Protokoly sionských mudrců a příběh lži

V létě roku 1921 se v Konstantinopoli setkal britský novinář Philip Graves s ruským emigrantem. Ten mu přinesl opotřebovanou francouzskou knihu s názvem Dialog v pekle mezi Machiavellim a Montesquieuem. Vyšla v Bruselu v roce 1864 a na první pohled neměla se soudobou politikou mnoho společného.

Graves tehdy působil jako dopisovatel listu The Times. Konstantinopol byla po ruské revoluci plná uprchlíků, kteří prchali před bolševiky. Podle většiny pozdějších popisů zprostředkoval setkání mladý americký diplomat Allen Dulles, pozdější šéf CIA. To, co Graves dostal do rukou, se ukázalo jako klíč k jednomu z nejnebezpečnějších politických podvrhů moderních dějin.

Graves položil vedle sebe dvě knihy. Na jedné straně stál Jolyho Dialog v pekle, na druhé Protokoly sionských mudrců. Četl je odstavec po odstavci, někdy téměř větu po větě. Brzy bylo jasné, že nejde o náhodnou podobnost. Tam, kde Maurice Joly v 60. letech 19. století psal o mocenských ambicích Napoleona III., nechávaly Protokoly mluvit údajné „sionské mudrce“ o plánu na ovládnutí světa.

Slova se často shodovala. Stavba vět byla stejná. Mnohdy šlo jen o převzatý text, v němž byl vyměněn mluvčí. Joly přitom o Židech nepsal vůbec.

Gravesova třídílná série vyšla v The Times 16., 17. a 18. srpna 1921. Obsahovala vše potřebné k tomu, aby bylo možné Protokoly označit za podvrh. Důkaz byl jasný, věcný a velmi přesvědčivý. Přesto to nestačilo. Kniha žila dál.

Než se dostaneme k tomu, kdo Protokoly vytvořil a proč se udržely tak dlouho, je dobré připomenout, co vlastně obsahují.

Text se tváří jako doslovný zápis tajného jednání židovských vůdců, označovaných jako „sionští mudrci“. Ti v něm údajně probírají plán, jak ovládnout svět. Celkem čtyřiadvacet kapitol popisuje, jak mají Židé pomocí kapitalismu, demokracie, liberalismu, tisku, bank, lichvy a tajných společností rozkládat křesťanské státy, aby je nakonec podřídili své vládě.

Jazyk textu je okázalý, výhrůžný a často přehnaný. Údajní mudrci v něm počítají s lidskou hloupostí, manipulují s burzou, oslabují rodinu, ničí víru a šíří alkohol i pornografii. Kdo čte text bez předsudků, snadno pozná jeho směšnost. Kdo už ale předem věří, že zná viníka všech problémů světa, může v něm najít zdánlivý důkaz.

Právě v tom spočívá jeho nebezpečí.

Veřejná dráha Protokolů začala v srpnu 1903 v petrohradských novinách Znamja, tedy Prapor. List vlastnil moldavský publicista Pavel Krušovan. Text vycházel na pokračování od 28. srpna do 7. září podle juliánského kalendáře.

Tentýž rok o Velikonocích sehrál Krušovan důležitou roli při rozpoutání pogromu v Kišiněvu, dnešním moldavském Chișinău. Zahynulo při něm přibližně padesát Židů a stovky dalších byly zraněny.

Když pak jeho noviny o několik měsíců později začaly tisknout údajné protokoly ze schůzky židovských vůdců, nešlo o nevinnou publicistiku. Bylo to pokračování stejné nenávisti jiným způsobem.

O textu se ale mluvilo už dříve. V dubnu 1902 se o něm v petrohradských novinách Novoje vremja zmínil konzervativní publicista Michail Menšikov. To je důležité, protože z toho vyplývá, že Protokoly existovaly už před prvním otištěním. Kde přesně vznikly, kdo je napsal a jak se dostaly do oběhu, zůstává dodnes ne zcela vyřešenou otázkou.

Slavnější vydání přišlo v roce 1905. Mystik a pravoslavný eschatolog Sergej Nilus zařadil úplný text Protokolů jako závěrečnou kapitolu své knihy Veliké v malém a Antikrist. Tvrdil, že jde o zápis z prvního sionistického kongresu v Basileji v roce 1897.

