Článek
Každý rok sledujeme stejný paradox.
U nás nahoře klid, u nich dole apokalypsa, která má jen jedno pravidlo: čerti nesmí dovnitř. Trauma! Jenže trauma slyšíme my — tři patra nad nimi.
Sousedka žije sama se synem.
Tedy, „sama“… bydlí tam ještě její rodiče, sedmdesátníci, kteří už dávno nemají sílu vychovávat vlastní dceru, natož vnuka. Jí je padesát. A realita? Dítě jí dávno přerostlo přes hlavu. Všemi směry.
Jedenáctiletý kluk, který nikdy neslyšel slovo NE.
A když slyšel, tak ho rozhodně necítil. Rozmazlený fracek – ano, přesně to slovo, které se lidi bojí říct nahlas, ale všichni ho známe. Bouchání dveří, křik, nadávky, scénáře jak z hororu. Každý den. Bez pauzy. Dvanáct měsíců v roce.
A pak přijde listopad a stane se zázrak.
Najednou existuje jedna jediná autorita, kterou ten kluk respektuje. Ne mama. Ne děda. Ne svět. Ale… ČERT. Nebo spíš věta: „Já to napíšu čertům!“
A teď pozor: funguje to. Na dvě hodiny ticho. Klid. Ráj. Jako byste vypnuli proud.
Dva týdny před Mikulášem mají doma pokoj, jaký nemáme my celý rok.
A když to slyšíš shora, chceš se zeptat:
„Tak proč si kur* nepozvete čerty aspoň jednou za měsíc, když je to tak zázračný lék?!“*
Jenže 5. prosinec u nich vypadá jako divadlo pro slabé nervy.
Zazvoní Mikuláš. Jde babička, děda, maminka v první linii — jako štít.
Čerti stoupnou za dveře. Čtvrt metru. Ani neučiní „huhuhuu“.
A oni tři sborově hlásí:
„On je hodný, on se jen bojí, víte?“
Jasně. Hodný. Každý večer slyšíme, jak ten hodný bouchne dveřmi tak, že máme pocit, že nám do střechy vletěl Boeing.
A od 6. prosince až do dalšího listopadu? Peklo jako přes kopírák.
Řev, hádky, dohadování, den co den.
364 dní rámusu kvůli tomu, že 5. prosince nikdo nesmí udělat „ble ble ble ble blééé“.
Protože trauma.
Možná si to rodiče nechtějí přiznat.
Ale trauma nevzniká z čerta, který jen šustí za dveřmi.
Trauma vzniká z toho, když dítě vyrůstá v chaosu bez hranic.
Když nikdy nedostane stopku.
Když jediné, co na něj funguje, je fiktivní peklo jednou v roce.
A to hlavní, na co se lidé bojí ukázat prstem:
Spousta dětí nepotřebuje méně čertů.
Potřebuje víc rodičů.
A někdy stačí obyčejná drobnost – pevné slovo.
Ne strašení.
Ne Mikuláš jako berlička.
Ale „takhle ne“ a tečka, bez debat.
Čerti nejsou problém.
Problém je, když se jich rodič bojí víc než jeho vlastní dítě.
Takhle nějak vypadá výchova k tyranství.
A co si o tom myslíte vy? Máte taky nějaké zkušenosti?
Děkuji za každé srdíčko i komentář, pomáháte tím, aby tenhle text nezmizel v šumu internetu a našel lidi, kterým může něco říct.
A pokud můžete a chcete ocenit můj čas a energii, můžete mi poslat třeba symbolicky 10 Kč přes tlačítko Podpořte autora. Tohle malé – a přitom velké – gesto je pro mě završení celé práce. Upřímně děkuju.
David
