Článek
A v časech, kdy se moc znovu učí neklopit oči před násilím, je dobré si připomenout, kam až může zajít, když ji nikdo nezastaví.
Vstup do zla
Dveře vrznou a já vcházím dovnitř. Na první pohled normální interiér – knihovna, staré perské koberce, sametová křesla. Ale vzduch je těžký. Ticho tu není klidné. Je napjaté. Jako by čekalo.
Tady sedával muž, který měl ve svém šuplíku smrt. Lavrentij Pavlovič Berija. Stalinův nejbližší. A zároveň muž, kterému se bál podívat do očí i sám diktátor.
Křeslo, kde padaly rozsudky
V rohu je křeslo. Zasmušilé, čalouněné. Možná právě tady seděl, když si četl seznamy. Lidé, kteří už v tu chvíli byli mrtví. Jen to ještě nevěděli. Jejich jména byly jen řádky v tabulce.
Berija neměl krev na rukou – on měl čisté ruce, protože nechával špínu dělat ostatní. Ale ten pohled. Ten prý měli přeživší na očích až do smrti.
„Podíval se na mě a já věděl, že je konec.“
Ložnice bez lásky
A pak je tu místnost, kterou bych nejradši přeskočil. Ale nejde to.
Ložnice. Tady mizely ženy. Ne z lásky, ale z rozkazu. Řidič Beriju přivážel jako panovník – dívky z ulice, zaměstnankyně, vdané ženy, nezletilé. Zneužité, znásilněné. A pak, pokud měly štěstí, propuštěné. Pokud ne? Zmizely. Nikdy se nenašly.
Pod postelí se našel šperk. Prsten. Možná někomu spadl, když se pokoušel utéct.
Nejsilnější zbraně byly ticho a úsměv
Berija nemusel křičet. Nemusel bouchat do stolu. Stačil jeho úsměv. Lidé věděli, že když se usmívá, někomu z jejich okolí právě podepsal vlastní rozsudek. Možná i jim.
Je děsivé, jak se zlo umí tvářit kultivovaně. Vystudovaný, vzdělaný, galantní. A přitom: sadista, znásilňovač, kat. Diktátor bez trůnu, ale s mocí větší, než měl samotný Stalin.
A pak konečně přišli pro něj
V místnosti, kde dřív padaly rozsudky, mu jednoho dne oznámili ten jeho. Zatčení. Rychlý proces. Výstřel. Ironie osudu. Takhle rychle to celé zařídil stovkám tisíc lidí. A teď to zařídili jemu.
Ale v tom domě pořád je. Něco, co zůstalo. Možná to není duše. Možná je to jen atmosféra, zhuštěná vina. Strach, který se vsákl do stěn. Neodešel. Čeká.
Odcházím. A i když jsem dávno pryč, mám pocit, že se na mě někdo dívá.
Ne očima. Ale historií. A připomíná mi, že zlo nikdy nemizí úplně. Jen čeká, až ho zase někdo pozve domů.
Mohl jsme napsat suchý životopis. Seznam zločinů. Chronologii hrůzy.
Ale Berija nebyl suchý. Byl lepkavý. Lepil se na stěny, na ruce, na vzduch. A právě proto jsem zvolil tuhle formu – formu, která se nečte hlavou, ale vnitřním napětím. Článek není jen o minulosti. Je o tom, že když se moc spojí s bezcitností, dům už nikdy není jen domem. A historie už nikdy není jen minulostí.
Lavrentij Berija (29. března 1899 – 23. prosince 1953). Stalinův kat. A muž, který uměl zanechat strach i po své smrti.
Použité zdroje:
Wikipedia – Lavrentij Pavlovič Berija (CZ)
The Moscow Times – Stalin’s Henchmen: Lavrentiy Beria
Radio Free Europe – The Legacy Of Lavrenty Beria
Dotyk.cz – Lavrentij Berija: Zrůda s mocí a chutí zabíjet