Bylo to nesmyslné tvrzení. Basilejský kongres byl veřejnou akcí, zúčastnilo se ho kolem dvou set delegátů a jednalo se tam o zřízení židovského státu v Palestině, nikoli o ovládnutí světa. Jenže nesmyslnost tvrzení často nebrání tomu, aby se stalo úspěšným.

Když Graves porovnal Jolyho knihu s Protokoly, udělal přesně to, co měl udělat každý vážený čtenář už dávno před ním.

Maurice Joly byl francouzský právník a republikánský publicista. Svůj Dialog v pekle mezi Machiavellim a Montesquieuem vydal anonymně v Bruselu v roce 1864. Kniha byla satirou namířenou proti Napoleonovi III.

Machiavelli v ní představuje cynickou logiku autoritářské moci, zatímco Montesquieu zastupuje liberální kritiku. Joly za text po návratu do Francie zaplatil patnácti měsíci vězení. V roce 1878 spáchal v Paříži sebevraždu.

Autor Protokolů z Jolyho převzal celé pasáže. Kritická edice Cesareho G. De Michelise z roku 2004 ukazuje, že přibližně polovina vět v Protokolech má přímou předlohu právě u Jolyho. Mění se hlavně mluvčí. Tam, kde Joly nechává Machiavelliho mluvit o moci panovníka, mluví Protokoly ústy údajných židovských mudrců.

Druhým zdrojem byl román Biarritz pruského spisovatele Hermanna Goedscheho z roku 1868. Zvlášť důležitá je kapitola Na židovském hřbitově v Praze. V ní se v noci scházejí představitelé dvanácti izraelských kmenů u hrobky rabína Šimona ben Jehudy a radí se, jak ovládnout svět.

Goedsche nebyl důvěryhodný autor. Dříve pracoval jako pruský poštovní úředník a byl propuštěn kvůli padělání důkazů v politickém procesu. Scénu z pražského hřbitova navíc složil z cizích motivů, zejména z románu Alexandra Dumase staršího Josef Balzamo. Po Goedscheho smrti začala tato kapitola žít vlastním životem. Postupně se z dvanácti řečníků stal jediný „velký rabín“ a jeho údajný projev byl v antisemitské literatuře přijímán jako skutečný pramen.

Tvůrce Protokolů tedy spojil dvě věci. Od Jolyho převzal jazyk politické moci a plánovitého ovládání společnosti. Od Goedscheho si vzal představu tajného židovského shromáždění. Z francouzské satiry proti Napoleonovi III. a z německého románového výmyslu vznikl text, který se vydával za tajný dokument o židovské vládě nad světem.

Tady je nutné být opatrný. O vzniku Protokolů sice existuje jeden velice rozšířený výklad, ale ne všechny jeho části jsou stejně pevně doložené.

Podle „klasické teze o vzniku Protokolů“, kterou formuloval britský historik Norman Cohn v knize Warrant for Genocide z roku 1967, vznikly Protokoly v Paříži v 90. letech 19. století v prostředí ruské tajné policie, známé jako Ochrana. Její pařížskou expozituru vedl Pjotr Račkovskij, zkušený tvůrce dezinformací a politických podvrhů.

Smysl měl být politický. Konzervativní kruhy kolem carského režimu hledaly zbraň proti liberalismu, reformám, parlamentarismu a modernímu kapitalismu. Pokud se všechny tyto změny podařilo vykreslit jako součást židovského spiknutí, získal reakční nacionalismus silný propagandistický nástroj.

Za možného autora bývá nejčastěji označován Matvej Golovinskij, ruský emigrant a placený spolupracovník Ochrany v Paříži. Tato hypotéza ale stojí hlavně na svědectví kněžny Kateřiny Radziwiłłové z roku 1921. Ta tvrdila, že Protokoly viděla v Paříži v Golovinského rukopise.

Problém je v tom, že Radziwiłłová nebyla spolehlivou svědkyní. V roce 1900 byla odsouzena za podvody se směnkami a její časová osa nesedí. Rok 1905, o kterém mluvila, neodpovídá známým faktům, protože Račkovskij ani Golovinskij už tehdy v Paříži nebyli. To neznamená, že Golovinskij autorem být nemohl. Znamená to ale, že důkaz může být slabší, než se někdy tvrdí.

Jisté je několik věcí. Text vznikl z Jolyho a Goedscheho předloh. Patřil do ruského antisemitského prostředí napojeného na carský režim. Do tisku ho pomohli dostat lidé z okruhu Ochrany.

