Článek
Narodila se 22.8. 1995 a zemřela 6. dubna 2025 ve věku 29 let.
Krutě mladá na smrt. A přesto připravená, smířená, silná. Co za svůj krátký život stihla, nebylo o popularitě. Bylo to o hloubce, s jakou dokázala žít — i s vědomím, že její dny jsou spočítané.
Nebyla to pohádka. A nikdy nic nedostala zadarmo.
Narodit se slavným rodičům není výhra. Často je to břemeno. Musela si vydobýt respekt, probojovat si vlastní hlas, obstát v porovnávání. Měla na výběr: buď se skrýt, nebo zazářit. Zvolila druhé. A to ve chvílích, kdy by jiní už jen tiše čekali.
Žila život s datem smrti – a přesto se usmívala.
Dokázala o nemoci mluvit klidně, bez senzace. S pokorou, ale i s ostrou přesností. Její slova měla váhu, protože přišla od člověka, který věděl, co je to bolest a strach.
„Já už vím, že umřu. Ale do té doby chci žít.“ — Anička Slováčková v rozhovoru pro DVTV
(odkaz na rozhovor zde)
Stala se symbolem, ale zůstala člověkem. Zpívala, psala, objímala život. Šířila osvětu. Pomáhala druhým s rakovinou. Dokázala přinést světlo, i když jí samotné ubývalo. Bez gest, bez teatrálnosti. Jen pravda a ticho.
„Je mi 28. A právě jsem sepsala závěť. A pak si uvařila čaj.“ — z jejího osobního příspěvku na Instagramu (březen 2025)
Odešla smířená – se sebou i s Bohem. Nevedla boj za každou cenu. Přijala to, co většina z nás nedokáže ani pojmenovat. A ukázala, že i umírání může být projevem síly.
Zůstala tu hluboká stopa. Lidská. Kulturní. Duchovní.
Anička Slováčková se stala fenoménem doby. Ne kvůli kariéře. Kvůli způsobu, jak žila. A jak odešla. Její stopa zůstane ještě desítky let. Protože ukázala, že i smrt může být němá – ale moudrá.
Čest její památce. A díky, že jsme ji mohli chvíli poslouchat.
Anička Slováčková. 1995–2025.
