Článek
Když padá opona a vrací se člověk
„Já jsem depresivní typ. To je úděl nás komiků,“ říká Bob Klepl a usměje se tím svým tichým úsměvem, který v sobě nese víc, než zvládnou slova. Na jevišti umí rozesmát celé divadlo, ale jakmile opona padne, zůstává jen člověk, který se musí naučit znovu stát nohama na zemi.
Kdysi říkával, že „všude musí být sranda“. Dnes to zní spíš jako obrana. Roky pospíchal, aby druhé rozesmál, až si zapomněl odpočinout. „Jak se pořád rozdáváme na jevišti, tak už v nitru žádná sranda nezbývá,“ přiznává.
Ráno a vodka z petrželí
Před lety bojoval s alkoholem. Ráno začínal vodkou s petrželí, aby mohl fungovat. „Byl to můj způsob, jak přežít den, ale už tehdy jsem věděl, že to není život,“ řekl otevřeně.
Z protialkoholní léčebny utekl po dvou dnech, ale nakonec našel místo, kde se mu podařilo zastavit. „Bylo to drahé, říkám tomu Maledivy. Ale poprvé po letech jsem tam slyšel ticho.“
Dnes abstinuje a bere léky na deprese. Někdo by řekl, že se zlomil. On spíš dozrál. „Když je člověk pořád veselý, nikdo nepozná, že ho to bolí,“ říká.
Jeho citlivost — ta „hypersenzitivita“, jak tomu říká — je teď pro něj dar i břemeno. Na podzim ho často přemáhá smutek, ale už ví, že i ticho může být léčivé.
Eva Holubová: člověk, který ho znal, když ještě sám sebe neviděl
S Evou Holubovou se zná desítky let. Jejich přátelství přežilo všechno – i chvíle, kdy měl pocit, že už dál nemůže. „Ona byla u všeho. Když jsem padal, když jsem pil, i když jsem se smál,“ řekl v jednom rozhovoru.
Holubová o něm mluvila vždy s něhou, ale bez iluzí. Říká, že Bob je člověk, který „se směje, i když brečí“. Pomáhala mu vrátit se do života i do práce – a především do sebe.
„Eva mi jednou řekla, že nemusím být pořád ten, co baví ostatní. Že můžu prostě jen být,“ vzpomíná Klepl. A právě tahle věta v něm zůstala.
Byla to ona, kdo mu po jednom představení řekl, že si zaslouží stejně tolik péče, kolik ji sám rozdává. Že herectví není útěk, ale způsob, jak zůstat člověkem.
A možná i díky ní dnes dokáže mluvit o svých pádech bez studu, ale s pokorou.
Vnuk v hledišti a Mozart
A pak se rozzáří, když mluví o vnukovi. „Šest let a už mudrlant po dědečkovi. Když ho mám na starost, jsem nejšťastnější.“
Na videu, které mu poslal syn, malý Ralf stojí v hledišti a poslouchá Mozarta. „Byl z toho úplně hotový,“ říká Bob. „A já si tehdy uvědomil, že i tohle je důvod, proč tady chci být.“
Zahraničí ho neláká. „Jediné, kam bych jel, jsou Maledivy. Ale ty skutečné. Jenže daleko.“ Možná už ale to místo ani nepotřebuje. Protože kousek klidu si našel v sobě.
A tak dnes, když zhasne světlo a sál ztichne, zůstává herec, který se směje tiše — sám pro sebe.
Ne proto, že musí.
Ale proto, že může.
Díky za každé srdíčko i komentář. Pomáháte tím, aby tenhle text nezmizel v šumu internetu, ale našel další lidi, kterým může něco říct.
Zdroje:
idnes.cz
seznamzpravy.cz
sedmicka.tyden.cz
krajskelisty.cz
kafe.cz
