Z Gulagů do bitvy o Kyjev

V pátek 5. listopadu 1943 odpoledne prorazily tanky T-34 hlavní bránu kyjevské továrny Bolševik. Cestu jim ukázaly dvě místní ženy, které věděly, kde v areálu leží Němci. Rota tanků Josefa Buršíka se do té doby o dobře ukrytá německá postavení pokoušela marně. Podle Buršíkových pamětí odpor kolem páté odpoledne utichl. Továrna stála u Brestlitevské silnice, dnešního Berestejského prospektu, po které se do Kyjeva vjíždí od západu.

V boji o továrnu padl i dvacetiletý vojín Juraj Maljuk. Narodil se v březnu 1923 v Tuří Bystré na Podkarpatské Rusi. Jako sedmnáctiletý utekl přes hranici do Sovětského svazu a v září 1940 dostal tři roky nucených prací. Z Kargopollagu na severu Ruska ho propustili těsně před Vánoci 1942 na základě amnestie pro československé občany. Na Nový rok 1943 byl odveden v Buzuluku a v březnu prošel bojem u Sokolova nedaleko Charkova, prvním střetnutím československé jednotky v Sovětském svazu. Kyjev byl jeho druhou bitvou.

Podobný životopis měla většina jeho spolubojovníků. Necelý týden před bitvou o Kyjev sloužilo v 1. československé samostatné brigádě v SSSR 3 548 vojáků a podle Vojenského historického ústavu bylo 2 210 z nich Rusínů. Českoslovenští osvoboditelé ukrajinské metropole, jak je dnes připomínají výročí a výstavy, tedy byli z větší části muži z vesnic, které dnes patří k Zakarpatské oblasti Ukrajiny, a většina z nich měla za sebou sovětské tábory.

Rusíni jsou východoslovanský národ z Karpat. Mezi válkami tvořili většinu obyvatel Podkarpatské Rusi, nejvýchodnější části Československa, kterou v březnu 1939 obsadilo Maďarsko. Mladí muži, kteří nechtěli sloužit v maďarské armádě, utíkali přes novou hranici na východ v naději, že v Sovětském svazu budou moci bojovat proti nacismu. Sovětské úřady je zatýkaly pro nelegální přechod hranice a vymyšlenou špionáž a posílaly je do táborů. Vojenský historický ústav uvádí přes 5 800 uprchlíků a odhaduje, že téměř polovina z nich lágry nepřežila. Historik Aleš Binar z Univerzity obrany, který bitvu o Kyjev podrobně zpracoval z válečných deníků a hlášení brigády, pracuje s odhadem kolem deseti tisíc. Přesné číslo není známé.

Ven se dostali díky amnestiím pro československé občany z roku 1942 a díky úsilí náčelníka československé vojenské mise v Moskvě Heliodora Píky, kterého v roce 1949 popravili českoslovenští komunisté. Podle Vojenského historického ústavu se Píkovou zásluhou dostalo k jednotce 2 700 Rusínů. Mnozí byli tak vyčerpaní, že je velitelé zařazovali nejdřív do záloh.

Kromě Rusínů měla brigáda ještě další složky. Jádro velitelů tvořili veteráni Českého a slovenského legionu, kterého v září 1939 zajala v Polsku Rudá armáda. Další skupinou byli čeští Židé, které nacisté deportovali do okupovaného Polska a kteří po útěku na sovětské území skončili rovněž v lágrech. Ze západních jednotek přijelo několik důstojníků s bojovou zkušeností z Francie a od Tobrúku a kvůli nedostatku řidičů sloužilo v brigádě i přes sto rudoarmějců. Slováci začali ze slovenské armády po tisících přebíhat až později, u Kyjeva jich bylo málo.

Podle Binara spojoval vojáky brigády, s výjimkou rudoarmějců a hrstky komunistů, hlavně odpor ke komunismu a sovětské politice. Pro samostatné Československo ale v té době na východě nevedla jiná cesta než po boku Rudé armády. Veterán Alexandr Beer po letech pro projekt Paměť národa vzpomínal, že odchod do boje skoro oslavovali. „Naše touha byla bojovat,“ řekl.

