Sudetští Němci a jejich loajalita k Československu

4. března 1919, Kadaň.

Na náměstí se shromáždily zhruba dva tisíce lidí, němečtí sociální demokraté, řemeslníci, dělníci z místních textilek. Demonstrovali proti tomu, že Němci z pohraničních oblastí nemohli volit do ústavodárného shromáždění Německého Rakouska, které právě zahajovalo činnost.

Ať už se cítili Němci, Rakušany, nebo jako „Deutschböhmen“ nikdo se jich neptal, zda chtějí žít v novém československém státě.

Vojáci československé armády, kteří město obsadili o tři měsíce dříve, dostali rozkaz shromáždění rozehnat. Střelba, včetně té kulometné. Mrtvých bylo v Kadani toho dne na pětadvacet. Při souvisejících demonstracích po celém pohraničí přes padesát. Mezi oběťmi byli i nezletilí.

Pro nově vzniklou republiku šlo o okrajovou epizodu. Pro německé obyvatelstvo pohraničí o symbol, na který se vzpomínalo ještě za dvacet let. A který bohužel později zneužil i ten, koho by si oběti nikdy nepřály.

Otázka, proč nebyli sudetští Němci loajální Československu, je v české debatě sama o sobě dosti historicky zatížená. Většinou předkládá tři základní východiska.

To že měli důvod loajální být, že byli neloajální jako celek a že ta neloajalita byla jaksi „v jejich povaze“. Žádný z těchto tvrzení přitom nestojí pevně.

V říjnu 1918 žilo na území budoucího Československa zhruba 3,1 milionu Němců, necelých třiadvacet procent obyvatelstva. Šlo o výrazně větší menšinu než Slováci jako „druhý státní národ“. V habsburské monarchii patřili k Staatsvolku, k tomu národu, kolem jehož jazyka a institucí se točilo Předlitavsko.

Probuzení 28. října je zastihlo jako menšinu ve státě, o jehož vzniku se s nimi nikdo neradil.

Mezi 29. říjnem a 11. listopadem 1918 vyhlásili sami sobě čtyři provincie: Deutschböhmen, Sudetenland, Böhmerwaldgau a Deutschsüdmähren.

Všechny se hlásily k Německému Rakousku, tedy k novému rakouskému státu, který se sám chtěl připojit k Německu. Wilsonovo právo na sebeurčení, kterým v Paříži argumentovali Masaryk a Beneš, mělo platit pro Čechy a Slováky, pro Němce a Maďary v rámci nové republiky nikoli. Nejde nutně o něco nemorálního, protože žádný stát rozdělený podle čistě etnografického principu by ve střední Evropě nevznikl.

Jde ale o fakt, který stál na samém začátku.

České jednotky obsadily pohraničí během listopadu a prosince 1918, v některých místech bez velkého odporu, jinde s ozbrojenými incidenty. Saintgermainská smlouva v září 1919 hranice potvrdila. Sudetští Němci se ocitli ve státě, do něhož nevstoupili dobrovolně.

V kontextu střední Evropy mezi válkami patřilo Československo k menšinově nejvelkorysejším státům. Jazyková a školská práva byla v evropském srovnání nadprůměrná. V okresech s minimálně dvacetiprocentním zastoupením menšiny měla její řeč úřední status, stát toleroval a financoval německé školství, univerzitu v Praze, divadla, noviny i politické strany.

I Wenzel Jaksch později v exilu připouštěl, že československý menšinový režim patřil v evropském srovnání k tomu nejlepšímu, co poválečné uspořádání nabízelo. Což ovšem samo o sobě nemuselo stačit.

V čem stát z perspektivy svých Němců selhával? V detailech, které dohromady tvořily zkušenost druhořadosti.

Pozemková reforma z let 1919 až 1935 byla formálně postavena na velikosti, nikoli na národnosti vlastníka. Jenže drtivá většina velkostatků v Čechách patřila historicky německé šlechtě. Optika výsledku tedy zněla: „Češi berou Němcům půdu.“

Sčítání lidu z roku 1921 a 1930 vyvolávalo opakované spory o tom, podle jakých kritérií se určuje národnost. Některé okresy ztrácely během deseti let oficiální německý ráz, aniž se prokazatelně proměnilo obyvatelstvo.

Ve státní správě a v armádě byli Němci nedostatečně zastoupeni vůči svému populačnímu podílu. Část toho šlo přičíst jazykovým požadavkům a tomu, že mnozí Němci po roce 1918 odmítli složit přísahu, výsledek však vnímali jako diskriminaci.

A pak tu byly symboly.

