Článek
„Přečteš si titulek, a už máš pocit, že se něco semlelo. Ale někdy je největší senzace to, že žádná není.“
Na chalupě Simony Stašové se natáčelo. Vážně. Jenže ne reality show, ani žádný tajný dokument, ale krátké scény pro divadelní komedii Vím, že víš, že vím, kterou uvádí pražské Divadlo Kalich.
V téhle chytré hře, která stojí na konverzaci, záměnách a jemném humoru, je důležitou součástí i videoprojekce – záběry promítané na plátno za herci. A právě do těchto projekcí padl návrh natočit jednu scénu v reálném prostředí.
Simona Stašová nezaváhala. Nabídla režisérovi svou chalupu. „Klidně točte u mě,“ řekla. „Je to hezčí než kulisy.“
A tak se stalo, že se na jevišti objevila její postel. Její ložnice. A v ní úplně cizí muž. Publikum se zasmálo. Nikdo se nedivil.
Když herečka nabídne vlastní postel, není to flirt. Je to profese.
Simona Stašová není typ, který by si na něco hrál. Když se pro něco rozhodne, jde do toho celým srdcem. A jestli má postel na chalupě posloužit divadelní iluzi, tak ať je to rovnou ta její. Bez retuše, bez přehnané úpravy, bez hraní si na někoho jiného.
Producenti nejdřív váhali. Ale nakonec právě tahle nabídka celý koncept hry posunula dál. „Najednou to celé dostalo rozměr opravdovosti. Nejsme v kulisách, jsme v jejím světě,“ říká jeden z tvůrců, který si přál zůstat v anonymitě. Možná proto, že si prý dodnes pamatuje, jak nervózně držel mikrofon, když vstoupil do ložnice slavné herečky.
Vím, že víš, že vím. A taky vím, že ti to věřím.
Komedie, kterou napsal slavný italský scenárista Pasquale Festa Campanile, se točí kolem manželské krize, podezírání, tajemství a směšných výmluv, které znají diváci všech generací. Stašová hraje manželku, která ví, že manžel ví, že ona ví. A do toho přijde kamera. A promítací plátno. A pak přijde smích.
Tahle hra není jen o smíchu. Je o inteligentním nadhledu. A právě díky videoprojekci, ve které se střídá iluze s realitou, získává příběh novou hloubku.
Byl jsem na tom představení. A to, co dělá Stašová na jevišti, se těžko popisuje jinak než: klidná síla. Přesnost. Vtip v každém gestu.
A když se na plátně za ní objevil její pokoj z chalupy – publikum chvíli ani nedýchalo. A pak se smálo. Tím tichým, vděčným smíchem, co přichází, když poznáte, že je to pravda.
Stašová je jiná liga. A ví to i její postel.
V době, kdy je osobní prostor luxus a soukromí tržní artikl, udělá Simona Stašová pravý opak. Otevře dveře. A ještě řekne: „Točte si to klidně tady. Vždyť jde o divadlo.“
Tohle není příběh o posteli. Ani o muži, který v ní ležel. Tohle je příběh o herečce, která chápe, že největší efekt není v přehnané expozici, ale v prosté důvěře. Že smích má cenu, jen když přijde včas. A že opravdovost se někdy nejlépe hraje tak, že se vůbec nehraje.
A když pak publikum tleská, netleská jen roli. Tleská i tomu, že někdo pustil kousek domova na jeviště. Bez afektu. Bez přetvářky.
Vítejte v posteli Simony Stašové. A nebojte – smíte se zasmát.