Otevřené zůstává, kdo přesně jej napsal, kdy přesně vznikl a jakou cestou se dostal z rukopisného oběhu do novin Pavla Krušovana. Golovinského autorství je možné i pravděpodobné, ale není prokázané.

Další zásadní odhalení přišlo ve Švýcarsku. V červnu 1933, pět měsíců po Hitlerově nástupu k moci v Německu, podaly Svaz švýcarských židovských obcí a Židovská obec v Bernu žalobu proti distributorům Protokolů. Šlo o funkcionáře švýcarské krajně pravicové Národní fronty.

Žaloba využila švýcarský zákon z roku 1916 o nemravné literatuře. Cílem nebyla jen pokuta. Hlavním cílem bylo, aby soud jasně a veřejně označil Protokoly za podvrh.

Hlavní jednání proběhlo na podzim 1934. Vystoupil při něm Chaim Weizmann, pozdější první izraelský prezident, a také hrabě Alexandre du Chayla, který osobně znal Sergeje Niluse. Popsal, jak Nilus s textem Protokolů pracoval. Soudní znalec Carl Albert Loosli, švýcarský spisovatel, připravil rozbor textu. Sovětské úřady navíc umožnily švýcarskému znalci nahlédnout do kopií archivních dokumentů carské administrativy o činnosti Ochrany.

Dne 14. května 1935 soudce Walter Meyer prohlásil Protokoly za plagiát. Dva žalovaní dostali symbolické pokuty. O dva roky později švýcarský odvolací soud rozsudek zrušil, ale jen z procesního důvodu. Dospěl k závěru, že zákon z roku 1916 se nevztahuje na politické tiskoviny. Neznamenalo to, že by soud znovu uznal Protokoly za pravé. Faktická zjištění o jejich podvrženosti zpochybněna nebyla.

Bylo to druhé velké veřejné odhalení. Jenže mezitím už Protokoly žily vlastním životem v Evropě i v Americe.

Na Západ se Protokoly dostaly hlavně prostřednictvím ruské emigrace po roce 1917. Část bílých emigrantů vysvětlovala bolševickou revoluci jako důkaz světového židovského spiknutí. Někteří tomu věřili, jiní s tím pracovali účelově. V Berlíně, Paříži i Londýně vznikaly překlady a nová vydání.

V německém prostředí se Protokoly staly součástí myšlenkového zázemí nacistické propagandy. Alfred Rosenberg, pozdější hlavní ideolog NSDAP, vydal v roce 1923 vlastní komentář k tomuto textu. Adolf Hitler o Protokolech psal v Mein Kampfu. Tvrdil, že jejich pravost nejlépe dokazuje právě to, že je „židovský tisk“ odmítá. Byl to kruhový a velmi primitivní argument. Zároveň ale dobře ukazuje, jak tento typ propagandy funguje. Odpor proti lži se v ní vydává za důkaz, že lež je pravdivá.

Ve Spojených státech se hlavním šiřitelem stal automobilový magnát Henry Ford. Jeho deník Dearborn Independent publikoval v letech 1920 až 1922 sérii článků pod názvem The International Jew.

Knižní souhrn těchto textů se pak šířil v mnoha překladech po světě. Ford se v roce 1927 pod tlakem soudního sporu veřejně omluvil a tvrdil, že o obsahu článků nevěděl včas. Historici tomu většinou nevěří. Texty šířené pod jeho jménem už ale dál kolovaly v Německu, Japonsku i arabském světě.

Po druhé světové válce se mohlo zdát, že Protokoly zmizí. Nacistická genocida jasně ukázala, kam může antisemitská propaganda vést. Norimberský proces navíc spojitost mezi nenávistnou ideologií a vražděním milionů Židů veřejně doložil.

Jenže Protokoly nezmizely. Přesunuly se do nových prostředí. Objevovaly se v poválečném arabském světě, v sovětské antisionistické kampani 70. let, v americké krajní pravici i v některých náboženských kruzích v Latinské Americe. Internet jim později poskytl další život. V roce 2002 odvysílala egyptská satelitní stanice Dream TV seriálovou dramatizaci Protokolů pod názvem Jezdec bez koně. Dodnes jsou dostupné v mnoha jazycích, včetně češtiny.