Vlastenecká gesta, pomníky, výročí a vojenské přehlídky, to vše patřilo státotvornému národu. Pro sudetského Němce, který četl Prager Tagblatt a chodil k volbám v Liberci nebo v Karlových Varech, šlo o denní připomínku, že stát patří někomu jinému.

A přesto by bylo chybou popsat období první republiky jako nepřetržitý odpor sudetských Němců proti státu. Skutečnost je složitější, a v některých ohledech překvapivá.

Mezi lety 1918 a 1925 stály všechny větší německé strany v opozici. Po volbách roku 1925, kdy se ukázalo, že bojkot ničemu nepomáhá, došlo k zásadnímu obratu. V říjnu 1926 vstoupili do československé vlády Bund der Landwirte, tedy svaz zemědělců, a Deutsche christlich-soziale Volkspartei, němečtí křesťanští sociálové.

Brzy se k aktivistickému kursu přiklonila i Deutsche sozialdemokratische Arbeiterpartei, jejíž předseda Ludwig Czech zasedl ve vládě jako ministr sociální péče a posléze zdravotnictví. Tomuto směru by se dalo říkalo aktivismus, politika spolupráce, sledování německých zájmů uvnitř ústavního rámce, sdílení vládní odpovědnosti.

Mezi roky 1926 a 1938 měla československá vláda téměř bez přerušení německého ministra. Aktivistické strany získávaly ve dvacátých letech ve volbách převahu nad nacionalisty. Nejde tedy o obraz monolitické neloajality. Jde o obraz menšiny, která se po počátečním šoku pokoušela najít své místo ve státě, a celkem dlouho se jí to docela dařilo.

Negativisté, Deutsche Nationalpartei a zejména Deutsche nationalsozialistische Arbeiterpartei (DNSAP), zůstávali silnou, ale ne většinovou součástí scény. DNSAP existovala už od roku 1919, tedy dokonce dříve než její bavorská sestra. Ve volbách 1929 získala kolem pěti procent německých hlasů. Hrozbou pro stát se stala až tehdy, když se jí na podzim 1933 vláda zbavila zákazem, a její voliči i kádry se přelili jinam.

Mezi roky 1929 a 1935 se obraz sudetoněmecké politiky proměnil tak rychle, že to zpětně téměř vypadá jako jediná událost. Příčiny byly tři a všechny působily současně.

První byla velká hospodářská krize. Sudetské pohraničí žilo z exportně orientovaného průmyslu, sklářství, textilu, porcelánu, výroby krajek a knoflíků, hudebních nástrojů. Tyto obory zasáhla krize tvrději než cokoli jiného v republice. V některých okresech severních a západních Čech přesahovala nezaměstnanost v zimě 1932 až 1933 třicet procent, zatímco v českých vnitrozemských krajích zůstávala nesrovnatelně nižší. Stát se snažil pomáhat sociálními dávkami, veřejnými pracemi a dotacemi, ale rozpočtové možnosti byly omezené. Viditelná asymetrie krize vyživovala přesvědčení, že „Praha sudetské Němce nechává hladovět“.

Druhou příčinou bylo Německo. V lednu 1933 se kancléřem stal Adolf Hitler. Pro nemalou část Němců v Československu, a zdaleka nejen pro radikály, to znamenalo, že existuje silné, vstávající Německo, k němuž by stálo za to patřit. Z Berlína začaly proudit peníze, propaganda a organizační podpora, nejprve do DNSAP a sesterských struktur, po roce 1935 stále viditelněji do nově vzniklé Sudetendeutsche Partei. Konrad Henlein, učitel tělocviku z Aše a vůdce Turnverbandu, založil v říjnu 1933 Sudetendeutsche Heimatfront, později přejmenovanou na SdP. Navenek vystupoval umírněně, dovnitř, a s rostoucí intenzitou, koordinoval s Berlínem.

Třetí příčinou byla vlastní československá politika. Ne ve smyslu, že by se republika k Němcům obrátila zády, neboť v polovině třicátých let činila řadu vstřícných kroků. Spíš ve smyslu, že přišly pozdě a působily defenzivně. Když měla aktivistická politika přinést hmatatelný úspěch, byla už hospodářská situace jiná a politické pole obsadil někdo jiný.

V parlamentních volbách roku 1935 dostala SdP přes 1,25 milionu hlasů, víc než kterákoli jiná strana v republice. Z více než dvou třetin sudetoněmeckých voličů.

Aktivistické strany dostaly výprask, z něhož se nikdy nevzpamatovaly.

