Článek
Pohádka na obrazovce
Zdeněk Pohlreich je zpět. V televizi předvádí luxusní jídla a rozdává nekompromisní verdikty. Diváci to sledují, i když vědí, že do restaurace, kde stojí večeře sedm set padesát korun, nikdy nepůjdou. Sledují to jako pohádku – barevnou a lákavou, ale pro většinu nedostupnou.
Jenže realita českých hospod je jiná. Tam pořád vládne smažák a kaťák. A právě na nich se v diskuzích po prvním díle strhla bitva, která pokračuje už týden.
Největší odezvu měl smažák
Komentář, že „smažák zvládne i cvičená opice, v tom žádná gastronomie není“, nasbíral přes 150 souhlasů. Jenže hned se zvedla vlna odporu. „Byl jsem u Pohlreicha, jídlo dobré, ale u nás v hospodě se najím stejně, někdy i líp,“ napsal jiný divák – a získal dokonce ještě víc lajků.
Tohle jasně ukazuje, jak hluboká je propast: jedni chtějí kuchařské umění, druzí stojí na zemi a chtějí plný talíř, který je nezklame.
Guláš versus luxusní porce
Velkou odezvu měly i příspěvky, které porovnávaly luxusní jídla s klasickou českou kuchyní. „Radši guláš a pět knedlíků než kostku masa za půl výplaty,“ napsal jeden z diváků a spustil lavinu souhlasů. Jiný přidal: „Do hospody jdu, abych se najedl. Ne abych koukal na kadeřavou petrželku.“
Obhajoba šéfa
Pohlreich ale našel i zastání. Komentáře, které připomínaly jeho zásluhu na zvednutí kvality české gastronomie, patřily k nejvíce oceňovaným. „Díky Ano, šéfe už lidé nebaští každý blaf, co jim kdo naservíruje,“ napsal jeden diskutující. Další dodal: „Jako kuchař je top, jako člověk možná nesympatický, ale to neřeším.“
Vlastní zkušenost: smažák i na oslavě
Do debaty zapadá i zkušenost, kterou znám na vlastní kůži. Připravil jsem oslavu jednoho úspěchu, měl jsem peníze na něco slavnostního. Jenže část hostů stejně odmítla cokoliv jiného než smažák. A tak jsme na stolech měli vedle slavnostních chodů i smažený sýr s hranolkami. Mizel jako první. To je ta pravá ukázka, jak hluboko je tahle klasika v lidech zakořeněná.
Katův šleh bokem
Vedle smažáku stojí katův šleh. Další jídlo, které Pohlreich zatracuje. Ale v hospodách se prodává skvěle. Když je udělaný poctivě, hosté si ho berou jako první. V diskuzích zaznělo jasně: „Pokud má šéf problém, ať ukáže, jak to udělat líp. Ne zakazovat.“
Týden poté: nesmiřitelné tábory
Po týdnu je jasné: Ano, šéfe nerozdělilo lidi podle chuti, ale podle pohledu na svět. Jedni stojí za šéfem a jeho snahou posouvat laťku výš. Druzí hájí obyčejná jídla, která se stala symbolem české kuchyně. A mezi nimi stojí realisti: „Radši bramborák se zelím v klidu než stres z luxusní hospody.“
A co vy? Patříte k těm, kdo chtějí na talíři gastronomickou pohádku, nebo věříte, že skutečnou solí nad zlato je smažák a kaťák?
