Článek
Buď sbohem, Patriku
Co zbývá říct, když odejde někdo, kdo byl součástí každodennosti?
Ne velkými gesty.
Ale tím, že byl pořád u toho.
Byl jsi u našeho mládí.
U doby, kdy jsme měli energii, elán, pocit, že svět je otevřený.
Rána byla lehčí, dny rychlejší a budoucnost dál než dnes.
Tvůj hlas patřil k času, kdy jsme věřili, že všechno nějak půjde.
Kdy jsme byli drzí, nadšení, někdy ztracení – ale pořád v pohybu.
A když nebylo dobře?
Když přišlo ticho, únava, smutek?
Byl jsi tam taky.
Nehrál sis na učitele.
Nemotivoval jsi křikem.
Ale kolikrát stačilo pár vět, smích, rytmus rána – a člověk se zvedl.
Aspoň na ten den.
Někdo tě poslouchal cestou do školy.
Někdo cestou do práce.
Někdo v autě, kde bylo ticho po hádce.
Někdo v bytě, kde byl sám.
A ty jsi byl pořád stejný.
Normální. Lidský. Přítomný.
Dnes ve 14:30 se neloučíme jen s člověkem.
Loučíme se s dobou.
S kusem vlastního života.
S pocitem, že ráno má svůj řád a hlas, který nás jím provází.
Možná jsme ti to nikdy neřekli.
Možná jsme tě brali jako samozřejmost.
Ale dnes víme, že jsi byl víc než jen hlas z rádia.
Byl jsi součástí nás.
A tak zbývá říct už jen to jediné, co cítí tolik lidí najednou:
Děkujeme.
Za energii.
Za elán.
Za pocit, že i obyčejné ráno může mít smysl.
Buď sbohem, Patriku.
Ten kus mládí, který jsi s námi sdílel, zůstává.