Po roce 1937 přestala být SdP samostatným hráčem. Henlein se nejpozději od podzimu téhož roku otevřeně dorozumíval s Berlínem o tom, co dělat dál, a v březnu 1938, po anšlusu Rakouska, dostal jednoznačnou direktivu - požadavky musí být formulovány tak, aby je československá vláda nemohla splnit.

V dubnu 1938 přednesl v Karlových Varech osmibodový program autonomie pohraničí, jehož skutečným účelem byla eskalace, nikoli dohoda.

To je důležité rozlišení. Sudetoněmecká politika se v roce 1938 nezhroutila proto, že československá vláda odmítla rozumný kompromis. Zhroutila se proto, že kompromis přestal být cílem strany, která sudetské Němce zastupovala. Když pak na podzim 1938 přišel Mnichov, byla SdP vlastně už dávno za rolí, kterou ve veřejném prostoru hrála.

A přitom, a tady je třeba se vrátit k úvodní otázce, i v září 1938 zůstaly statisíce sudetských Němců loajálních československému státu, nebo alespoň otevřeně nepřátelských vůči nacismu.

Deutsche sozialdemokratische Arbeiterpartei pod vedením Wenzela Jaksche zůstala věrná republice až do konce. V říjnu 1938, kdy do pohraničí vstoupil wehrmacht, prchaly tisíce německých sociálních demokratů, odborářů a antifašistů do vnitrozemí a posléze do exilu.

Přesná čísla zůstávají předmětem badatelských sporů. Jakschovi spolupracovníci hovořili o pětadvaceti tisících uprchlíků, novější studie pracují s nižšími odhady, ale jde nepochybně o desítky tisíc lidí. Někteří z nich pak za války sloužili v československých jednotkách na Západě i na Východě.

Po roce 1945 většina z nich přesto skončila v odsunech, často spolu s těmi, proti nimž celý život bojovali.

Mezi sudetské Němce loajální republice patřila i většina německy mluvících Židů, pro něž byl koneckonců alternativní nacistický stát definitivním ortelem, a část komunistů, jejichž německé sekce v KSČ tvořily významnou národnostní složku strany.

Sudetoněmecká neloajalita roku 1938 byla tedy reálná, masová a politicky určující. Nikdy ovšem nebyla úplná, a její velikost se nevyvinula v jakousi kontinuitu z roku 1918. Vyrostla zhruba mezi roky 1933 a 1935 v reakci na souběh hospodářské krize, vzestupu Hitlera a vyčerpání aktivistické politiky.

Otázka, proč nebyli sudetští Němci loajální Československu, má tedy odpověď ve více vrstvách.

Strukturálně, stát vznikl bez jejich souhlasu, definoval se jako národní stát Čechů a Slováků a v drobných každodenních věcech jim připomínal, že nejsou jeho přirozenými občany. To by samo o sobě k tragédii nestačilo. Podobné situace zvládla řada států lépe i hůře.

Hospodářsky, krize zasáhla pohraničí nepoměrně tvrději než vnitrozemí a vytvořila masu lidí, kteří měli pocit, že je stát opustil.

Politicky a mezinárodně, po roce 1933 měli sudetští Němci alternativu, kterou předtím neměli. Silné nacistické Německo, jež do nich systematicky investovalo organizačně, propagandisticky i finančně. To je proměnná, kterou žádná domácí politika nemohla zcela neutralizovat.

A konečně…vyprávění o jednolité národnostní zradě je do značné míry produkt poválečných obhajob odsunu, nikoli věrný popis toho, co se v Sudetech ve dvacátých a třicátých letech dělo.

Z půldruhého milionu voličů SdP roku 1935 byla menšina ideovými nacisty. Většina volila únik z krize, jistotu, příslib silného státu.

Co by za nich na tom místě a v tom čase volil každý z nás, je otázka, na kterou tento článek nemá hledat odpověď…

Pro toto téma jsou užitečné zejména práce Václava Kurala (Konflikt místo společenství? Češi a Němci v československém státě 1918–1938, Praha 1993) a Jaroslava Kučery (Minderheit im Nationalstaat, München 1999), které představují solidní český a německo-český badatelský standard. K nacistickému ovlivňování SdP klasická monografie Ronalda Smelsera (Das Sudetenproblem und das Dritte Reich 1933–1938, München 1980), aktualizovaná novějšími pracemi Detlefa Brandese. K německé sociální demokracii Martin K. Bachstein (Wenzel Jaksch und die sudetendeutsche Sozialdemokratie, München 1974), k poměrům za války Volker Zimmermann (Sudetští Němci v nacistickém státě, Praha 2001).