. V noci na šestého června shazovala letadla nad Normandií figuríny předstírající výsadkáře, aby odlákaly obránce od skutečných seskoků. Na moři zatím malé lodě a letouny rozhazující staniol vytvářely na německých radarech přízrak mohutné flotily mířící k Pas-de-Calais.

Vedle toho běžela samostatná hrozba vylodění u Bordeaux, pozoruhodná tím, že ji spojenci protlačovali výhradně skrze dvojité agenty, bez funkčních kulis. Právě tato úspornost se jí stala osudnou. Bordeaux leželo daleko za dosahem stíhacího krytí z Británie, takže Němci fámu spíš sami vyhodnotili jako pravděpodobný trik.

Druhá kampaň se odehrávala ve Středomoří a měla německé divize udržet co nejdál od Normandie. Nesla krycí jméno Zeppelin a řídila ji Clarkova ‚A‘ Force z Káhiry. Měla v Němcích vzbudit obavu z vylodění ve východním Středomoří a v jižní Francii, s navazujícím postupem na Balkán.

Předstíraná hrozba Riviéře se nakonec proměnila v reálné vylodění, které po odkladu kvůli nedostatku lodí proběhlo v polovině srpna roku 1944. Účinek středomořské dezinformační kampaně se měří obtížně. Že Němci ve Středomoří síly drželi, je jisté, jak velký podíl na tom měl spojenecký klam a jak velký jejich vlastní úvahy, zůstává otevřené.

Třetí kampaň byla nejtišší a odehrávala se daleko od bojišť, na velvyslanectvích neutrálních zemí. Politické klamy mířené na Švédsko, Španělsko a Turecko měly živit dojem, že se některá z těchto zemí chystá naklonit spojencům, a tím nepřímo podepřít severskou i středomořskou legendu.

Výnos byl skrovný, neboť německá rozvědka přijímala zprávy z neutrálních ambasád s nedůvěrou. Do téže kampaně patří snad nejbizarnější epizoda celého příběhu, najatý herec podobný maršálu Montgomerymu, kterého spojenci vyslali do Gibraltaru a Alžíru, aby si ho němečtí agenti všimli a uvěřili, že velitel invaze je tisíce kilometrů od Normandie.

Ani tento trik však zřejmě na německé plány nijak významně nezapůsobil.

Tři vrstvy klamu měly tedy velmi nerovný výkon. Vedle nich však stál nástroj, který fungoval lépe než kterákoli atrapa, a nebyl to stroj ani kulisa, ale člověk.

Jmenoval se Juan Pujol García, byl to Španěl a Britové ho vedli pod krycím jménem Garbo. Pro Němce „vybudoval“ rozvětvenou špionážní síť o sedmadvaceti agentech, z nichž ani jeden reálně neexistoval.

Začátek jeho kariéry má v sobě cosi tragikomického.

Doslova krmil německou rozvědku z Lisabonu zprávami, které si sestavoval z turistického průvodce, mapy Anglie a zastaralého železničního jízdního řádu. Právě tahle prokázaná spolehlivost mu pak otevřela cestu k roli, jež vážila více než celé divize.

Garbo nebyl osamělý hráč, byl nejzřetelnějším představitelem britského kontrarozvědného systému, který obrátil prakticky všechny německé agenty v Británii a používal je k odesílání pečlivě dávkovaných lží zpět do Berlína. Atrapy a falešný rádiový provoz sloužily jako kulisy.

Příběh ale vyprávěli dvojití agenti.

Vrcholná chvíle přišla v noci na šestého června. Garbo poslal Němcům varování před vyloděním ještě dřív, než začalo, a upevnil si tak pověst zdroje, který ví dřív než ostatní. Klíčová zpráva ovšem přišla až po vylodění.

Pujol Němce přesvědčil, jak stojí v dobovém memorandu jeho řídícího důstojníka z třináctého června, že útok v Normandii je jen rozsáhlá diverze, jejímž smyslem je stáhnout do oblasti maximum německých záloh a tam je zadržet, aby pak mohl přijít druhý a rozhodující úder na Pas-de-Calais.

Tím se příběh klamu protnul s chaosem německého velení. Spor mezi oběma německými maršály byl starší než invaze a týkal se doktríny. Rommel, poučený z afrických bojů spojeneckou převahou ve vzduchu, chtěl mít tanky co nejblíž pobřeží a rozdrtit vylodění hned na pláži. Rundstedt naopak prosazoval klasický protiúder soustředěnou zálohou až ve chvíli, kdy se ukáže pravý směr útoku.

Hitler nedal za pravdu ani jednomu.

