Článek
Přijdeš. Ztichnou.
Otočí se na tebe, ale v očích mají jen to, co už dávno řekli. Když jsi tam nebyl. Teď hrají divadlo. Usmějí se, ale moc rychle. A pak ta věta. „Co je?“ Jen tak. Lehká. Nevinná. A ty máš říct, že nic. Že to přece není o tobě. Ale je.
To ticho není prázdný prostor. Je to výkřik bez hlasu.
A ty ho slyšíš. I když se nikdo nepřizná. Protože co bylo řečeno, zůstává ve vzduchu. Má to tvar. Má to pach. A ty ho znáš. Jsi v něm hlavní postava — jen bez scénáře. Zase jsi se ocitl uprostřed příběhu, který někdo jiný napsal za tebe.
A pak tě to naučí klidu. Nebo kamenný tváři.
Protože není jak se bránit. Není důkaz. Jen pocit. Ale ten stačí. Víš, že se něco stalo. Někdo tě rozebral, přetřásl, zhodnotil. A tys u toho nebyl. Smůla. Jenže když to poznáš víckrát, pochopíš jednu věc.
To „nic“ je vždycky něco. A někdy je to všechno.
Takže se usměješ. Přikývneš. Možná si dáš kafe. Ale už víš, že nejsi blázen. Nejsi přecitlivělej. Nezveličuješ. Jen ti došla pravda. A to je začátek konce jejich ticha. Protože teď víš. A oni to ví taky.
