Článek
Na papíře máme v Česku lékařské tajemství chráněné zákonem.
Přísně. Lékař nesmí říct ani detail. Jenže realita? Čekárna jako kolektivní zpovědnice. Jeden pacient poslouchá druhého. A věřte mi – i když se tváří, že čte časopis, slyší všechno. To, co by mělo být mezi doktorem a pacientem, je rázem téma pro celou čekárnu.
Jak to jde udělat jinak
Nedávno jsem byl u urologa v Rakovníku. A tam mi spadla brada. V čekárně tiše hraje rádio, ordinace má dveře utěsněné tak, že neunikne ani slovo. Sedíte v klidu, soukromí je zachované. A najednou zjistíte, že to jde. Že to není o žádných milionech navíc, ale o obyčejném přístupu. Jeden lékař to vyřeší, protože mu záleží na pacientech. Jiný to nechá být a vaše zdravotní karta se v přímém přenosu rozléhá po chodbě.
Nemocniční šeptanda
A v nemocnicích? Tam je to ještě silnější. Ležíte za závěsem a slyšíte, jak doktor oznamuje sousedovi rakovinu. Nebo sestřička nahlas čte výsledky vyšetření, protože spěchá. A vy, ať chcete nebo ne, znáte cizí diagnózu líp, než vlastní anamnézu. To je lidsky těžké – a zároveň to bourá důvěru. Protože když slyším cizí příběh, nemůžu se ubránit pocitu, že ten můj slyší zase někdo jiný.
Proč to není standard
Jenže jinde? Tam si připadáte jako v reality show. A nejhorší na tom je, že se to mezi lidmi dál šíří. Co se probere v ordinaci, si ještě ten den povídá půlka čekárny. A druhý den už to běží na návsi jako novinka. Když něco slyší sousedka, je to stejné, jako by to zaznělo v obecním rozhlase. Tajemství se mění na šeptandu, která má delší nohy než rychlík.
Zdraví je přece citlivá věc.
Důstojnost pacienta by neměla končit u dveří čekárny. Já opravdu nepotřebuji, aby moje trápení slyšela sousedka z vesnice. Protože jakmile to slyší ona, mám jistotu, že do týdne to ví všichni. A to už není lékařské tajemství. To je veřejné divadlo.
A vy? Co jste v čekárně vyslechli, i když jste to vůbec slyšet nechtěli?