Rusíni se sami považovali za Rusíny, ne za Ukrajince, a ukrajinskou identitu podle Binara většina z nich přijala až během války. Velitel brigády plukovník Ludvík Svoboda, legionář od Zborova a v roce 1968 prezident republiky, vydal před útokem rozkaz, podle něhož měli vojáci bojovat o Kyjev tak, „jako bychom se bili za Prahu, Brno, Bratislavu nebo Košice“. Veterán Vasil Korol si po desetiletích pro Paměť národa vybavoval Svobodova slova trochu jinak, v jeho verzi stál na konci výčtu Užhorod.

Kyjev pro Svobodu a starší důstojníky znamenal i něco víc. V srpnu 1914 tu vznikla Česká družina, dobrovolnická jednotka, z níž později vyrostly československé legie v Rusku. Historik Jindřich Marek z Vojenského historického ústavu proto Kyjev označuje za kolébku legií.

Brigáda vznikla na jaře 1943 v Novochopersku ve Voroněžské oblasti, když se prapor od Sokolova sloučil se záložními útvary. V září měla přes 3 300 mužů, dva pěší prapory, dělostřelectvo a tankový prapor s deseti středními tanky T-34 a deseti lehkými T-70, které byly menší a slaběji vyzbrojené. Tanky dostaly jména, jeden z nich se jmenoval Podkarpatský partyzán.

Na frontu brigáda odjížděla ve vlacích na přelomu září a října. Dvanáctého října zasáhl transport s dělostřelci německý nálet, který ji podle Binara připravil o 108 mužů a dvě houfnice ještě předtím, než vůbec dorazila k Dněpru. Řeku pak překročila u vesnice Ljutěž asi třicet kilometrů severně od Kyjeva. Rudá armáda tam držela předmostí, tedy kus území na západním břehu, odkud mohla útočit na město. Brigáda se 23. a 24. října utábořila v tamních lesích jako záloha.

Sovětské velení mělo za sebou nepovedený říjen, protože dva pokusy dobýt Kyjev z druhého předmostí jižně od města skončily nezdarem. Hlavní úder se proto přesunul na sever k Ljutěži, kam se v utajení přemístila i silná tanková armáda. Kyjev měl padnout do 7. listopadu, tedy do 26. výročí bolševického převratu. Kirill Moskalenko, velitel armády, k níž brigáda patřila, ve svých pamětech popsal, že heslo o osvobození Kyjeva k výročí Velkého října stálo v centru veškeré politické práce ve vojsku.

Proti zhruba 660 tisícům sovětských vojáků, kteří se na operaci podíleli, představovala československá brigáda asi půl procenta sil. Původně měla jen chránit křídlo útočící armády. Nakonec se ale ocitla na směru hlavního úderu, tedy tam, kam velení soustředilo největší sílu. Svoboda v pamětech líčí, jak si tento úkol u sovětských generálů sám vymohl. Tato verze se za komunismu stala kánonem a objevuje se dodnes, včetně textů ministerstva obrany. Binar ale uvádí, že o nasazení rozhodl velitel frontu Nikolaj Vatutin na poradě velitelů 29. října. Svoboda o ně žádat mohl, rozhodnutí však bylo na Vatutinovi.

Sovětská ofenziva začala 3. listopadu mohutnou dělostřeleckou palbou, do níž se zapojily i houfnice brigády. Brigáda sama čekala, až první útočné vlny prolomí německou obranu, a podle válečného deníku zatím pokračovala ve výcviku. Cvičila ovšem boj v lese, na boj ve městě se nepřipravovala.