Protokoly nejsou nejstarší politickou dezinformací na světě. Falešné dokumenty známe od starověku. Patří sem Konstantinova donace, různé verze Donatio Pippini i mnoho pamfletů z doby reformace. Na Protokolech je ale výjimečné to, jak byly vystavěny a jak dlouho dokázaly přežít.

Zaprvé ukazují, že účinná lež nemusí mít podobu jediné nepravdivé věty. Může se tvářit jako celý dokument. Může mít formu zápisu, předmluvy, poznámek a vnitřní logiky, která vyvolává dojem důvěryhodnosti. Protokoly nepředstírají jen pravdivý obsah. Předstírají především pravý původ.

Za druhé ukazují, jak slabé mohou být samotné důkazy, pokud člověk na lži citově lpí. Graves text vyvrátil už v roce 1921. Bernský soud jej označil za plagiát v roce 1935. Badatelé z mnoha zemí od té doby znovu a znovu popsali, odkud byl opsán. Přesto se stále najdou lidé, kteří po něm sáhnou, když chtějí jednoduché vysvětlení složitého světa. Když někdo potřebuje jednoho viníka, kterému může připsat vlastní strach, ponížení nebo neúspěch, takový text mu ho nabídne.

Fakta jsou nezbytná, ale sama nestačí. Lež tohoto typu se nedrží při životě proto, že by byla přesvědčivá. Drží se proto, že některým lidem přináší úlevu. Dává jim pocit, že chaos má jednoduchý plán a že za jejich problémy stojí konkrétní nepřítel. Proto nestačí podvrh jen vyvracet. Je třeba také vysvětlovat, proč je takové myšlení nebezpečné a proč je lákavé.

Zatřetí jsou Protokoly s velkou pravděpodobností důležitou kapitolou v dějinách ruské dezinformační tradice. Mezi prostředím carské Ochrany a pozdějšími propagandistickými metodami existuje zřetelná podobnost.

Vytvoří se falešný dokument. Vypustí se mezi lidi, kteří mu chtějí věřit. Počítá se s tím, že odhalení přijde později a zasáhne menší počet lidí než původní lež.

Právě v tomto rozdílu mezi dosahem lži a dosahem jejího vyvrácení vzniká prostor pro manipulaci.

Vraťme se ještě jednou do léta roku 1921. Philip Graves sedí nad dvěma knihami. Jedna je téměř zapomenutá francouzská satira z roku 1864. Její autor za ni zaplatil vězením a nakonec zemřel opuštěný. Druhá je ruský antisemitský pamflet, který se mezitím šíří Evropou a Amerikou a pomáhá živit nenávist, z níž později vyrostou ještě horší dějiny.

Mezi těmito knihami leží důkaz. Prostý, jasný a těžko zpochybnitelný. Graves ho zveřejní bez velkých gest, přesně a věcně. Ukáže, že slavný údajný tajný dokument je ve skutečnosti slepenec cizích textů.

Jenže pravda sama o sobě nezastavila jeho cestu. Lež byla odhalena, ale lidé, kteří lež potřebovali, ji neopustili.

Lež změnila podobu, našla nové čtenáře a pokračovala dál.

To je možná nejdůležitější poučení celého příběhu.

Pravda může lež rozebrat na součástky. Může ukázat její původ, její triky i její falešné hry. Nemůže ale sama zajistit, že jí lidé dají přednost.

A o to je třeba bojovat znovu a znovu, v každé generaci, v každé veřejné debatě a v každém prostředí, kde se obavy mění ve strach a strach se mění v nenávist.

Pramenná poznámka. Klasickou monografií zůstává Norman Cohn, Warrant for Genocide. The Myth of the Jewish World-Conspiracy and the Protocols of the Elders of Zion (1967). Pro filologii a kritické vydání je dnes výchozí Cesare G. De Michelis, Il manoscritto inesistente. I „Protocolli dei savi di Sion“ (italsky 1998, rozšířená anglická edice The Non-Existent Manuscript, 2004). K bernskému procesu Hadassa Ben-Itto, The Lie that Wouldn't Die: The Protocols of the Elders of Zion (2005). K francouzským souvislostem Pierre-André Taguieff, Les Protocoles des sages de Sion. Faux et usages d'un faux (1992). Gravesovy články z Timesů z 16. až 18. srpna 1921 jsou dostupné v digitálním archivu listu i v knižních reedicích.