Článek
Láska jako souhlas se smrtí
Milovali ho tak moc, že souhlasili s jeho smrtí. To není metafora, to je realita. Martin Přecechtěl byl mladý táta, manžel a sportovec. Pak mu diagnostikovali ALS – nemoc, která z člověka udělá vězně ve vlastním těle. Nemohl mluvit, jíst ani se hýbat. A tak odjel do Švýcarska, aby si tam zvolil svůj konec.
Ve 37 letech sám stiskl tlačítko a odešel. V tu chvíli rodina věděla, že mu dala největší dar – svobodu. Jenže venku, mezi lidmi, to rozpoutalo bouři. Láska jako souhlas se smrtí? Nebo vina, která se nikdy nesmyje?
Sbírka na auto a boj s časem
Martinův příběh začal sbírkou. Potřeboval speciálně upravené auto, aby s dětmi ještě mohl jezdit ven, dokud to šlo. Česká média tehdy psala o mladém chlapovi, který se nevzdává, a lidé mu posílali peníze. „Já neumírám. Jsem tady a budu žít,“ říkal tehdy. Jenže ALS má vlastní tempo. Z vozíku už nebyla cesta zpátky.
A právě tehdy začal přemýšlet o asistované sebevraždě. Nechtěl dožít uvězněný v těle, které nefunguje. Ve Švýcarsku našel možnost, kterou v Česku zákon nezná. Tam odjel, zaplatil více než tři sta tisíc korun a rozhodl se, že poslední krok udělá sám.
Nešlo jen o finance. Bylo to i o odvaze říct rodině: „Nebudu už dál.“ A pro jeho nejbližší to byla ta nejtěžší zkouška – milovat někoho tak moc, že ho necháte odejít.
Moje vlastní zkušenost
Tady musím mluvit za sebe. Mně umřel táta na rakovinu plic, bylo mu 66 let. Měl jsem zvláštní štěstí – umřel mi v náručí. Nikdy na ten okamžik nezapomenu. Byl to konec, který bolel, ale byl jsem u toho.
Poslední dny s ním byly nesmírně náročné, především pro mě, moji manželku a dceru. On už skoro nevnímal, nevěděl, co se kolem něj děje, ale já jsem to cítil každou buňkou těla. Každý jeho nádech, každý záchvěv bolesti se ve mně zarýval hlouběji a hlouběji. Seděl jsem u něj, držel ho za ruku a měl pocit, že se spolu propadáme někam, odkud už není návratu.
A i když se dusil a tělo už nechtělo bojovat, nikdy bych nesouhlasil, aby ho „utratili“ jako psa. Nedokázal bych to. Nesl bych si tu vinu do konce života.
A právě proto mě Martinův příběh tak zasáhl – protože chápu, že rodina to viděla jinak. Oni v tom našli lásku. Já v tom vidím kříž, který bych nedokázal unést. A možná v tom je ukrytá celá pravda – že žádná pravda není jen jedna.
Co po něm zůstalo
Dnes Martin není. Zůstala po něm manželka a dvě malé děti. A zůstala po něm i otázka, na kterou není správná odpověď: je láska pustit, nebo je láska držet do poslední chvíle?
Možná každý z nás jednou bude muset na tuhle otázku odpovědět. Já svou znám. A vy?
Co byste udělali vy? Souhlasili byste s odchodem, nebo byste bojovali až do úplného konce?