Ráno 5. listopadu dostala konečný rozkaz. Měla vyrazit od dětského sanatoria na severozápadním okraji Kyjeva a po Brestlitevské silnici dojít k hlavnímu nádraží. Tankový prapor vyrazil ve 13.10 a na pancířích vezl samopalníky, pěšáky, kteří měli tanky chránit před německou pěchotou.

Zhruba po čtyřech kilometrech narazily tanky na protitankový příkop s minovým polem. Tanky a protitankové kanony držely Němce pod palbou, zatímco ženisté a samopalníci odstraňovali miny a odstřelovali stěny příkopu, aby jím tanky mohly projet. Pak přišel most přes železniční trať, který Němci hlídali tak, že by se na něm tanky bez možnosti manévru staly snadným terčem. Samopalnická rota Antonína Sochora proto obránce obešla a napadla je z boku. Tanky most přejely a kolem čtvrté odpoledne stály na Brestlitevské silnici.

Po továrně Bolševik přišly na řadu filmové ateliéry. Němce odtud vyhnala až tanková četa, která areál obešla přes zoologickou zahradu, obránci ale hrozbu obklíčení včas poznali a stáhli se.

Postup se pak rozpadl na boje malých skupin. Mapy ve zničeném městě nesouhlasily se skutečností, a tak jako průvodci posloužili kyjevští hasiči. Velitel roty lehkých tanků Richard Tesařík nařídil osádkám bojovat s otevřenými poklopy, protože ze zavřeného tanku v ulicích skoro nic neviděly. Asi sto padesát metrů od nádraží se srazily dvě československé jednotky, Sochorovi samopalníci a průzkumníci jednoho z pěších praporů, a začaly po sobě střílet. Přestřelka skončila, až když tankisté podle křiku poznali, že na druhé straně jsou jejich vlastní lidé. Incident popsal ve svých pamětech jeden z účastníků, Oldřich Kvapil.

Mezi sedmou a osmou večer dosáhli nádraží samopalníci, průzkumníci i obě tankové roty. Někde v jeho okolí se ze západu vynořila kolona sovětských tanků generálporučíka Andreje Kravčenka. Buršík i Kvapil vzpomínali, že setkání překvapilo obě strany, protože nikdo nečekal nikoho jiného než Němce. Podle jejich pamětí pak sovětské tanky vytlačily Němce z okolí nádraží a Čechoslováci jim dělali průzkum. Druhý pěší prapor se k nádraží probojovával až do desáté večer, protože sovětská divize, která měla postupovat vedle něj, uvízla v boji a nechala ho bez krytí.

Velitel sboru, pod který brigáda spadala, chtěl pokračovat v útoku až ráno, Moskalenko ale kolem deváté večer rozhodl, že se půjde hned, protože Němci ustupovali. Svoboda osobně obešel první linii, vojáci dostali munici a ve dvě hodiny v noci vyrazili znovu, tentokrát přes jižní čtvrti k Dněpru. Odpor zpočátku sílil, k ránu slábl, a za svítání stály československé tanky se samopalníky na pravém břehu řeky.

Tady je zasáhla palba sovětského dělostřelectva z protějšího břehu, které je zřejmě považovalo za Němce. Tankisté začali vystřelovat signální rakety a palba ustala dřív, než si vyžádala oběti.

Město, které brigáda za jedinou noc prošla, bylo téměř prázdné. Kyjev měl před válkou asi 850 tisíc obyvatel. Okupace trvala 778 dní. Už koncem září 1941 nacisté v rokli Babyn Jar na okraji města během dvou dnů zavraždili 33 771 kyjevských Židů a rokle jim pak sloužila jako popraviště po celou okupaci. Ukrajinský novinář Serhij Machun, dlouholetý editor historické rubriky týdeníku Dzerkalo tyžnja, odhaduje počet všech, kdo tam zahynuli, na více než 150 tisíc. Koncem září 1943 rozhodli Němci obyvatele z města vystěhovat a po návratu Rudé armády v něm podle různých odhadů zbývalo sto až sto osmdesát tisíc lidí. Režisér Oleksandr Dovženko, který do města přijel s vojskem, si 6. listopadu zapsal do deníku, že v troskách milionového města žije možná padesát tisíc lidí, většinou staré ženy a mrzáci.