Zvolil kompromis, který oba ochromil. Část tankových divizí přidělil Rommelově skupině armád, čtyři klíčové, mezi nimi obě divize SS a elitní Panzer Lehr, ovšem podřídil přímo Vrchnímu velení wehrmachtu. Uvést je do pohybu tak nesměl ani Rundstedt jako vrchní velitel na západě, ani Rommel. Jedině Hitler osobně.

Šestého června ráno, kdy už bylo na pláži jasno, ležely nejsilnější zálohy nehybně a čekaly na rozkaz z Berlína. Hitler spal a jeho štáb ho nechtěl budit. Souhlas k přesunu části Panzer Group West k pobřeží přišel až odpoledne, kdy se ranní oblačnost protrhala a spojenecká letadla už mohla napadat každou kolonu na silnici. A

k tomu se přidalo to podstatné, přesvědčení živené Garbovými depešemi, že Normandie je jen předehra a skutečný úder teprve přijde na Pas-de-Calais. Německá patnáctá armáda, dvě obrněné a devatenáct pěších divizí, tak po celý červenec a srpen vyčkávala u Calais na invazi, která nikdy nepřišla.

Britská oficiální historie zpravodajství k tomu střízlivě poznamenává, že kdyby tyto síly do bitvy v Normandii včas zasáhly, mohly skutečně zvrátit její výsledek.

Že legendu Němci skutečně spolkli, nevíme jen z poválečných výpovědí. Potvrzují to i jejich vlastní depeše, dešifrované v Bletchley Parku. A v tom je celý rozdíl. Úspěch klamu se nedokazuje tím, co spojenci odvysílali, nýbrž tím, jak se zachoval protivník.

Garbova role je doložena z německých záznamů i z britských spisů, které MI5 zpřístupňovala postupně od konce devadesátých let.

Bylo by ovšem chybou přičíst vítězství jedinému nástroji. Klam se sešel s celou řadou jiných příčin, s Hitlerovou vlastní fixací na Calais a Norsko, s těžkopádnou velitelskou strukturou rozhodující o zálohách až v Berlíně, s drtivou spojeneckou převahou ve vzduchu i s prostým faktem, že nejsilnější tankové divize ležely ráno na nesprávném místě a bez rozkazu.

Historikové se dodnes neshodnou, jaký díl zásluh připadá na klam a jaký na chyby německé strany.

Pravda je nejspíš taková, že se obojí sečetlo. Operace Bodyguard nebyla bezchybná, ne každé její kolečko přesně zapadalo tam kam mělo, byla to široká dezinformační kampaň, z níž mnohé lži minuly cíl úplně a jediná, Garbo napojený přes systém dvojitých agentů na jižní Fortitude, zasáhla do černého.

Co lze říct s jistotou, je výsledek.

Onoho úterý se na osmdesátikilometrovém úseku normandského pobřeží vylodilo téměř sto šedesát tisíc spojeneckých vojáků a hlavní část německých obranných sil byla zhruba dvě stě čtyřicet kilometrů daleko.

Čekání na druhou invazi, která nikdy nepřišla, dalo spojencům týdny. A týdny stačily, aby se předmostí udrželo.

Garbův příběh má hořce ironickou tečku. Na konci července roku 1944 se dozvěděl, že mu sám Hitler udělil Železný kříž za mimořádné služby Německu, vyznamenání jinak vyhrazené frontovým vojákům a schvalované osobně Führerem.

O rok později ho vyznamenala i Británie.

Možná jediný člověk celé druhé světové války, kterého za špionážní činnost dekorovaly obě znepřátelené strany a pokud ne… byl rozhodně ten z nejdůležitějších.

Poznámka k pramenům.

Text vychází z odtajněných britských spisů, z oficiální historie britského válečného zpravodajství a z dobových memorand řídícího důstojníka agenta Garbo. Pohyb patnácté armády potvrzují dešifrované německé depeše z Bletchley Parku. Datum schválení rozlišuji na dva kroky, koncept Jael schválen 6. prosince 1943 v Teheránu, přejmenovaný Bodyguard schválen 25. prosince v Londýně. Středomořskou větev Zeppelin plánovala ‚A‘ Force Dudleyho Clarka z Káhiry, a její přesný cíl se v pramenech uvádí různě. U velitelské struktury tankových rezerv vycházím z americké oficiální historie (Cross-Channel Attack) a z podkladů Imperial War Museum, podle nichž čtyři klíčové divize podléhaly přímo OKW a uvolnit je mohl jen Hitler. Klíčovou prací k tématu zůstává Hesketh, Fortitude: The D-Day Deception Campaign (2000), širší přehled nabízí Holt, The Deceivers (2004).