V české paměti se o Kyjevě obvykle říká, že Čechoslováci byli v centru města první. Ministerstvo obrany v roce 2024 napsalo, že brigáda dosáhla Dněpru dokonce dřív než první sovětští vojáci.

Prameny ukazují složitější obraz. U nádraží se Čechoslováci potkali s Kravčenkovými tanky, které tam dorazily stejně rychle. Machun mezi jednotkami, které město 6. listopadu mezi čtvrtou a šestou ráno definitivně osvobodily, jmenuje vedle československé brigády několik sovětských jednotek. Binar k tomu dodává, že brigáda postupovala tak hladce hlavně proto, že sovětské tanky obešly Kyjev ze západu a Němcům hrozilo obklíčení. Jejich obrana se proto rozpadla na menší oddíly, které už jen kryly ústup ostatních.

Výkon brigády to nezmenšuje. Za zhruba 21 hodin urazila asi 22 kilometrů, a takové tempo československé jednotky na východní frontě zopakovaly až v posledních týdnech války. Splnila všechny úkoly a historik Jindřich Marek o Kyjevu v roce 2023 pro iROZHLAS řekl, že je to „snad nejúspěšnější akce našich pozemních jednotek za druhé světové války“.

Ztráty byly ve srovnání s jinými boji nízké, přesné číslo se ale v pramenech liší. Vojenský historický ústav a ministerstvo obrany uvádějí pro 5. a 6. listopad 30 padlých. Binar z archivních hlášení napočítal za 5. listopad 24 mrtvých, 60 raněných a 5 nezvěstných, tedy necelá tři procenta stavu. U Sokolova přitom prapor přišel během jediného dne o čtrnáct procent mužů.

Opatrněji je třeba brát Svobodův odhad ztrát nepřítele. Podle něj brigáda zabila kolem 630 Němců, Binar ale tento údaj odmítá jako nadsazený a nepodložený.

Tři dny po dobytí Kyjeva, 9. listopadu, se skupina vojáků ve Vasylkivu jižně od města napila tekutiny, kterou považovali za alkohol. Podle historiků Jana Dvořáka a Adama Hradilka jich zemřelo čtrnáct, šest ještě týž den a osm v následujících dnech. Ministerstvo obrany uvádí šestnáct mrtvých a mluví o nemrznoucí kapalině, kterou Němci upravili a nastražili. Binar naopak upozorňuje, že verze o německé zákeřnosti sloužila dřívější propagandě a archivní dokumenty spíš ukazují na nehodu, kdy vojáci zaměnili nemrznoucí směs za alkohol. Otrava tak brigádu stála skoro polovinu toho, co celé boje o Kyjev.

Téhož dne padlo podle ministerstva obrany u vesnice Čerňachiv deset tankistů a ženijní náčelník brigády. Velení tam poslalo narychlo sestavený tankový oddíl, z jehož devíti tanků zůstaly bojeschopné jen tři.

Brigáda dostala sovětský Řád Suvorova. Dne 21. prosince 1943 se tři velitelé rot, Josef Buršík, Antonín Sochor a Richard Tesařík, stali Hrdiny Sovětského svazu a dalších 139 vojáků dostalo sovětské řády a medaile.

Pozdější osudy vyznamenaných se do oslavných textů většinou nedostaly. Buršíka komunisté v roce 1949 odsoudili na deset let. Z vězení uprchl, nakonec se usadil v Británii a jeho paměti mohly v Praze vyjít až v roce 1992. Sochor zemřel v srpnu 1950 po srážce svého auta s nákladním vozem a jeho smrt desítky let provázely spekulace o politické vraždě. Podle textu, který v roce 2023 zveřejnila Policie ČR, však prověrka dospěla k závěru, že nehodu tehdejší bezpečnostní složky nezinscenovaly. Tesaříka, který to dotáhl na generála, v roce 1959 vyloučili z KSČ a propustili z armády a v roce 1967 zemřel. Veterán Ilja Marcij po srpnu 1968 vrátil všechna sovětská vyznamenání a vyzval bývalé spolubojovníky z východní fronty, aby udělali totéž, za což ho Husákův režim vyhodil z armády.

Rusíni z brigády se vraceli do země, která už nebyla československá. Podkarpatskou Rus obsadila na podzim 1944 Rudá armáda, Moskva tam nedovolila obnovit československou správu a v červnu 1945 ji Československo Sovětskému svazu odstoupilo. Jejich domov tak připadl státu, který je předtím poslal do lágru.

Na Lukjanivském vojenském hřbitově v Kyjevě stojí pomník z roku 1954. Ruský nápis věnuje hrob vojákům československé armády, kteří padli při osvobozování Kyjeva 5. listopadu 1943, a uvádí devět jmen. Jedno z nich patří Michalu Kopčovi z obce Skotarské na Podkarpatské Rusi. Podle údajů, které Dvořák s Hradilkem dohledali v ukrajinských archivech, ale Kopča 5. listopadu nepadl. Zemřel 17. listopadu v kyjevské nemocnici na následky otravy ve Vasylkivu. Na Svjatošynském hřbitově stojí druhý pomník z roku 1959 se seznamem jmen a dovětkem o sedmi neznámých.

Oba hroby nechalo k sedmdesátému výročí v roce 2013 obnovit a zaplatilo město Kyjev ve spolupráci s českým ministerstvem obrany a hroby přitom dostaly jména padlých a československou symboliku. Dne 24. května 2014 odhalili v Čerňachivu pomník padlým tankistům, jejichž hrob do té doby nesl jen typizovanou sovětskou symboliku bez zmínky o Čechoslovácích. Podle ministerstva obrany za ním stál ukrajinský podnikatel Volodymyr Borodenko. S podnětem oslovil svého spoluhráče z hokeje, který pracoval v kanceláři českého přidělence obrany v Kyjevě, a pomník pak sám zaplatil. Splnil tím přání svého otce, kterého celý život trápilo, že se v srpnu 1968 nedobrovolně účastnil okupace Československa.

V roce 2023 odjeli do Kyjeva historici projektu Čechoslováci v Gulagu. Výzkum tam i za ruské invaze umožňují ukrajinští archiváři, kteří digitalizují dokumenty NKVD a KGB, a Juraj Maljuk, Michal Kopča a desítky dalších tak po osmdesáti letech mají znovu tvář. Jejich fotografie se zachovaly ve vyšetřovacích spisech NKVD, na jejichž základě je v letech 1940 a 1941 odsoudili do táborů.

Aleš Binar, Participation of Czechoslovaks in the Battle of Kyiv 1943 (2021).

Jan Dvořák, Adam Hradilek, Přežili Gulag, padli ve válce, Paměť a dějiny (2023).

Vojenský historický ústav, Osvobození Kyjeva pod československým praporem (2013).

Ministerstvo obrany ČR, Osvobození Kyjeva 6. listopadu 1943 (2024).

iROZHLAS, Osvobození Kyjeva připomíná výstava (2023).

Serhij Machun, Za cenoju ne postojim, Dzerkalo tyžnja (2013).

The Holocaust Explained, Babi Yar.

Jiří Klůc, Hrdinství z Východu jim nepomohlo, Paměť a dějiny (2019).

Policie ČR, Genmjr. Antonín Sochor (2023).

Velvyslanectví ČR v Kyjevě, Druhá světová válka.

Centrální evidence válečných hrobů MO ČR.

Josef Buršík, Nelituj oběti (1992).

Ludvík Svoboda, Z Buzuluku do Prahy (1960).

Oldřich Kvapil, Cesta bouří (2010).

Zdenko Maršálek, „Česká“, nebo „československá“ armáda? (2017).